Agresivní chování vůči zdravotnickému personálu

SUMMARY

The medical staff is sometimes vulnerable to physical attacks from side of the agressive patiens or others agressive persons. How to face to agressive attacks, it is a theme of the next article.

Ze sdělovacích prostředků se občas dozvíme, že tam a tam byla napadena posádka sanitky, tam či onde pobodána zdravotní sestra. Pak se začne diskutovat o statutu zdravotníků jako veřejných činitelů či o vyšších trestech pro pachatele. My, sestry u lůžka, záchranáři i ostatní zdravotníci, však víme, že nám v oné kritické chvíli nepomůže žádný statut ani trest pro pachatele, ale jen naše schopnost útoku předejít a efektivně mu čelit. Jak si poradit v kritických situacích?

Hodnocení rizika

Důvěřujte instinktům - právě jakýsi „pud sebezáchovy“ nám umožňuje instinktivně se vyhnout potenciálně nebezpečným situacím. Pro účely výcviku si hodnocení rizika můžeme rozdělit na rizikové prostředí a rizikového pacienta. Pod pojmem rizikové prostředí rozumíme nejrůznější konfliktní situace, např. ošetřování raněných při rvačkách, demonstracích, ve vedru, v hlučném prostředí, při osvícení ostrým světlem nebo v přelidněném prostoru či při nedostatku soukromí. Někdy riziko představují blízké osoby, příbuzní či přátelé pacienta.

Jako rizikového pacienta označujeme takového, u kterého můžeme předpokládat zvýšenou pravděpodobnost výskytu agresivního chování. Epizody násilného chování nejčastěji zaznamenáváme u pacientů s diagnózou Alzheimerovy choroby či vaskulární demencí. S možností napadení musíme počítat u pacientů v šoku, u osob v deliriu, s abstinenčním syndromem, pod vlivem návykových látek, dále u lidí s poraněním hlavy, u psychiatrických nemocných (poruchy osobnosti, afektivní poruchy, schizofrenie, či úzkostné poruchy). S agresivními projevy se někdy setkáváme u epileptiků, u osob nezdrženlivě agresivních či s kriminálním chováním.

Projevy agresivity

Pro naše účely si agresivní chování můžeme rozdělit na tři typy. Prvním typem je agitovanost, druhým je agresivní chování eskalované a nakonec agresivní chování zákeřné. Agitovaný pacient bývá dezorientovaný, zmatený, je pro něj typický psychomotorický neklid. Leží-li agitovaný pacient na lůžku, pokouší se vstávat, rozhazuje kolem sebe rukama, kope, zmítá se, někdy může kousat a plivat.

Ačkoli není primárním cílem takto jednajícího člověka někomu ublížit, často se stane, že nějakou tu ránu „slíznete“. Eskalovanému agresivnímu chování většinou předchází řada varovných příznaků, které eskalují až v samotné fyzické napadení. Pacient projevuje nevoli podřídit se, je hádavý, podrážděný a odtažitý. Nadává, zlostně rozhazuje rukama a chodí sem a tam. Má zlostný výraz v obličeji, bouchá dveřmi, kope a bije do nábytku, může začít vyhrožovat, házet věcmi, až zaútočí přímo na vás.

Nejnebezpečnějším typem útoku je ten, kterému nepředcházejí žádné varovné symptomy. Zákeřný a překvapivý útok, jako například nenadálé bezdůvodné bodnutí sestry nožem do zad, ke kterému opravdu došlo. Takový útok bývá pro postiženého zdravotníka šokující a jakkoli na něj zareagovat je téměř nemožné.

Krizová situace a její řešení

Hrozí-li vám fyzické napadení anebo k němu dokonce již došlo, musíte se okamžitě pokusit vytvořit situaci, v níž agresor nemůže, nebo nechce pokračovat v útoku. V ideálním případě prostě utečte a přivolejte pomoc. Jsou však situace, kdy je ústup obtížný nebo nemožný. Například jste s agresorem v uzavřeném prostoru (sanitka), nebo jsou na místě ležící pacienti, které nemůžete opustit, atd. V takovém případě nezbývá než pokusit se o tzv. deeskalaci čili uklidnění krizové situace.

Je důležité zachovat klid, pacient (útočník) reaguje na vaše gesta, tón hlasu. Stůjte stranou (nikdy ne přímo čelem - to zvyšuje agresivitu), udržujte vzdálenost ne menší než 1 metr (nejméně na délku paže), pokud na vás pacient slovně útočí, na tyto útoky nereagujte, jen si nenápadně udržujte od útočníka větší odstup. Agresivně se chovající osoba potřebuje 4krát více osobního prostoru. Z vlastní praxe vím, že je třeba mít v záloze únikovou trasu. Poté se pokuste navázat s pacientem kontakt. Oslovte jej jménem a dejte najevo svůj zájem o to, co říká.

Zároveň se snažte určit meze jeho chování. K tomu může posloužit například věta: „Nemusíte křičet, já vás poslouchám.“ Dobré je pokusit se poukázat na následky útočníkova chování: „Děsíte nám nemocné.“ Doufat, že agresor pak nebude mít potřebu své výpady zesilovat. Snažte se nedávat najevo hrozbu a vyvarujte se odporu. V komunikaci je někdy dobré sledovat hlavní problém, ale jindy je třeba pokusit se odvést pozornost.

V praxi se nám také osvědčilo požádat o pomoc osobu, o které víme, že na ni pacient (či jiná agresivní osoba) dobře reaguje. Mluvíme jasnou a srozumitelnou řečí a posilujeme každý náznak pozitivního chování. Bylo by však mylné si myslet, že na řešení krizové situace existuje přesný návod. Pravdou však je, že existuje řada technik pro komunikaci s agresorem, od hluboce lidského přístupu až po promyšlenou taktickou manipulaci. Některé techniky zvládne i laik a jiné vyžadují důkladný výcvik.

Při technice zvané „dveře otevřené“ například připustíme, že by agresor mohl mít „pravdu“ a dáme mu najevo snahu o „nápravu příkoří“, které se mu děje. Taktika podle Le Pola se zase pokouší převést komunikační strategii ze stavu „výhra-prohra“ do situace „výhra-výhra“. Účelem této metody je v podstatě sladit cíle.

Pacifikace útočníka

Ať tak či tak, s někým se prostě nedomluvíte a pak je třeba vyklidit pole nebo agresora fyzicky omezit. Je-li útočníka nutné fyzicky omezit, je třeba udělat to v míře nezbytně nutné. K bezpečnému fyzickému omezení agresora je třeba nejméně pěti členů personálu (1 drží hlavu a další 4, každý po jedné končetině) a je možná jen v závažných případech (podání nutných léků, evakuace, zabránění dalším útokům, sebepoškozování pacienta). Pokud je agresivní osoba ozbrojena, nebo je agresorů víc, či útočník není vaším pacientem, ale jedná se o jinou osobu (svědky, spoluúčastníky nehody či rvačky), je třeba vyklidit pole a přivolat policii. Je hloupostí hrát si na hrdinu.

Závěr

Jako zdravotníci často jednáme s lidmi v těžkých a vypjatých životních situacích a s osobami psychopatologickými či trpícími demencí. Nemůžeme si vybírat, koho ošetřit a koho ne. Musíme tedy počítat s možností, že ten, komu jdeme na pomoc, zaútočí. Nelze si však myslet, že zdravotník slouží jako hromosvod na vybití zlosti. Je třeba zdůraznit, že sestra má stejné právo na přiměřenou sebeobranu jako jakýkoli jiný člověk.

Pavel Boháček Nemocnice následné péče, Ryjice (bohacek.pavel@volny.cz )