Kdyby šlo o drobné, asi by to tolik nebolelo, ale v mnoha případech hovoříme o záměrech na elektronizaci jednotlivých agend, jejichž hodnota se v lepším případě počítá ve stovkách milionů korun, a miliardové zakázky také nejsou ničím, co by ČR bylo neobvyklé.
Jistěže se nabízí to základní české podezření ze snahy maximálně „vytěžit substrát“ u každé veřejné zakázky, v případě IT ještě násobené nemožností laiků posoudit oprávněnost rozpočtových nákladů.
Jenže pokud odhlédneme od zjevných příznaků kleptokratické kultury, jež se v Česku tak pozoruhodně rozvinula, zjistíme, že „ajtý“ projekty jsou klasickým bolehlavem i v řadě zemí, které mají s korupcí ve veřejné správě podstatně menší problémy nežli my. Británie má s nepovedenými IT projekty bohatou zkušenost: když v roce 2010 britský list The Indepen -dent zkoumal deset největších vládních nezdarů v této oblasti, dospěl k celkovým nákladům 26,3 miliardy liber.
Svého času největší projekt na elektronizaci veřejné správy na světě, a sice elektronizace zdravotních záznamů anglické Národní zdravotní služby, měl být s plnou parádou spuštěn před sedmi lety a měl stát asi šest miliard liber. Po letech snahy o vytvoření funkčního centralizovaného systému a dvanácti miliardách a sedmi stech milionech utracených liber byl projekt fakticky loni na podzim opuštěn.
Když britští experti hledali příčiny, proč IT projekty až v 70 procentech případů ne a ne naplnit očekávané přínosy a proč stály mnohem více, než bylo plánováno, dospívají k několika základním závěrům. Průmysl i zadavatelé se pohybují ve velmi netransparentním prostředí, jehož výsledkem je, že „nikde jinde se nedá legálně vydělat tolik peněz za tak málo muziky“, abychom citovali britského experta popisujícího tamní „ekosystém“. V této oblasti chybí celá profesní infrastruktura nezávislých certifikovaných odborníků, jaká je obvyklá například ve stavebnictví a inženýrských pracích, kde – alespoň v Británii – ani zdaleka nedochází k takovým průšvihům jako v IT. Ještě více než v soukromém sektoru (který není propadáků v investicích do IT ani zdaleka ušetřen) chybějí ve veřejné správě zkušení odborníci. Veřejní zadavatelé pak až příliš často podléhají tlaku externích dodavatelů, kteří ve snaze o získání velkých zakázek naslibují vzdušné zámky.
Neméně tristní zkušenosti s IT měla americká federální vláda, která rovněž na nezdárných IT projektech přišla o desítky miliard dolarů.
Když už všeho bylo dost, přijalo se pár legislativních norem, které peněz chtivé výpravy na státní pokladnu přece jen limitují. Za prvé, v roce 1996 byla přijata legislativa, která zakládá informační povinnost, tedy předkládání zpráv o realizaci vládních IT projektů Kongresu. Za druhé, a to se ukázalo být obzvlášť účinným, i v oblasti IT projektů samozřejmě platí „False Claims Act“, tedy legislativa tvrdě postihující neoprávněnou fakturaci, a to včetně odměn pro „whistleblowery“, tedy ty, kteří poskytnou důkazy o okrádání státu. Za třetí, v USA již nějakou dobu fungují organizační opatření včetně pozice vrchního šéfa pro IT, jemuž jsou podřízeni všichni ředitelé pro informatiku na amerických vládních úřadech. Reporty se zveřejňují a každý si je může přečíst na inter -netu na http://www.itdashboard.gov/. Ani Česku není souzeno, že se musí donekonečna dívat na IT projekty, které peníze daňových poplatníků žerou, ale efekty nepřinášejí. Jiní si prošli stejnou cestou a některé věci doopravdy fungují. Stačí ty nápady převzít.