Přes všechny své chyby by měl být návrh schválen
Přesto jej Julínek minulý týden v klubu ODS odprezentoval během pěti minut. „Z novin jsme se dozvěděli víc,“ remcali straníci. Není divu, že se rozcházeli nasupení. Dobře si uvědomují, že v zemi, která je sedmnáct let zvyklá na zdravotnictví zdarma, nebude žádný med obhajovat, proč mají pacienti v ordinaci vytahovat peněženky. Ale ano, milí poslanci KSČM: sedmnáct let. Platby za recept v Česku totiž zavedli už komunisté před rokem 1989. Když teď tedy stínová ministryně zdravotnictví za KSČM Soňa Marková proti poplatkům brojí, je to trochu legrační filipika.
Ostatně to dobře vědí i sociální demokraté. Tetelí se radostí, že to nemusí být oni, kdo předstoupí před voliče a budou muset říct: Zavádíme poplatky. Mohou totiž dále pokrytecky tvrdit: my nic, my nesouhlasíme, my to myslíme s pacienty dobře… Stejně se chovají u školného. Když Jiří Paroubek říká: Ano, někdy, až na tom bude země ekonomicky lépe, myslí tím ve skutečnosti: Hergot, doufám, že to ta ODS zavede sama, nebo to zůstane na nás, a to bych nerad, to ničí preference a prohrává volby.
Skutečné motivy, proč opozice protestuje, jsou ostatně dobře znát z řečí, které se vedly při jednáních o podobě reformy. Ze strany ČSSD vůči ODS padlo: „Zaveďte si jaké chcete poplatky, my vám to odsouhlasíme, ale jen když budeme ve vládě.“ „Je na to asi sedm svědků. A dobře si pamatuji větu, to je jako v obchodě: něco za něco,“ říká první Julínkův muž, náměstek Marek Šnajdr (ODS). Sen o velké koalici tedy ČSSD zjevně neopouští.
Zkrátka jedna věc jsou silácká prohlášení před kamerami o „drastických dopadech na pacienta“ a o „genocidním návrhu“, realita pak druhá. A tady čísla hovoří jasně. Nemusíme věřit strašení Julínka o kolapsu zdravotnictví v roce 2015, tak zle jistě nebude, protože každá vláda zatím vždycky našla vůli i prostředky k tomu, aby dluhy v systému „zamázla“. Naposledy loni šla miliarda do oddlužení nemocnic. Jenže to nejde donekonečna. A navíc se nůžky rozevírají. Za deset let má v systému chybět 30 miliard korun. Odkud se pak bude brát na léčbu pacientů, když lidí v produktivním věku bude tou dobou téměř o půl milionu méně? Od zadluženého státu? To asi sotva.
Julínkově reformě se dá jistě vytknout leccos. Od některých čísel, o jejichž správnosti lze pochybovat už proto, že s nimi jeho lidé příliš žonglují. Jednou je těch, jimž roční pětitisícový strop na léky pomůže od placení vysokých doplatků na léky, patnáct, podruhé sedmdesát, pak už sto padesát a nejnověji dvě stě tisíc.
A je jistě možné kritizovat i nestandardní cestu návrhu, který obchází legislativní radu vlády i tripartitu a projedná se ve zkráceném řízení tak, aby už za měsíc ležel vládě na stole. Což je přesně ten postup, který volil Julínkův předchůdce David Rath, když chtěl protlačit své kontroverzní návrhy zákonů. Tehdy se z něj opoziční ODS mohla zbláznit.
Jenže Topolánkova vláda dobře ví, proč obě reformy spíchla tak rychle a proč je žene nestandardní cestou. Vláda, která je takto slabá, nemůže čekat, až návrhy urazí půlroční túru běžným kolečkem, než se dostanou poslancům na stůl. Jinými slovy Topolánek říká: Tady to máte a berte, nebo ne. Těžko může připustit diskusi. Jistě si pamatuje, co to udělalo, když si ten luxus kdysi dovolil premiér Vladimír Špidla. Rebelové mu všechno rozcupovali na atomy.
A vzhledem k tomu, že Julínkova reforma patří do batohu té daňové, s níž vláda spojila svou existenci, je šance na to, že projde, poměrně velká. Sociálnědemokratičtí dezertéři Miloš Melčák a Michal Pohanka si jistě spočítali, že podržet vládu je jejich jediná šance na politické přežití.
I proto jde o vůbec první návrh změn ve zdravotnictví, který má naději neskončit na hřbitově jiných, jemu podobných, v šuplíku ministerstva. Bez ohledu na všechny jeho nedokonalosti je dobře, že je na světě. Jde o průlom. Julínek jím de facto přišrouboval třetí nohu ke stolu: k penězům státu a ze zdravotního pojištění přibude poprvé oficiálně i soukromé financování. Stejně jako je to v civilizovaném světě běžné a nezbytné. Jinak se za pár let budeme muset vrátit ke starému přídělovému systému z dob před sametovou revolucí: umělou ledvinu jen lidem do padesáti let, drahé onkologické léky jen vyvoleným. Ty ostatní soucitně hladit, dokud nezemřou. Na léčbu nebudou peníze.
Pokud tedy neprojde ani Julínkova reforma, pak si Česko brzy bude moci zarazit do hlíny na státních hranicích ceduli s nápisem: „Země krále Mirka, která ve snaze doklopýtat z Ruska do Ameriky, utonula s batohy dluhů kdesi uprostřed Atlantiku.“
Lenka Petrášová, EURO