Zubní kaz a onemocnění parodontu

K nejčastěji se vyskytujícím chronickým infekčním nemocem patří zubní kaz a onemocnění parodontu. Následky onemocnění jsou nejčastější primární příčinou ztráty zubů.

Zubní kaz postihuje tvrdé zubní tkáně a zánětlivá onemocnění parodontu poškozují dásně a závěsný aparát zubů. V mnoha zemích byly uskutečněny početné epidemiologické studie k výskytu zánětlivých onemocnění. Přibývá zánětu dásní u dětí do věku 13 let a zároveň se zvyšuje výskyt parodontitid mezi 35. a 40. rokem života.

Zubní kaz dnes patří k nejrozšířenějším chorobám. Nevyhýbá se totiž ani malým dětem. Kazivost mléčných zubů je velmi vysoká, péče o mléčný chrup není doceněna a je opředena řadou mýtů. Po dlouhou dobu byl kaz definován jako proces, který když jednou začne, pak nutně pokračuje. až do ošetření zubní výplní.

Zubní kaz je dynamický proces

Dnes se díky novým poznatkům díváme na zubní kaz jako na dynamický proces epizodické demineralizace a remineralizace. Za příznivých podmínek je povrch skloviny omýván slinami, čímž dochází k neustálé výměně kalciových a fosfátových iontů mezi slinou a povrchem skloviny. Mezi minerály v povrchové vrstvě skloviny a těmi přítomnými ve slině nastává iontová rovnováha. Avšak v místech, kde se nachází zralý bakteriální plak, jsou cukry z potravy přeměňovány na kyseliny. Tím klesá pH prostředí a fosfátové i kalciové ionty difundují ze skloviny ven a vstupují do plaku a sliny. Tento proces se jmenuje demineralizace. Pokud pH naopak stoupá, má slina schopnost transportovat uvedené ionty (včetně fluoridových, jsou-li přítomny) zpět do skloviny a mluvíme o procesu remineralizace.

Periodický proces iontové výměny probíhá vždy, když se mění prostředí v ústech jako odpověď na hygienu a dietní faktory. Pokud převažuje proces demineralizace nad remineralizací, vzniká začínající kariézní léze ve formě tzv. bílé skvrny. Povrchový kaz ve sklovině je v některých případech reverzibilní. Pokud však pokračují příznivé podmínky pro tvorbu zubního kazu, pak demineralizace postupuje a dochází k nevratné ztrátě tvrdých zubních tkání. Nedojde-li k ošetření, pak zubní kaz postupně zasahuje hlubší vrstvy skloviny, proniká do dentinu, zubní dřeně a může vést k zánětům okolních tkání a k ztrátě zubu. Zubní kaz tedy vzniká interakcí mezi třemi základními činiteli: vnímavou zubní tkání, mikroorganismy přítomnými v zubním plaku a výživou. Čtvrtým faktorem je čas, v jehož průběhu výše uvedení činitelé působí. Při nepřítomnosti jednoho z uvedených faktorů zubní kaz nevzniká. K predilekčním místům vzniku zubního kazu patří jamky a rýhy žvýkacích plošek, plochy v mezizubním prostoru a oblasti zubních krčků. Všechna tato místa jsou nepřístupná samočištění, a proto je nutné se na ně při ústní hygieně zaměřit.

Zubní kámen je mineralizovaný zubní plak. Svým drsným povrchem poskytuje více možností pro zachycení dalších bakterií a zároveň dráždí dásně. Supragingivální zubní kámen je měkký, světlé barvy a vyskytuje se hlavně v okolí vývodů slinných žláz a na lingválních plochách frontálních zubů dolní čelisti. Má asi 40procentní obsah minerálů a vzniká velmi rychle. Subgingivální zubní kámen je tvrdší, tmavé barvy a na chrupu se může vyskytovat kdekoliv. Vzniká pomalu, obsah minerálů je asi 60 procent a jeho vazba k povrchu zubu je velmi pevná.

Onemocnění parodontu

Primární příčinou vzniku onemocnění parodontu je podobně jako u zubního kazu plak. Dalšími faktory jsou pak lokální, například přítomnost zubního kamene, anomálie v postavení zubů (stěsnání, rotace) a převislé okraje výplní i korunek, a systémové faktory, mezi něž řadíme vrozená imunologická onemocnění, různé syndromy, onemocnění způsobená poruchami metabolismu a autoimunitními onemocněními.

Nejrozšířenější z gingiválních nemocí je plakem podmíněná gingivitida. Zanícené dásně jsou červené, zduřelé a lehce krvácejí na podnět i spontánně. Léčba spočívá v důsledné ústní hygieně. Pokud se podaří zlepšit hygienický režim, pak se dásně vyléčí úplně. Gingivitidy bez přítomnosti plaku jsou způsobené specifickým bakteriálním, virovým nebo mykotickým původcem. Mohou být také spojené s alergií či zraněním. Závažným onemocněním je ulcerózní gingivitida. Je to akutní zánět dásní s nekrotizací interdentálních papil. Průvodními znaky jsou výrazná bolestivost dásní a zápach z úst. Příčinou je přemnožení anaerobní bakteriální flóry. Léčba spočívá v celkovém podávání antibiotik a v ústní hygieně. Neléčený zánět obvykle přechází do parodontitidy.

Parodontitida je zánět, jenž postihuje všechny tkáně parodontu. Vyvíjí se po různě dlouhé době z neléčené plakem podmíněné gingivitidy. K jejím hlavním příznakům patří zánět dásní a resorpce alveolární kosti, která spolu se ztrátou závěsného aparátu vytváří podmínky pro vznik pravých parodontálních chobotů, což jsou prostory mezi dásní a zubem, který už není krytý alveolární kostí a je hlubší než tři milimetry. Mohou být zdrojem krvácení nebo hnisavého exsudátu. K dalším příznakům parodontitidy patří obnažování zubních kořenů, zvýšená pohyblivost zubů a jejich spontánní eliminace, akutní bolestivé stavy a zápach z úst.

Úspěch léčby onemocnění parodontu závisí na jejich včasném podchycení a spolupráci lékaře a pacienta. Spočívá v dokonalé ústní hygieně, odstranění zubního kamene a zubů, které již nelze zachránit. V řadě případů navazuje rovněž chirurgická léčba. Po dosažení efektu musí následovat udržovací léčba spočívající v pravidelných kontrolách, které pomáhají udržovat dosažený stav.

Výživa a zubní kaz

Výživa je jedním z významných faktorů, které sehrávají roli při vzniku zubního kazu. Systémové účinky výživy se uplatňují hlavně při vývoji a dozrávání zubních tkání. Strava nezajišťující přísun všech látek nezbytných pro zdravý vývoj jedince a zubů zvyšuje jejich vnímavost vůči zubnímu kazu. V současné době se však systémové účinky nepovažují při vzniku zubního kazu za rozhodující. Z lokálních účinků výživy jsou vzhledem k vzniku zubního kazu nejdůležitější sacharidy. Zastupují obrovskou skupinu přirozených látek a tvoří většinu organických sloučenin. Jsou převážně rostlinného původu. Dělíme je na monosacharidy, oligosacharidy a polysacharidy. Monosacharidy a oligosacharidy (glukóza, fruktóza, laktóza, maltóza a sacharóza) jsou přímo využívány mikroorganismy zubního plaku k tvorbě kyselin. Nejvýznamnější postavení patří sacharóze, která je naším nejpoužívanějším sladidlem. Produkty jejího metabolismu podporují kolonizaci mikroorganismy, zvyšují lepivost plaku a umožňují, aby mohl ve velkém množství přilnout k zubní ploše. Polysacharidy se nacházejí hlavně v bramborách, obilninách a luštěninách. Škrobová zrna v přirozeném stavu jsou v ústní dutině rozkládána slinnými amylázami velmi pomalu, a proto je tvorba kyselin v zubním povlaku nízká. Pokud je však škrobová potravina tepelně upravená a přislazená, je mikroorganismy plaku využívána stejně jako sacharóza. Proto nejsou tepelně zpracované výrobky s vysokým obsahem škrobu považovány z hlediska zubního zdraví za bezpečné.

Za velmi zdravou potravinu je všeobecně považováno ovoce a ovocné šťávy. U obou však záleží na množství cukru a formě podání. Sušené ovoce má tendenci na zubech ulpívat, citrusové plody mohou zase poškozovat zubní tkáně obsaženými kyselinami a banán svou lepivostí prodlužuje a prohlubuje pokles kyselosti v ústech podobně jako slazené nápoje. Z tohoto hlediska je pro zuby nejlepší ovoce čerstvé, protože jeho žvýkání podporuje tvorbu slin, jež snižují kyselost v ústech a smývají částečky jídla.

Mléko a sýry jsou velmi důležitou součástí výživy. Mléko obsahuje mléčný cukr neboli laktózu, již využívají bakterie, ale také vápník, fosfor či proteiny, které mají ochranný účinek, protože podporují tvorbu slin, zvyšují koncentraci vápníků v zubním plaku a po sladkém jídle upravují kyselé pH prostředí směrem k normě.

Neméně důležité jsou i fyzikální vlastnosti potravin – velikost částic, rozpustnost, lepivost a struktura. Schopnost vyvolat kaz je závislá nejen na množství sacharidů, ale i na době, po kterou v ústní dutině působí. Škodlivost jednotlivých druhů potravin se nedá zcela přesně stanovit. Závisí nejen na chemických a fyzikálních vlastnostech potravin, ale i na tom, kdo, kdy, jakým způsobem a jak často je požívá. Mikroorganismy plaku jsou schopné využít téměř každou potravinu k tvorbě kyselin. Proto je nutné zaměřit se spíše na to, zda potravina stimuluje tvorbu slin, zdali je svou povahou kyselá a jestli se z dutiny ústní rychle odstraní, nebo naopak její části zůstávají v ústech dlouho. Prvořadá však zůstává úroveň provádění osobní hygieny.

Ústní hygiena

Dobrá ústní hygiena je základní podmínkou prevence zubního kazu a onemocnění parodontu. Je nezbytné naučit se pravidelně a systematicky odstraňovat zubní plak pomocí zubního kartáčku a správné metody čištění. Mezi základní pomůcky k čištění zubů patří zubní kartáčky, mezizubní a jednosvazkové kartáčky. Doplňky pak míníme zubní pasty, ústní vody, zubní nitě a párátka.

Historie zubních kartáčků sahá daleko do minulosti. Už v době 3000 let před naším letopočtem si staří Egypťané čistili zuby tenkými větvičkami, které byly na jednom konci roztřepené do vláken, zatímco druhý konec sloužil jako párátko. Rozkousané větvičky nebo kořínky se používají v Indii, Jižní Americe a na mnoha místech Afriky dodnes. První zubní kartáček podobných tomu dnešnímu byl vyroben v Číně už v 15. století. Do Evropy se ale dostal až o tři století později. Svojí čisticí plochou obsáhl celý kvadrant a jako vlákna byly použity prasečí štětiny, které se používaly až do první poloviny 20. století, kdy byl vynalezen nylon. Postupem času došlo rovněž k zmenšování pracovní plochy.

Zubní kartáček by měl mít malou pracovní část (hlavičku), protože se s ní lépe manipuluje, umožní totiž vyčištění i méně přístupných míst, člověk má také lepší kontrolu nad tlakem. Vlákna by měla být stejně dlouhá a hustě osazená, čímž se zvýší čisticí účinek. Měla by být měkká, protože zubní povlak je rovněž měkký. Tvar rukojeti není rozhodující. Zubní kartáček vyměňujeme při známkách opotřebení, neboť ztrácí funkčnost, a po překonané infekci v oblasti nosohltanu. Elektrický zubní kartáček používáme pouze v případě nutnosti – zejména u lidí s handicapem, mentálním postižením nebo s omezenou pohyblivostí zápěstí.

Mezizubní kartáčky jsou nevhodnější volbou pro vyčištění nedostupných míst, proto musí mít správnou velikost, aby mezizubní prostor úplně vyplnily. Příliš velký mezizubní kartáček poškodí dásně i zuby, zatímco malý zubní plak neodstraní. Používá se jednou denně bez zubní pasty. Jednosvazkový kartáček slouží k vyčištění nepřístupných míst, pro čištění zubů při nošení fixních aparátů nebo na tzv. sólo techniku, při níž se čistí každý zub zvlášť.

Běžné zubní pasty se skládají z vody, brusných (abrazivních) částic, fluoridů, zvlhčovačů zabraňujících vysychání, konzervačních látek, barviv, sladidel, rostlinných výtažků a tenzidů, které zajišťují pěnivost. U zubní pasty je důležitý obsah fluoridů, i když v současnosti se význam zubních past přeceňuje. Ústní voda je často mylně považována za „chemický kartáček“, který dokáže očistit zuby bez práce. Ústní voda však nedokáže účinně odstranit plak přítomný na zubních plochách. Účinky jsou postavené na obsahu antiseptických látek, které působí bakteriostaticky, anebo baktericidně, což je závislé na použité koncentraci. Dlouhodobé používání ústních vod může způsobit zbarvení jazyka a může narušit přirozenou bakteriální flóru v dutině ústní. Indikací k použití je například aplikace antimikrobiální ústní vody před a po parodontálním chirurgickém výkonu jako prevence infekce.

Zubní nit se vyrábí voskovaná, nevoskovaná, s mentolovou příchutí či s obsahem fluoridů. Používá se do velmi úzkých mezizubních prostorů. Technika čištění patří k nejsložitějším, a proto vyžaduje poměrně velkou zručnost. Ze dřeva a z umělých hmot jsou vyráběna párátka, která slouží k odstranění zbytků jídla. Jejich tvar může být plochý, okrouhlý nebo trojhranný, ale mohou být i „chlupatá“.

Metody čištění zubů

Existují různé techniky čištění zubů (Chartersova, Stillmanova, Bassova či Fonesova metoda). Dnes se nejčastěji doporučuje Bassova technika, která umožňuje dokonalé vyčištění dásňového žlábku. Kartáček se přikládá k zubu pod úhlem asi 40 stupňů, aby polovina pracovní plochy kartáčku byla na dásni a druhá polovina na zubu. Kartáčkem se poté vykonávají drobné rotační pohyby. Ještě účinnější je sólo technika, při které se každý zub čistí jednosvazkovým kartáčkem. Ten se přikládá kolmo k čištěné ploše do dásňového žlábku a vykonávají se drobné rotační pohyby. Dříve doporučovaná krouživá technika (kartáček se přikládal kolmo a krouživým pohybem se čistily vestibulární plochy v horní a dolní čelisti společně) se dnes již nepoužívá. Nerozrušuje totiž plak v dásňovém žlábku a často přechází do horizontální techniky, kdy dochází k poškození dásní a obrušování zubní skloviny.

Při čištění zubů je důležitá systematičnost. Začínáme na zevních plochách zubů jedné čelisti a přejdeme na vnitřní plochy. Stejně vyčistíme i druhou čelist a nakonec také žvýkací plochy. Způsob, jakým si zuby čistíme, je důležitější než frekvence, a proto při důkladné ústní hygieně postačí vyčistit zuby jednou denně. Neexistuje žádné časové ohraničení, jak dlouho má čištění trvat. Zuby vždy čistíme tak dlouho, dokud nejsou čisté (hladké). Abychom mohli hladkost zubů kontrolovat během čištění, je lepší je čistit bez zubní pasty. Často uváděné dvě až tři minuty rozhodně nejsou dostačující.

Zubní kaz a onemocnění parodontu
Ohodnoťte tento článek!