Pro pochopení problému, kterým je zkalená čočka a její důsledky pro lidský zrak, je třeba se alespoň krátce seznámit s anatomickou stavbou oka. Úkolem oka jako složité optické soustavy je propustit a upravit světelné paprsky tak, aby na vnitřní zadní straně oční koule vytvořily zmenšený, ostrý a horizontálně i vertikálně převrácený obraz vnějšího prostředí.
Ten je ještě v oku převeden specializovanými nervovými elementy na nervové vzruchy. Tyto impulzy jsou vedeny do příslušných mozkových center, kde je vytvářen virtuální obraz vnějšího světa.
Celý optický systém oka je uzavřen v očním bulbu, oční kouli. Pomocí speciálních okohybných svalů je pak tento optický systém ovládán tak, že jsme schopni řídit směr pozorování. Oční bulbus je z vnější strany chráněn očními víčky. Paprsek světla, který do oka přichází z osvětleného předmětu, nejprve prochází průhlednou rohovkou.
Za ní je prostor, který odborně označujeme jako přední komora. Je vyplněna předně komorovou tekutinou důležitou k správné funkci ostatních struktur. Světelný paprsek dále prochází otvorem, který dostal pojmenování zornice, odborně pupilla. Ta je za šera roztažená a za prudkého osvětlení stažená a propouští jen omezený svazek světelných paprsků.
Tento kruhový otvor je vytvořen další součástí optického systému oka, který se nazývá duhovka, odborně iris. To je ta část oka, podle které se lidé rozdělují na modrooké, hnědooké, zelenooké a další. Po projití světla zornicí, a tedy po jisté regulaci jeho množství, se světelný paprsek setká s oční čočkou.
Oční čočka je tvořena tuhou, rosolovitou, dokonale průhlednou hmotou. Obsahuje až 98 % vody. Na svém povrchu má čočka jemné vazivové pouzdro, do kterého jsou upnuta vlákna řasnatého tělesa, další součásti struktur oka. Čočka je velmi pružná a je zavěšena na tzv. závěsném aparátu. Při uvolnění vláken závěsného aparátu se vyklene a změní svou optickou mohutnost.
Oční lékař je toto vyklenutí schopen postihnout pomocí měření, jehož výsledkem je číslo udávající optickou mohutnost čočky v dioptriích. Oční čočka působí jako spojka, tedy světelné paprsky soustředí do svého ohniska. Při změně napětí závěsného aparátu čočky se změní i její optická mohutnost. Dojde k změně jejího vyklenutí.
Tomuto procesu změny optické mohutnosti čočky říkáme akomodace. Jde o aktivní proces, při kterém měníme ohnisko tak, aby výsledný obraz byl zachycen na vnitřní zadní ploše očního bulbu. Tu pokrývají světločivé elementy. Světlo opticky upravené rohovkou, zornicí a čočkou vytvoří obraz dráždící právě tyto světločivé elementy rozprostřené ve vrstvě, která se nazývá sítnice. Prostor za oční čočkou až k sítnici je vyplněn rosolovitou hmotou, sklivcem a nazývá se sklivcový prostor.
Léčení šedého zákalu a umělá oční čočka
Léčení oka jako orgánu zraku má prastaré kořeny. Oční choroby provázejí lidstvo celou jeho historií. Není divu, vždyť oko přijímá z vnějšího okolního světa více než 80 % všech informací. Oftalmologie, oční lékařství, jako nauka o orgánu zraku a jeho chorobách provází člověka několik tisíciletí. Ve staré Babylonii se „píchači zákalů“ naučili reklinovat, posunout, „vypíchnout“ zkalenou oční čočku bronzovou jehlou do sklivce. Tak odstranili překážku, která zabraňovala postiženému vidět.
Podle představ tehdejších učenců byl šedý zákal, odborně řečeno katarakta, neprůhlednou blankou za zornicí oka. Když se do této „blanky“ píchlo, zkalená čočka spadla dozadu, do sklivcového prostoru, protože je držena jen jemným závěsným aparátem, který tlaku jehly neodolal. Výsledkem této „operace“ byl stav, kdy byla zornice pro světlo uvolněna a jedinec, i přes velkou oční vadu – dalekozrakost, přece jen obrysově viděl.
V roce 1948 přišel Angličan Harold Ridley s nápadem vložit do oka čočku umělou. Použil plexisklo, o němž se z dob válečných očních úrazů vědělo, že je okem dobře tolerováno. Tak vznikla první umělá čočka. Vznikala jich dlouhá řada, a to z různých materiálů. Postupně se vyvinula čočka, jež se vkládá do čočkového pouzdra, které se v oku ponechá, a operovaný nemusí používat silně dioptrické brýle, aby viděl.
Tato operace se velmi rychle rozšířila po celém vyspělém světě. Další historickou novinkou v operativě šedého zákalu je současné rozmělňování jádra čočky ultrazvukem. Zkalená čočka se tak dá vyjmout malým, bezpečnějším řezem a opět malým řezem se vsadí malá čočka umělá.
V současné době je operace katarakty nejčastěji prováděnou operací u lidí ve věku nad 65 let. V průběhu svého života podstoupí operaci šedého zákalu alespoň na jednom oku asi čtvrtina obyvatel České republiky. V roce 2008 podstoupilo operaci šedého zákalu již téměř 90 000 pacientů.
Zakalené vidění a čím je způsobeno
Slovo katarakta pochází z řečtiny a znamená vodopád. Při bližším pozorování oka postiženého touto nemocí, šedým zákalem, máme totiž pocit, jako bychom sledovali v oku vodopád. Ve skutečnosti se ale jedná o postižení oční čočky, které se projevuje jejím zkalením až úplným zákalem.
Příčiny a mechanismus vzniku šedého zákalu nejsou dosud zcela objasněny. Oftalmologové, oční lékaři, rozlišují kataraktu získanou a kataraktu vrozenou. Většinu z celkového počtu šedých zákalů tvoří formy získané. Vyskytují se převážně u starších pacientů, zpravidla po 60. roce věku. Odborně toto onemocnění nazýváme senilní čili stařecká katarakta.
Čočka se stává tvrdší a ztrácí svou průhlednost a elasticitu. Oční čočka se ale může zkalit i u pacientů podstatně mladších. Rozvoj šedého zákalu mohou urychlit některá celková onemocnění, jako je cukrovka (porucha metabolismu cukrů), kožní, ale i kloubní onemocnění (artritida).
U chronických očních onemocnění, jako je například zelený zákal (glaukom), záněty živnatky (uveitidy), nebo po předchozí oční operaci může vzniknout tzv. komplikovaná katarakta. Určitou predispozici pro vznik šedého zákalu mají i pacienti s těžkou krátkozrakostí (myopií).
Další skupinou potenciálních nemocných, u kterých se šedý zákal může objevit, jsou lidé po pronikajícím (perforujícím) nebo i tupém poranění oka. Po různém časovém odstupu může u těchto jedinců dojít k zakalení čočky. V takovém případě hovoříme odborně o traumatické kataraktě.
Šedý zákal může ale být i vrozený. Na tomto typu katarakt se může podílet infekční onemocnění matky během těhotenství (zarděnky, toxoplazmóza), vliv léků užívaných v graviditě (různé hormonální přípravky) apod. Asi u 1/3 vrozených katarakt, kde není souvislost s celkovým onemocněním, hraje roli dědičnost. Vrozený šedý zákal může být i součástí celkového postižení dítěte (např. Downův syndrom). U více než 1/3 pacientů však příčina vrozené katarakty zůstává neznámá.
Jak ji poznáme
Katarakta se nejčastěji projevuje zhoršením vidění. U některých typů zákalů se nejprve zhoršuje vidění do blízka, u jiných nejprve vidění na dálku. Někteří pacienti mají potíže za šera, jiní naopak vidí hůře při jasném osvětlení. Mnoho pacientů udává pocit „mlhy před okem“ nebo pocit „špinavých brýlí“. Příznaky doprovázející toto onemocnění se obvykle rozvíjejí pozvolna.
Léčení šedého zákalu Jediným účinným způsobem léčby šedého zákalu je operace. Podstatou tohoto chirurgického výkonu je odstranění zkalené čočky a její nahrazení čočkou umělou. Operace šedého zákalu obvykle nevyžaduje speciální přípravu. Pacient dál bere léky, které užívá trvale.
Několik dní před operací ale začne do postiženého oka kapat speciální antibiotické přípravky, kapky, které zabraňují vzniku infekčních komplikací. V naprosté většině případů se operace provádí v místním (lokálním) znecitlivění. Jen zcela výjimečně (například u dětí, neklidných pacientů, alergiků na lokální anestetika) je nutné celkové umrtvení (celková anestezie, narkóza).
MUDr. Zdeněk Kovařík, Oční klinika VFN Praha, foto: PROFIMEDIA.cz