KOMENTÁŘZdraví.Euro.cz
Dlouho očekávaný verdikt Ústavního soudu na téma „ústavnost regulačních poplatků ve zdravotnictví“ asi překvapil jen málokoho. Průzkumy veřejného mínění i názory odborníků se víceméně shodovaly v tom, že poplatky zrušeny nebudou, ale že to bude „o prsa“.
Když se minulou středu přesně tento scénář potvrdil, tři čtvrtiny občanů se vyjádřily v tom smyslu, že to skutečně čekaly. Tím samozřejmě celá „knoflíkovápoplatková válka“ neskončila, spíš jen v poločase dostala novou munici. Ústavní soud ovšem nabídl řadu námětů k přemýšlení nejen pro ty, které ještě baví toto zástupné téma řešit a považují poplatky (za vydatné mediální masáže) zřejmě za „nejpalčivější problém“ českého zdravotnictví.
Hypnotizace ústavním soudem
V první řadě byla po čase opět až hypnotizujícím způsobem přitáhnuta pozornost k Ústavnímu soudu jako takovému. Podobně intenzivní pozornosti se mu dostalo naposledy snad v roce 2001, když torpédoval volební zákon, který se snažila prosadit ČSSD rukou společnou a nerozlučnou se svým tehdejším smluvněopozičním partnerem ODS. Kde že ale loňské sněhy jsou – z obou stran jsou dnes „nesmiřitelní“ rivalové, stojící na opačných stranách barikády v únavné zákopové válce.
Ústavní soud se tedy ocitl v kleštích a „klid na práci“ rozhodně neměl. Zatímco jedna strana tvrdila, že pokud soud poplatky nezruší, bude to známkou zpolitizovanosti ÚS „zprava“, druzí se stejně neochvějně domnívali, že případné zrušení by bylo jasnou známkou politizace „zleva“.
(Trochu jako rodina Homolkova: „Ludvo, jestli si neprosadíš tu Spartu, tak jsi u mě houby chlap!“ – „Luďánku, ať tě ani nenapadne na ten fotbal jít!“) A aby to nebylo tak snadné – občané by si patrně přáli, aby Ústavní soud byl institucí nezávislou na všech okolních vlivech, létající na jakémsi obláčku, majíc nadhled tam, kde ho jiní dávno ztratili.
Iluze nezávislosti a apolitičnosti
Pokud nic jiného, pak poplatková kauza poukázala přinejmenším na to, že „nezávislost“ a „apolitičnost“ této instituce je dokonalá iluze. ÚS neplave ve vzduchoprázdnu, ale má své jasně dané místo v politickém systému (čili ve správě věcí veřejných).
Je to tedy „politický“ soud, ve smyslu hodnotových soudů o věcech veřejných. A, kromě toho, ústavní soudci jsou také jen lidé – se svými politickými preferencemi, viděním světa, názory, vrtochy… Proč jim to tedy mít za zlé? Rovněž nezaškodí připomenout, že „jenom člověk“ je i ten, kdo je jmenuje, ať už se sám jmenuje Havel, nebo Klaus.
Je veřejným tajemstvím, že řada politiků ve vrcholných exekutivních i legislativních orgánech má „vítr“ z možnosti Ústavního soudu zasahovat do jejich práce, a není proto divu, že se pak sami snaží napomoci tomu, aby se z ÚS stala (jinými kritizovaná) „pouhá třetí komora parlamentu“ nebo aby tak alespoň byl vnímán. „Většina našich politiků dává přednost vládě parlamentarismu před vládou práva,“ glosoval kdysi tuto situaci ústavní guru profesor Cepl.
Paty a jazýčky
Jistě, představa ctihodných a moudrých žen a mužů (typu někdejších soudců Zdeňka Kesslera či Vojtěcha Cepla, které by si asi leckdo přál „naklonovat“, i když to ještě není povolené), majících odborný a morální kredit a povznesených nad každodenní půtky, je krásná. Soudci však také rozhodují o věcech, jež mají dopad na každodenní život, proto z něj sami jaksi nemohou být vytrženi. Jako mnoho jiných institucí jsou i oni odrazem celé společnosti. Je proto jasné, že ani Ústavní soud nemůže být oproštěn od různých vlivů a tlaků, kterých je politické (a potažmo životní) kolbiště plné.
Díky poplatkům tyto faktory jen více vyplavaly na povrch, a to dokonce v krystalicky čisté podobě. Patnáctičlenný soud rozhodl v poměru 8 : 7. Nepřipomíná vám to něco? Samozřejmě. Neuralgický bod tuzemské politiky zvaný „jazýček na vahách“.
Polarizace české společnosti (která se již dlouhá léta zrcadlí ve složení parlamentu, v prezidentských volbách, napjatých hlasováních o státním rozpočtu, v ideologických duelech Julínek – Rath a v celkově těsných poměrech mezi koalicí a opozicí, ať už se jedná třeba o myslivecký zákon) se nemohla neotisknout i do práce ÚS. Kdopak asi byl oním pověstným jazýčkem tentokrát?
Nezbývá než doufat, že u každého ze soudců se vše odehrávalo čistě mezi ním samotným a jeho přesvědčením či svědomím. Bez obvyklých propriet české politické scény (lobbisté, přeběhlíci…). A propos, trochu komickou vsuvkou bylo, když ministr Julínek a náměstek Šnajdr unisono vehementně přesvědčovali televizní redaktory, že výsledek hlasování byl „přece“ 9:6. Stačilo málo – dezinterpretovat si výrok soudkyně Wagnerové, že ke změně judikatury je třeba právě tento poměr hlasů, aby byla zákonná.
Je české zdravotnictví bezplatné?
Jako by pod všemi těmito nánosy trochu zanikla podstata věci – jsou poplatky vůbec ústavní a v souladu s ústavně garantovaným právem na „bezplatnou péči“ (která je jakýmsi svatým grálem a zároveň zlatým teletem celé kauzy)?
Laik z výroku ÚS asi moc moudrý nebude a obávám se, že ani většina právníků či zdravotníků. ÚS sice svým rozhodnutím de iure potvrdil, že poplatky v rozporu s ústavou nejsou, zároveň došlo ke kuriozitě, kdy s rozhodnutím de facto nesouhlasí všichni čelní představitelé („tváře“) ÚS – předseda Pavel Rychetský a místopředsedové Eliška Wagnerová a Pavel Holländer (ten dokonce přidal k dobrému narážku na „Rádio Jerevan“).
ODS tedy v této upachtěné válce vyhrála jednu upachtěnou bitvu. Je ale otázkou, zda nezačít spíš zodpovězením toho, jestli české zdravotnictví (nezávisle na poplatcích) vůbec ještě lze považovat za de facto (nikoli de iure) bezplatné. Zda to není podobná iluze jako údajná nezávislost Ústavního soudu. Klidně bych si vsadil, že kdybychom nahnali do jedné místnosti několik expertů na ústavní právo a zdravotnickou ekonomiku, výsledkem by byl opět pat nebo těsná většina (v horším případě inzultace).
Ostatně, tímto způsobem by se šlo zamyslet i nad vnímáním některých dalších bodů obsažených v Listině základních práv a svobod (mimochodem nastylizované Pavlem Rychetským – český dvorek je malý a vše se v něm točí dokolečka). Co kdyby třeba občané (v čele s Pražáky, Severočechy a Ostraváky) začali vymáhat „garantované“ ústavní právo na zdravé životní prostředí? Ale to už by bylo na jiný komentář.
Martin Čermák, Zdravotnictví a medicína