Jehovisté a krevní deriváty

Náboženská společnost Svědkové Jehovovi v České republice, tak zní oficiální název Svědků Jehovových v Česku. Označení svědkové (psáno též s velkým „S“) vychází z biblické knihy proroka Izaiáše: „Jste moji svědkové, pravil Pán…“. Právě Svědkové Jehovovi bývají uvedeni na prvním místě většiny seznamů tzv. sekt.

Pro mnohé jde jen o fanatiky, v lepším případě blázny, kteří brouzdají ulicemi, zvoní u domovních dveří s úmyslem propagovat svoji víru, vydávají publikace a časopisy Strážná věž a Probuďte se! Další se děsí síly jejich organizace a odmítají mít cokoli společného s členem jejich společnosti, byť je to příbuzný či známý. Kdo z nás ale přesně zná jejich učení, postoje či víru? Faktem je, že jehovisté bývají často zmiňováni v souvislosti s extrémními praktikami, spory o majetek či svou jinakostí. Asi nejdiskutovanějším a z pohledu zdravotníků nejzajímavějším tématem je rezolutní odmítání krevní transfuze.

Úvod a historie

Svědkové Jehovovi, dříve také Badatelé Bible, působí jako celosvětová náboženská společnost, která své učení opírá o vlastní překlad Bible a neuznává výsledky poapoštolských koncilů. Od ostatních církví se distancují a sami sebe považují za jediné skutečné křesťany. Počet jejich členů se odhaduje na sedm milionů, ústředí mají v New Yorku. Velké křesťanské církve nepovažují Svědky Jehovovy za křesťany a hanlivě je označují za sektu. Jedním ze základních sporů je odlišný názor na podstatu Ježíše Krista, tedy zda je to Bůh, jak tvrdí většina církví, nebo Boží syn ve smyslu první z andělů, jak tvrdí svědkové Jehovovi.

V první polovině devatenáctého století vzniká v Americe hnutí adventismu. Za duchovního otce je považován William Miller, který byl přesvědčen, že v blízké době dojde ke konci světa. Roku 1869 se s adventismem setkal C. T. Russell, což ho přimělo k založení neformální skupiny, která měla všem „členům“ pomáhat ve studiu Bible. Právě zde se začala formovat nauka, která později stála u zrodu organizace, o níž hovoříme. Dodnes však není úplně jasné, zda byl C. T. Russell přesvědčen o správnosti víry svých adventistických přátel, kteří se domnívali, že roku 1874 dojde k viditelnému návratu (adventus = příchod) Ježíše Krista a ustanovení jeho tisíciletého království. V roce 1881 byla založena Zion s Watch Tower Tract Society (Sionská traktátní společnost Strážná věž), která o deset let později oznámila, že v roce 1914 dojde ke konci tohoto světa a že se Ježíš Kristus vrátí neviditelně na svět, aby ustanovil své království.

V roce 1916 zemřel C. T. Russell, první prezident Společnosti, a do tohoto úřadu místo něj následující rok nastoupil Joseph F. Rutherford. Došlo k mnoha změnám. Kromě Strážné věže začal být vydáván přidružený časopis s názvem Zlatý věk. (Nyní se jmenuje Probuďte se! a vychází v nákladu přes 20 000 000 výtisků ve více než 80 jazycích.) Začal se klást větší důraz na vydávání svědectví ode dveří ke dveřím. A aby se tito křesťané odlišili od denominací křesťanstva, přijali v roce 1931 jméno Svědkové Jehovovi. To je založeno na slovech zapsaných u Izaiáše 43:10-12.
(www.watchtower.org)

Nauka

Svědkové Jehovovi věří v jediného Boha, který má jméno Jehova. Neuznávají Nejsvětější Trojici, ač nauka o Trojjediném Bohu je podle Světové rady církví jedna ze základních pravd, které je nutno přijmout, aby si daná církev mohla říkat „křesťanská“ (Engelhart, V.: Kdo jsou svědci Jehovovi? Olomouc, MCM 1992). Strážná věž učí, že duše je jen životní silou či principem, který oživuje tělo, a když tělo zemře, přestane existovat i duše (Rozmluvy z Písem, New York, Watch Tower Bible and Tract Society 1993, 445 s.). Jsou přesvědčeni o brzkém konci světa, kdy dojde k rozhodující bitvě – armagedonu – mezi Svědky Jehovovými (144 tisíc vyvolených) a říší zla, reprezentovanou mj. ostatními církvemi a politickou mocí.

Svědci popírají existenci pekla, odmítají svatost pokání a tvrdí, že kněz nemůže odpustit hříchy ani jménem Božím. Jehovisté odmítají slavit Vánoce, Velikonoce, narozeniny, svátky. Lidská vláda, služba v armádě či zdravení vlajky jsou podle nich modlářství. Velký důraz je kladen na dodržování biblických norem ohledně křesťanských vlastností (sexuální mravnost, osobní poctivost a věrnost v plnění manželských a rodinných odpovědností, podporování stability rodin, odmítají tabák, drogy a transfuzi krve).

Podobně jako jiná náboženská hnutí byli i Svědkové Jehovovi předmětem perzekuce. Především v době nacistického Německa se stalo jejich pronásledování doslova „honem na čarodějnice“. Byli zavíráni do koncentračních táborů a nuceni nosit jako označení fialové trojúhelníky. Největším trnem v oku byl fakt, že odmítali sloužit v armádě, brát do ruky zbraň, uctívat státní symboly a Vůdce. Kvůli odpírání vojenské služby byli Svědkové vězněni i za komunistického režimu v tehdejším Československu.

Postoj Svědků k lékařství a krvi

Jedním z nejkontroverznějších témat je zákaz přijetí „plné krve“, červených a bílých krvinek, destiček, plazmy a autotransfuze. Před zákazem krevních transfuzí platil zákaz očkování. Očkování se srovnávalo s pohlavním stykem se zvířetem, neboť zvíře bylo očkováním implantováno do těla. Zrušení tohoto zákazu přišlo až v letech 1951-1952. Odmítání transfuze krve má podle Svědků v první řadě náboženský důvod založený na třech základních textech z Bible, podle kterých byl zákaz jedení krve dán Noemovi, kodifikován v knize Mojžíšově a přenesen na křesťany.

Počátky učení Strážné věže týkající se zákazu přijímání krve se datují počátkem 30. let 20. století. První prezident Ch. T. Russell nevnímal otázku krve jako kontroverzní a ve Strážné věži bylo v roce 1892 uvedeno, že kdyby snědl krvavé uzeniny, výčitky svědomí by neměl. V roce 1939 je ve Strážné věži diskutována nevhodnost jedení krve, transfuzi krve ale v této době ještě běžně Svědkové Jehovovi přijímají. Až v roce 1948 byl poprvé v časopise Probuďte se! zveřejněn názor o nesprávnosti příjímání krevních transfuzí. Od roku 1961 znamenalo pro Svědka přijetí krve vyloučení ze společnosti, od roku 1966 je transfuze přirovnávána ke kanibalismu. Nemá být údajně rozdíl v pití lidské krve a jedení těla jiné bytosti. Paradoxně do kategorie jedení krve patří i situace, když si někdo olízne krvácející prst, aniž by krev posléze vyplivl z úst (Dohnal, P., et al.: Život je svatý. Svědkové Jehovovi a otázka krve).

Když začaly být po druhé světové válce běžně prováděny transfuze plné krve, Svědkové Jehovovi to pokládali za porušení Božího zákona a tento postoj zachovávají stále. Medicína však časem prošla určitými změnami. Dnes se většinou nepodává plná krev, ale podávají se některé ze základních složek: červené krvinky, bílé krvinky, destičky a plazma. Právě podle stavu pacienta může lékař naordinovat jednu z nich. Svědkové Jehovovi jsou přesvědčeni, že přijmout plnou krev nebo kteroukoli z těchto čtyř základních složek je porušením Božího zákona.

V roce 2004 vyšel ve Strážné věži diagram znázorňující, které složky krve jsou zakázané a které jsou otázkou osobního rozhodnutí. Zajímavé je, že je tady poprvé zmiňována frakce z červených krvinek, i když zahrnuje 97 % ze zakázaných erytrocytů. Diagram (schéma) shrnuje, co je v současné době zakázáno a co povoleno. Asi nejtrefnější je komentář Michala Malého, disidenta uvnitř organizace Svědků Jehovových, jehož cílem je změna této iracionální nauky: „Svědkové Jehovovi nepřijímají krev, ale přijímají ji po kouskách.“

Svědkové Jehovovi – postoj ke krvi

Shrneme-li výše uvedené, je v současné době pro Svědky Jehovovy nepřijatelné souhlasit s transfuzí plné krve, tzn. červených, bílých krvinek, plazmy a destiček. Věcí vlastního osobního rozhodnutí pak zůstává přijetí frakcí z těchto hlavních složek krve. „… pokud však jde o frakce těchto základních složek, musí se každý křesťan po důkladném rozjímání spojeném s modlitbou rozhodnout sám na základě svého svědomí.“ (Strážná věž, 121/12/2000, str. 29-31.)

Svědkové Jehovovi - postoj ke krvi

„Žádnou krev -Závazný pokyn pro lékaře“

„Žádnou krev – Závazný pokyn pro lékaře“, to je napsáno na „kartičce poslední záchrany“, kterou u sebe nosí Svědci Jehovovi a která musí být opatřena úředně ověřeným podpisem. Tento dokument má sloužit k tomu, aby jim za žádných okolností nebyla podána krevní transfuze. Podle pokynů určených rodičům – Svědkům Jehovovým – mají být obdobným dokumentem vybaveny i jejich děti (1). Odmítavé stanovisko k podání krve má být podle ústředí vyjádřeno v dokumentu nazvaném Průkaz pro lékařskou péči, který by jejich nezletilé děti měly nosit u sebe.

Právě odmítání léčby u dětí, které se nacházejí v bezprostředním ohrožení života a kterým by podání krve prokazatelně zachránilo život, vyvolává v řadách lékařů, právníků i veřejnosti značné pohoršení.
Z obálky časopisu Probuďte se! z 22. května 1994 hledí fotografie 26 dětí Svědků Jehovových s titulkem „Mladí lidé, kteří dali Boha na první místo“. Uvnitř časopisu se prohlašuje: „V minulosti zemřely tisíce mladých lidí proto, že daly Boha na první místo. To se děje i dnes, jenomže ty dnešní tragické události se odehrávají v nemocnicích a soudních síních a týkají se otázky krevní transfuze.“

V ČR jsou Svědci Jehovovi registrováni podle zákona č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností. Ministerstvo kultury v rámci tehdejšího procesu registrace zjišťovalo, zda jejich společenství učí, že rodič má bránit poskytnutí transfuze krve svému nezletilému dítěti v případě, kdy neposkytnutí krve může podle názoru ošetřujícího lékaře poškodit zdraví dítěte nebo způsobit smrt. Podle kritiků uvedli tehdy Svědkové Jehovovi lživé informace, když na tuto otázku odpověděli negativně. Dokazuje to i řada vyjádření publikovaných v časopise Svědků Jehovových nebo na jejich oficiálních stránkách.

Obdobnou situaci řešila například i bulharská vláda, když si při zákonném uznání Společnosti Strážná věž vyhradila podmínku, že pokřtěné neplnoleté děti nesmí být vybaveny dokumentem Společnosti Strážná věž „Žádnou krev – Závazný pokyn pro lékaře“.

Odmítání krve v praxi a legislativa

Pacient má právo kdykoli provedení lékařského zákroku odmítnout. V takovém případě si od něj lékař musí vyžádat písemné potvrzení, tzv. negativní revers. Před jeho podpisem musí být pacient poučen o svém zdravotním stavu, o výkonu, který odmítá a o možných následních tohoto odmítnutí. Pacienta je třeba rovněž informovat o možných alternativách léčby a jejich dopadech na jeho zdraví. Alternativou léčby je i neléčení.

Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny stanoví, že jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotyčná osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas (2).
Pokud jde o dítě, zákon stanoví, že jde-li o neodkladné provedení léčebného úkonu nezbytného k záchraně života dítěte a rodiče souhlas odpírají, je lékař oprávněn rozhodnout o provedení výkonu.

Zároveň se ale dodává, že to platí pouze v případě, nemůže-li dítě vzhledem ke své rozumové vyspělosti posoudit nezbytnost takového výkonu (§ 23 odst. 3 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu). Podle občanského zákoníku mají nezletilí způsobilost jen k takových právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Rozhodujícím bude tedy přiměřená rozumová a volní vyspělost dítěte, která logicky s přibývajícím věkem vzrůstá a kterou bude třeba vždy náležitě zohlednit.

Asi nejznámější případ odmítnutí transfuze v ČR rozhodoval v konečném stadiu až Ústavní soud, v jehož nález vkládají naděje lékaři i právníci. Rodiče sedmiletého onkologicky nemocného chlapce odmítali, aby mu lékaři dávali krev. Okresní soud v Karviné na návrh Magistrátu města Karviné nařídil předběžné opatření, kterým nezletilého syna stěžovatelů předal do péče Kliniky dětské onkologie FN Brno a ustanovil mu podle § 76 a odst. 3 o. s. ř. opatrovníka. Rodiče podali ústavní stížnost, kterou soud zamítl. Ústavní soud judikoval, že „Ochrana zdraví a života dítěte je zcela relevantním a více než dostatečným důvodem pro zásah do rodičovských práv a omezení náboženské svobody, kdy jde o hodnotu, jejíž ochrana je v systému základních práva a svobod jednoznačně prioritní.“

Lékaři i právníci berou rozsudek jako rozhodnutí, podle kterého chtějí postupovat v podobných případech do budoucna. Povinností zdravotnického pracovníka je především hájit zájem dítěte, jeho zdraví a život před zájmem rodičů, resp. jejich náboženským stanoviskem. Ve sporných případech jsou zdravotníci oprávněni si neprodleně vyžádat ve prospěch dítěte předběžné soudní opatření. Dá se tedy shrnout, že pokud jde o dětské pacienty, mají lékaři a nemocnice návod, jak v takovýchto alarmujících případech postupovat.

Čteme-li důkladně zákonné ustanovení, může se naskytnout otázka, jak postupovat, když nezletilé, např. šestnáctileté dítě, které už logicky nutnost a nezbytnost výkonu chápe, krev i po opakovaném poučení o svém zdravotním stavu odmítá. Dá se předpokládat, že takové „dítě“ je dostatečně rozumově vyspělé a je schopno na základě promluvy s lékařem pochopit, že bez „zakázaného zákroku“ zemře? Jinými slovy, je adolescent způsobilý udělit souhlas, resp. nesouhlas se životně důležitým zákrokem? Domnívám se, že ano. Odmítnout zdravotní péči a podepsat negativní reverz může osoba, která je způsobilá k právním úkonům a je schopna posoudit rozsah svého rozhodnutí, což šestnáctiletý jedinec bezesporu je.

Osobně bych se ale na místě lékaře nebránila postupovat podle výše uvedeného návodu a usilovala o vydání předběžného opatření.
Jak postupovat u dospělých pacientů odmítajících krevní transfuzi? Má lékař ctít své poslání a udělat vše, aby zachránil život? Nebo by měl respektovat právo pacienta na autonomní rozhodnutí – odmítnutí léčby? Podle zákona lze pacienta vyšetřovat a léčit pouze s jeho souhlasem, nebo lze-li tento souhlas předpokládat. Odmítá-li nemocný nutnou péči, ač mu byla náležitě vysvětlena její potřeba, vyžádá si ošetřující lékař jeho písemné prohlášení – reverz (§ 23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu).

Svoboda rozhodování v oblasti práva na tělesnou integritu a její nedotknutelnost se střetává s právní a morální povinností lékaře konat tak, jak to považuje za nejlepší pro pacientovo zdraví a jak mu ukládá jeho slib. Hippokratova přísaha obsahuje základní etické principy: lékařské úkony mají být konány v zájmu a ve prospěch nemocného, podle schopností a úsudku lékaře. Lékař se musí vystříhat všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné. Je tedy správné nechat pacienta zemřít lékaři pod rukama, tedy respektovat jeho přání a víru i přesto, že je schopen ho zachránit? A je vůbec pacient schopen racionálně v tak těžkém stavu rozhodovat?

V těchto případech je namístě s pacientem danou situaci, povahu onemocnění a potřebné výkony podrobně a trpělivě probrat. Zkusit se vžít do jeho situace, postavení a maximálně mu naslouchat. Jen tak může mezi pacientem a lékařem vzniknout důvěrnější vztah a pro pacienta naděje na uzdravení. Zdůrazněno by mělo být, že veškeré léčebné úkony včetně podání krevní transfuze podléhají lékařskému tajemství a o jejich použití se okolí nedozví. Pokud přesvědčovací strategie nevyjde, doporučuje se často Svědkovi hospitalizace či ošetření v jiném zdravotnickém zařízení, nejlépe univerzitní nemocnici s většími možnostmi alternativní léčby.

Složitější situace nastává, pokud je přijímán pacient odmítající krevní transfuzi nebo pacient „vybavený“ dokumentem „Žádnou krev – Závazný pokyn pro lékaře“, který např. v důsledku bezvědomí není schopen učinit rozhodnutí adekvátní aktuální situaci. Pacient se náhle ocitá v situaci akutního ohrožení života a je konfrontován se zcela novou skutečností, ve které může být jeho rozhodnutí jiné, než bylo rozhodnutí ve stavu předchorobí.

Má se na základě toho ošetřující lékař řídit premisou předpokládaného souhlasu s léčbou lege artis, tedy podat krevní transfuzi a zachránit tak život? Je povinnost lékaře zachránit lidský život silnější než právo a přání pacienta léčbu odmítnout, zvláště když toto přání bylo vysloveno v situaci, kdy pacient nebyl přímo postaven tváří v tvář smrti? Kdo z nás může dopředu a na sto procent říci, že by dobrovolně podal ruku Cháronovi, když by měl i jinou možnost? Domnívám se, že se jedná o neinformovaný nesouhlas, respektive neaktuální pokyn, který by neměl být zdravotníky respektován.
I diskuse akademiků se kloní k názoru, že v situaci ohrožení života je lékař povinen jednat v souladu s profesní mravností a je povinen poskytnout pomoc.

Bohužel nemůžeme vyloučit, že ať se lékař v těchto případech rozhodne jakkoli, nevystaví se nebezpečí trestního stíhání (§ 207 odst. 2 a § 223 a 224 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon), či občanskoprávní žaloby na náhradu škody. Jak by případný soudní spor dopadl, není jasné. Odhlédnuvše od veškerých paragrafů a norem, nechtěla bych se ocitnout v situaci soudce, který by měl daný spor rozhodnout.

Závěr

V současné době existuje uvnitř Společnosti silné revizionistické hnutí, které usiluje o přehodnocení zákazu přijímání krevních transfuzí. Členy The Associated Jehovah´s Witnesses for Reform on Blood (Spojenectví Svědků Jehovových za reformu v otázce krve) jsou nejen Svědci, ale i jejich přátelé nebo příbuzní, kteří se snaží změnit postoj a učení společnosti v otázce krve. Členství v tomto hnutí je ryze anonymní. Vyjádření odlišného názoru od oficiálního stanoviska Společnosti Strážná věž či podobná aktivita je totiž hříchem a trestá se často i vyloučením a prakticky úplnou izolací od členů.

S „odpadlíky“ musejí ostatní Svědci přerušit veškeré styky, naprosto nepřijatelný je i pouhý pozdrav.
Přesto mnozí spolupracují s výbory pro styk s nemocnicemi tajně, aby už tisíce dospělých Svědků, včetně jejich dětí, nemusely zbytečně platit tu nejvyšší daň za svou víru. Právě i díky nim je zdravotnický personál detailněji seznámen s vývojem názoru Společnosti Strážná věž na přijímání krve a krevních derivátů a je schopen svými argumenty tvrdohlavého pacienta přesvědčit.
Těžko pochopit, že oddanost přikázání Jehovy je větší než jakékoli lpění na životě. V každém případě je nutno pacienta – Svědka Jehovova – poučit o povaze onemocnění a potřebných výkonech. V případě, že krev nadále odmítá, vyplnit s pacientem prohlášení k lékařské péči – revers – a nakonec se v rozhodujícím okamžiku zachovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Tento článek vyjadřuje osobní postoj autorky.



O autorovi: Mgr. Markéta Klánová (marketa.klanova@wolftheiss.com)

Jehovisté a krevní deriváty
Ohodnoťte tento článek!
1 (20%) 2 hlas/ů