Třiašedesátiletý lékař navštěvuje pacienty už deset let na koňském hřbetu. Díky svému čtyřnohému příteli s nimi dokázal navázat výjimečný vztah.
Jsme u města Verduno v Piemontu, ve venkovské oblasti známé svým vínem a ořechy, kde obyvatelstvo stárne. „Je to jeden z koutů Itálie, kde se lidé dožívají nejvyššího věku. Pacientům, které navštěvuji, je sedmdesát a více roků. Nejstaršímu je sto čtyři let,“ vysvětluje lékař.
„Sociální struktura je zde uspořádána kolem farem, kde o staré, nemocné a postižené osoby ještě pečuje rodina,“ uvádí.
„Za starými lidmi, kteří nemohou chodit, musím jezdit. Jsou to většinou rutinní návštěvy, nejde o naléhavé případy, ale je zapotřebí těmto lidem změřit tlak, zkontrolovat cukrovku a srdce,“ dodává.
Když vyhřebelcuje svou čtyřletou klisnu Ambru, ukládá lékař do vaku své přístroje, stetoskop, tlakoměr.
„Každý týden ujedu na koni 80 až 100 kilometrů. V prvních třech letech jsem vykonal 1000 takových návštěv a pak jsem to přestal počítat,“ usmívá se lékař, který má ještě dvě ordinace.
Za pacienty jezdí na koni v létě i v zimě, v bahně i ve sněhu. „Jsou tady úžasné výhledy, je to požehnaná země,“ říká.
Anfosso, vnuk důstojníka jízdy, začal jezdit na koni ve čtrnácti letech, když ho astma donutilo vzdát se kopané. Lékař s šedými vlasy a knírem je výřečný. Ukazuje jezdecký bičík a vypráví, jak ho objevil v jednom pařížském sexshopu nedaleko Moulin Rouge, když byl ve Francii s manželkou a přáteli.
Jeho první návštěva u pacienta byla dílem náhody: právě když se chystal na projížďku, telefonoval mu jeden z pacientů, a tak se rozhodl zabít dvě mouchy jednou ranou.
„Když jsem tam dorazil, pacient na mě ohromeně zíral a nechtěl mě pustit dál, jak byl překvapen,“ vzpomíná lékař, který se rozhodl spojit svou zálibu se svým povoláním.
Tuto volbu považuje z hlediska vztahu s pacienty za užitečnou: „Když lékař přijede na koni, má pacient pocit, že na něho má více času, cítí se spokojeně. Vytváří to zvláštní vztah, velmi lidský, méně úřední,“ říká.
Také kontakt s koněm pacientům pomáhá. „Staří lidé jsou zaměřeni jen na své nemoci a stále o nich mluví. Kůň odvede pozornost od jejich choroby a z dvaceti minut, co návštěva trvá, mluvíme deset minut o koních a lidé vzpomínají,“ uvádí Anfosso.
„Velmi často mi nabídnou jídlo a své víno. Téměř všichni ho tu vyrábějí. Otevřou láhev a já to nemohu odmítnout, to by bylo jako odmítnout jejich pohostinnost a plod jejich práce,“ vypráví lékař, který za takových okolností může být rád, že nemusí usednout za volant.
Často mu pak telefonují ze sousední farmy, protože zahlédli jeho koně a chtějí, aby se podíval na dědečka, který má oteklé nohy, nebo na dítě, které má horečku. „Často se stává, že mám na programu jednu návštěvu, ale vyvine se z toho návštěv deset,“ usmívá se lékař.
Sedmdesátiletý Ignazio Fortino je Anfossův pacient a zároveň přítel. „Doktor Anfosso je dobrý lékař, je vždy tam, kde ho potřebují,“ říká. „Už jsme si zvykli, že ho vídáme na koni. Pro nás na tom není nic divného. Vytváří to dobré vztahy a pacienti mají pocit, že nepospíchá a může se jim lépe věnovat,“ dodává.
poznámka