Několik let pracuji v domácí péči, já i mé kolegyně jsme si v terénu zažily ledacos. Práce je opravdu pestrá a zajímavá, ale dá se dělat pouze s láskou a citem, a ne pro finanční ohodnocení. Ne všichni klienti vám ale oplácejí péči slušností a vděkem.
Jedním z hodně nepříjemných zážitků byl případ osmdesátileté klientky po CMP, o kterou se několik let starala její 50letá svobodná dcera. Sama péče o pacientku nebyla nijak výjimečná, klasická péče o ležícího pacienta, ošetření nazogastrické sondy, ošetření tracheotomie, péče o inkontinentního klienta a ošetření dekubitu.
Zabít láskou?
Paní byla tichá, trpělivá pacientka, která se za péči odvděčila úsměvem, stisknutím ruky, více nemohla, kvůli tracheotomii nemluvila. Zcela odlišný však byl přístup dcery ke všem sestrám i k vedoucí pracovnici, která byla u klientky několikrát na šetření či zastupovala chybějící sestru v době nemoci. Před svou první návštěvou jsem byla varována, že dcera klientky je přehnaně úzkostlivá, k sestrám panovačná, „peskuje“ za každou drobnost a žádná z kolegyň jí nebyla vhod. Některé kolegyně s letitou praxí a velmi profesionálním přístupem z jejího bytu odcházely s pláčem. Zajímavé to bylo hned u vchodu do jejich garsonky. Na rohožce jsme musely očistit obuv, jednu botu vyzout, udělat krok přes práh a vyzout druhou botu a vzít boty do rukou.
Nedejbože, když se stalo, že jsem já nebo kolegyně při balancování omylem šláply nohou v ponožce na rohožku - hned přišlo kázání o hygieně. Návleky byly zcela nepřípustné.
V koupelně byla sestra zkontrolována, zda si myje ruce dostatečně teplou vodou a dostatečně dlouho, když se to dceři nezdálo, byla sestra označena za „špindíru“.
Maminku měla ona svérázná dcera na lůžku s antidekubitální matrací, na které měla ovšem dvě vrstvy ovčího rouna a prostěradel, pod hýžděmi další „kožešinku“ a ručník. Žádné rady o tom, že matrace tímto pozbývá účinku, nepomohly a pokusy o úpravu lůžka byly marné. Dcera klientky byla ta nejchytřejší. Při rehabilitaci maminky asistovala, vše hlasitě komentovala, určovala, kolikrát a co se má dělat. Několikrát sdělila, že s maminkou opakovaně cvičí po 2 hodinách i v noci.
Pacientka v důsledku tracheostomie nemluvila a pohybovala pouze levou rukou, byla zcela bezmocná, odkázána na péči své dcery. Dcera mamince postupně svévolně odstranila PMK, NGS (od té doby byla maminka dehydratovaná) a nakonec i tracheostomickou kanylu. Na péči o tracheostomii reagovala dcera obzvláště hystericky. Při každém zakašlání bylo nutno položit vše, co bylo v ruce, a hledat v přecpaném bytě odsávačku, kterou dcera někam uklidila, gázu, štětičky, baterku a vyčistit stomii od sputa. Pokud sestra nereagovala podle dcery dostatečně rychle, byla označena jako neschopná a „blbá“.
Při výměně plen a hygieně byla pacientka umyta soustavou žínek, gáz, v soustavě lavorů, kyblíků a ručníků, opět se sestra musela rychle zorientovat, jinak následoval… I zde panoval přísně vědecký postup…
Když se po 16 měsících docházení ke klientce objevil na sakru malý dekubitus I. stupně, hysterické scény dcery nebraly konců. Nedbala žádných rad a ránu ošetřovala 10krát denně vším, co jí přišlo do ruky. Během 6 týdnů vystřídala několik preparátů a přístupů léčby dekubitu, které kombinovala s bylinkovými obklady.
Zanedlouho poté byla klientka hospitalizována (1 den + 1 noc), za „vyhrocené“ situace propuštěna na negativní reverz domů, kde umírá na embolii. Situace byla při hospitalizaci řešena v právním oddělení nemocnice. Další výlevy a léčebné postupy se naštěstí odehrávaly mimo domácí péči…
Dnes s odstupem času vidíme, že dcera pacientky vykazovala značné psychopatické rysy, nadměrnou závislost na matce a zejména časté střídání nálad; člověk opravdu nevěděl, co ho při návštěvě čeká. S tak velkým ulehčením snad člověk z žádné domácnosti neodcházel.
Během pěti let, kdy vyžadovala klientka domácí ošetřovatelskou péči, se u ní vystřídalo pět agentur domácí péče, z poslední agentury před námi odešly kvůli této klientce tři sestry.
My jsme s vypětím sil docházely ke klientce dva roky a musíme říct, že skutečně s vypětím sil. Dcera zdolala všechny typy sester, člověk mohl být asertivní, pasivní, slušný, cholerický; nic nepomohlo. Se všemi bylo zacházeno stylem „jak něco takového může být zdravotní sestrou?!“. Paní neměla se zdravotnictvím nic společného, byla pouze „chytrá“. Dokonce i obvodní lékařka klientky měla krize z návštěv u oné klientky.
Přitom byla velice rázná a jen tak něčeho se nezalekla. Ale mít na krku kontroly a podobně? Dcera klientky byla schopná, všude si stěžovat… Sestra v domácí péči zkrátka musí vydržet i zvláštní způsoby zacházení, neboť vstupuje do výsostného území klienta, kde platí: můj dům - můj hrad. V nemocnici je sestra pánem situace, v prostředí klienta tomu může být trochu jinak.
O autorovi: Hana Ivaňuchová, Sanus Brno, o. s., domácí péče, Brno (lenochova@volny.cz)
