Klíčová slova
aktivní eutanazie * skutková podstata trestného činu vraždy podle § 219 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona * privilegovaná skutková podstata trestného činu * dekriminalizace eutanazie * pasivní eutanazie * Alternativ-Entwurf Sterbebegleitung
Summary
Pletková, K. Active euthanasia. Legal Appraisal The subject of euthanasia has become wide discussed the last months in connection with the project of the senate act proposal of the dignified death, which should give the possibility to the people suffering from an immedicable disease how to finish their life with the help of a physician.
The concept of euthanasia is disunited, that´s why the article deals with the term and with the overview of definitions of active euthanasia from the contemporary Czech, Slovac and foreign experts. Further it passes judgment on the options of the legal qualification of active euthanasia, on the question of dividing the euthanasia into active and passive euthanasia and suggests the modification of the euthanasia problem terminology.
Key words
active euthanasia * fact of the murder crime, rule Nr. 140/1961 Sb., penal law by § 219 * privileged fact of the crime * decriminalisation of euthanasia * passive euthanasia * Alternativ-Entwurf Sterbebegleitung
Alternativ-Entwurf Sterbebegleitung
Téma eutanazie si získalo v posledních letech výraznou publicitu a stalo se diskutovaným tématem, což dokazují i legislativní snahy včlenit problematiku eutanazie do právního řádu České republiky. Nedávno se opět rozhořela debata o eutanazii v souvislosti s podáním návrhu senátního návrhu zákona o důstojné smrti, který měl dát nevyléčitelně nemocným trpícím lidem možnost, jak za pomoci lékaře ukončit svůj život.
Chtěla bych se zabývat pojmem aktivní eutanazie, podat přehled názorů na definici aktivní eutanazie, uvést možnosti právní kvalifikace aktivní eutanazie a nastínit změnu terminologie celé problematiky eutanazie včetně alternativního právního řešení, dle mého názoru právně i koncepčně vhodnějšího přístupu.
Pojem aktivní eutanazie
Obecně panuje u mnoha českých i zahraničních autorů shoda, že se jedná o zásah třetí osoby do tělesné integrity pacienta, který vede k uspíšení jeho smrti. Tento akt je motivován soucitem s trpícím pacientem a snahou ukončit jeho utrpení. Jednání směřující ke zkrácení života je úmyslné, vědomé, a děje se pouze na žádost pacienta.
Nejasnosti se vyskytují ve vymezení vůči pojmu pasivní eutanazie, ve kterém se podle dřívějšího chápání skrývá i část jednání rozuměného pod pojmem aktivní eutanazie a tak dochází k překrývání pojmosloví. Pro shrnutí uvádím názory jak současné české a slovenské odborné veřejnosti, tak odborné veřejnosti v zahraničí na definici pojmu aktivní eutanazie.
Vozár zdůrazňuje, že ne všechny situace, které se za eutanazii označují, jí skutečně jsou. Upozorňuje, že se definice eutanazie v literatuře často vytváří kombinací zejména formálních kritérií, popisujících atributy jednajícího a umírajícího, a tímto vznikají definice ne obecně obsahové (podle smyslu a obsahu jednoho typu jednání), ale druhové. Takovéto definice postihují pouze jednu úroveň problému.(1)
Sám pak definuje aktivní eutanazii jako úmyslné, vědomé ukončení života nevyléčitelně nemocného člověka, plně způsobilého k právním úkonům na jeho žádost.(2) Štěpán akcentuje aktivní prvek - jednání, jehož vlastním cílem je zkrácení života a rozhodujícím motivem je soucit s trpícím.(3) Jahnsová a Kuča označují podle způsobu a míry účasti druhé osoby za aktivní eutanazii jednání, kdy druhá osoba svým jednáním (commitendo) přivodí smrt nemocného.(4)
Stolínová a Mach považují za aktivní eutanazii činnost směřující k usmrcení člověka, motivovanou útrpností a snahou zbavit jedince tohoto utrpení.(5) Nezkusil hovoří o eutanazii jako o urychlení smrti z útrpnosti, aby se zkrátily útrapy umírajícího, a to na jeho žádost.(6) Kratochvíl rozumí eutanazií „… takové ukončení nezachranitelného života, které je motivováno snahou poskytnout pomoc umírajícímu, tj. soucitem s ním, jež se děje na žádost či se souhlasem trpícího, humánními prostředky a za předpokladu, že likvidace nesnesitelných útrap převáží újmu, plynoucí z předčasného ukončení života.“(7)
Haškovcová uvádí, že termínem aktivní eutanazie je myšlen akt, který vykoná lékař u nevyléčitelně nemocného, trpícího nesnesitelnými bolestmi, na jeho vlastní uvážlivou a svobodnou žádost, s tím, že vzhledem k důrazu na aktivní roli lékaře bývá tato forma eutanazie nazývána „strategií přeplněné stříkačky.“(8) Munzarová aktivní eutanazii ztotožňuje s eutanazií obecně a uvádí definici holandskou, kde eutanazie je úmyslné ukončení života člověka někým jiným než člověkem samotným, na jeho vlastní žádost.(9)
Švýcarská akademie medicínských věd vytvořila definici aktivní eutanazie ve svých směrnicích (nemají povahu obecně závazného právního předpisu, ale významně ovlivňují diskusi o této problematice) a definuje ji jako cílené zkrácení života usmrcením umírajícího. Jde o umělý zásah do závěrečné fáze života, který urychlí příchod smrti.
Ve zprávě Švýcarského institutu pro srovnávání práva v Lausanne je aktivní eutanazie vymezena jako usmrcení přímým konáním. Nizozemský zákon z 12. 4. 2001, „Zákon o ukončení života na přání a asistované sebevraždě“, vymezuje pojem aktivní eutanazie jako úmyslné ukončení života osoby na její výslovnou žádost někým jiným než osobou samotnou. Belgický zákon z 25. 10. 2001, „Zákon o eutanazii“, v článku 2 definuje aktivní eutanazii jako úmyslné usmrcení jiného na žádost.
Pelzl hovoří o aktivní eutanazii tehdy, je-li život cíleně a bezprostředně ukončen, aby byl uchráněn od utrpení.(10) Jiní němečtí autoři uvádějí pod pojmem aktivní eutanazie cílené, chtěné a vědomé zkrácení života prostřednictvím aktivního konání (Grone-Vehne(11)), kdy do přirozeného průběhu choroby je aktivně zasaženo tak, že smrt nastane jako bezprostřední následek tohoto zákroku (Baumgarten(12)), aby se usmrcením ukončilo utrpení umírajícího, které již není možné léčebnými metodami ovlivnit (Fischerová(13)). Tyto poměrně úzce vymezené definice korespondují se sníženou trestností usmrcení na žádost v SRN.
Formální znaky aktivní eutanazie
Za základní formální znaky eutanazie pro účely trestní odpovědnosti se považuje jednání spočívající v tom, že jedna fyzická osoba z kvalifikované pohnutky (soucit, útrpnost) úmyslně usmrtí jinou fyzickou osobu na její žádost. Tento zásah vede k uspíšení smrti nevyléčitelně nemocné a nesnesitelně trpící fyzické osoby. Eutanazie je tedy charakterizována určitým jednáním osoby fyzické.
Toto jednání (chování jako předmět práva) může být uskutečněno jak konáním (facere), tak nekonáním (non facere). Konání je tedy aktivní volní činnost subjektu (např. podání vysoké, letální dávky tišících prostředků). Nekonáním se rozumí v případě eutanazie opomenutí, omittere, upuštění od něčeho, co by jinak bylo dovoleno, tedy negace určitého předpokládaného konání (např. nepodání pacientovi umělé výživy, infúzní hydratace). Nekonání je zde chápáno ve vztahu k určitému chování (k chování, k němuž byl subjekt chování povinen).
Jednání subjektů je právní (v souladu s právem, na něž právní normy váží vznik, změnu nebo zánik subjektivních práv a povinností) tehdy, když subjekty využijí možnosti volby chovat se takovým způsobem, který jim zaručuje objektivní právo (tedy vykonají, popřípadě se rozhodnou nevykonat své subjektivní právo).
Meze subjektivního práva jednoho jedince stanoví odpovídající právní povinnost tohoto jedince zdržet se konání překračujícího meze výkonu subjektivního práva jedince druhého. Práva a svobody jednoho subjektu jsou tedy omezeny právy jiných subjektů. Protiprávní jednání nastane tehdy, pokud dojde k porušení právní povinnosti (porušení subjektivního práva jiného subjektu).
Mezi obzvlášť významná subjektivní práva se řadí základní lidská a občanská práva, proklamovaná v národních ústavních zákonech a mezinárodních smlouvách o lidských právech. Tato práva se též nazývají nezadatelná, nezcizitelná, čímž se vyjadřuje, že nikdo těchto práv nemá být zbaven (ani zákonem, ani se jich nemůže zbavit sám delegací na jiný subjekt). Jako jedno z prvních práv, výchozích pro všechna ostatní lidská práva, je uváděno právo na život.
Společnost má velký zájem na ochraně tohoto práva, považuje je za nejširší lidské právo, z nějž ostatní práva vycházejí. J. Boguszak k tomu píše, že právo na život patří k ryze veřejnoprávnímu druhu lidských práv. „Neexistuje povinnost žít. Pokus o sebevraždu není trestným činem. Není však přípustná eutanazie, takže právní úkon, jímž by někdo zmocňoval jiného, aby usmrtil, je úkonem neplatným.“(14) Jednání zasahující do subjektivního práva jiného, zde práva na život, ač na žádost subjektu, bez ohledu na motiv jednání, je tedy nutné klasifikovat jako protiprávní.
Účelem trestního práva je chránit zájmy společnosti (§ 1 trestního zákona), pokud prostředky ostatních právních odvětví k ochraně nedostačují. Trestní právo chrání tak společenské vztahy upravené jinými právními odvětvími (zde právem ústavním, mezinárodními smlouvami o lidských právech) subsidiárně, jako ultima ratio.
Možnosti právního posouzení eutanazie
V případě právního posuzování eutanazie mohou existovat dvě koncepce náhledu. Jednak vzhledem k právnímu významu zájmu na ochraně života a při zohlednění interdisciplinárních stanovisek k problematice eutanazie se jedná o kriminalizaci eutanazie a ochranu práva na život prostřednictvím trestního práva.
U tohoto pojetí je pak jedna možnost přístupu k právnímu řešení subsumpce formálních znaků činu eutanazie pod již existující skutkové podstaty trestných činů (v ČR tedy pod § 219 trestního zákona, vraždu, většina zahraničních právních řádů taktéž), nebo se zákonodárce vydá cestou privilegované skutkové podstaty s nižší trestní sazbou (s ohledem na motiv k usmrcení snižující tak společenskou škodlivost činu; např. Rakousko v § 77, SRN v § 216, Itálie v čl. 579). Nebo se legislativní tvorba může rozhodnout pro dekriminalizaci eutanazie. Zde se opět nabízejí dvě možnosti.
Prvním řešením je legalizace eutanazie. Představuje cestu vytvoření práva na usmrcení, které však pravděpodobně bude kolidovat s národními ústavními právními řády a též s mezinárodními smlouvami o lidských právech, z nichž mnohé jsou právně závaznou součástí právního řádu. Ani podle mezinárodního práva, ani podle národních právních řádů není vytvořen prostor pro legalizaci eutanazie.
Tedy pro uznání práva osoby na usmrcení, na dispozici s právem na život ve smyslu delegace na jinou osobu, neexistuje subjektivní právo na usmrcení. Pokud by se jeho existence připustila, vznikla by státu odpovídající povinnost zaručit právo na usmrcení (dát k dispozici vykonavatele eutanazie) a poskytnout ochranu proti neoprávněnému rušení práva na usmrcení někým jiným, což si výrazně protiřečí v rámci celého konceptu základních a lidských práv.
Druhé řešení, v současnosti jediné možné, jak připustit dění eutanazie jako legálního aktu, představuje její depenalizaci udělením výjimky z nedotknutelnosti života (touto cestou se vydaly právní řády Nizozemí a Belgie). Právní konstrukce spočívá ve vytvoření úzké definice charakterizující jednání, na které, za splnění určitých podmínek, by nebylo nahlíženo jako na trestné.
Při odklonění od těchto jasně určených kritérií se skutek posuzuje jako trestný čin. Právní norma definující eutanazii a podmínky beztrestnosti je obvykle normou mimotrestní, v trestních zákonech je pak k předpisům o zabití přidáno ustanovení odkazující na podmínky beztrestnosti. Jak nizozemská, tak belgická úprava vycházejí z principu, že lékař není povinen eutanazii provést. Lékař, který odmítne vyhovět, musí na žádost pacienta předat zdravotnickou dokumentaci jinému lékaři.
Zajímavostí je, že ve většině právních úprav (ať založené na beztrestnosti eutanazie či na trestnosti posuzované v rámci privilegovaných skutkových podstat) není použit termín eutanazie, ani aktivní eutanazie, nýbrž se tento skutek označuje zejména jako usmrcení na žádost, patrně pro nejednoznačnost terminologie eutanazie.
Právní rozbor eutanazie jako skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 trestního zákona Budu se zabývat převládající koncepcí kriminalizace jednání chápaného pod pojmem eutanazie v souvislosti s rozborem skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 trestního zákona, pod kterou lze v současné době podřadit usmrcení na žádost.
Podle trestního zákona je trestným činem čin pro společnost nebezpečný, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně (§ 3 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb.). K formálním znakům trestného činu patří jeho protiprávnost (bylo podle výše uvedeného splněno), objekt, objektivní stránka, pachatel a subjektivní stránka.(15) Objektem je zde lidský život. Pachatel je fyzická osoba (uvažujeme plnou příčetnost a dosaženou věkovou hranici), nejčastěji by jím byl lékař.
Objektivní stránka je charakterizovaná jednáním, následkem (způsobení smrti) a příčinnou souvislostí. Jednání má složku psychickou (úmysl usmrtit) a složku fyzickou (konání nebo opomenutí). A to opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (§ 89 odst. 2 trestního zákona). Jedná se o opomenutí zvláštní povinnosti, kde společnost s konáním určité osoby předem počítá a spoléhá na ni, a proto ji stanoví jako povinnost právní (např. lékař úmyslně nesplní svou povinnost zajistit nemocnému hydrataci, výživu či lék, povinnosti zdravotníků jsou stanoveny v zákoně č. 20/1996, o péči a zdraví lidu, § 55 odst. 2, dále „zdravotní zákon“).
Opomenutí je jen tehdy postaveno na roveň konání, jestliže někdo (nejčastěji asi lékař) nevykonal to, co bylo jeho právní povinností, a proto nestačí porušení povinnosti vyplývající pouze z morálních pravidel. V tomto směru jde o tzv. nepravý omisivní trestný čin, kdy povinný odpovídá za následek porušení zvláštní povinnosti konat, kterou měl v době činu.
Tato zvláštní povinnost je stanovená zákonem nebo na základě zákona vydaných podzákonných předpisů a úředních výroků nebo vychází ze smlouvy či je důsledkem předchozího nebezpečného jednání povinného. U lékaře se nejčastěji bude jednat o zvláštní povinnost stanovenou zákonem. Jednání pachatele může proto záležet jak v konání, tak v opomenutí (č. 32/1952 Sb. rozh. tr.).
Usmrcení na žádost bude spácháno jako opomenutí, pokud bude existovat zvláštní povinnost pachatele zabránit smrti a úmysl usmrtit. Následkem jednání je smrt, tedy objektivní stránka spočívá v usmrcení člověka. Není určeno, jakým způsobem a jakými prostředky toho má být dosaženo. Příčinný vztah představuje kauzální vztah mezi protiprávním jednáním trestně odpovědného pachatele popsaným ve skutkové podstatě trestného činu a následkem popsaným ve skutkové podstatě trestného činu.
U opomenutí postavenému na roveň konání je obtížnější kauzální vztah určit, jeho kauzální význam je menší než u konání. Pachatel zde však napadá chráněný objekt (život) s úmyslem svým opomenutím poškodit objekt a způsobit zamýšlený následek, smrt. V pachatelově mysli musí tedy alespoň v hrubých rysech existovat představa možnosti svým opomenutím chtěný následek způsobit.
Jiná situace jistě bude, pokud povinnost konat bude opomenuta s úmyslem neprodlužovat uměle dále život pacienta, bud´ na jeho výslovné přání, či proto, že další kurativní léčba již není pro zlepšení kvality života přínosná či dokonce může nemocného po zdravotní stránce poškozovat. Zde není napadán objekt chráněný společností, není usilováno o umělé zkrácení života, ale o umírání procesem přirozeným, za stálého poskytování zdravotní péče, ale již ne kurativní, nýbrž speciálně upravené péče paliativní.
Zde se jedná o činnost dovolenou, podporovanou společností, neboť zamezuje tomu, aby docházelo k tzv. dystanazii. Pacient umírá v důsledku choroby a nikoliv v důsledku zásahu (aktivní konání s úmyslem předčasně usmrtit) či nezasáhnutí lékaře (opomenutí konání s úmyslem předčasně usmrtit), tedy nikoliv v důsledku rozhodnutí třetí osoby, i když je toto rozhodnutí ovlivněno vlastním přáním pacienta (hmotného předmětu útoku).
Subjektivní stránka pachatele zahrnuje obligatorně zavinění (není trestného činu bez zavinění). Eutanazie je trestný čin úmyslný, nutný je aktivní vztah pachatele k následku.(16) Úmysl usmrtit se musí vztahovat na všechny skutečnosti skutkové podstaty trestného činu, tedy na jednání způsobující smrt, na jeho příčinnou souvislost, na porušení objektu (např. lékař ví, že podáním vysoké dávky tišícího prostředku či nezahájením terapie dojde k bezprostřednímu usmrcení a toto usmrcení také chce svým jednáním způsobit).
Pohnutka není z hlediska naplnění znaků trestného činu vraždy podle základní skutkové podstaty rozhodná. Život je chráněn i v době, kdy je osoba nevyléčitelně smrtelně nemocná nebo je smrtelně zraněná a její smrt je neodvratná. Útok na takovou osobu je trestný jako vražda, protože český trestní zákon neobsahuje žádné zvláštní ustanovení, které by privilegovalo usmrcení na žádost. Je však zřejmé, že pohnutka soucitu výrazně snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a může být důvodem pro použití ustanovení § 40 odst. 1 o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.
Úmysl pachatele eutanazie tedy musí směřovat ke způsobení následku, k usmrcení člověka. Nedomnívám se, že by tato podmínka byla splněna v případě jednání označovaného jako pasivní eutanazie, kde úmysl lékaře (týká se pravděpodobně pouze zdravotnických pracovníků) nesměřuje ke zkrácení života, ale k „dovolení zemřít“ přirozeným způsobem.
U trestného jednání eutanazie půjde nejčastěji o úmysl přímý (pachatel ví, jaké bude mít jeho jednání následky a chce je svým jednáním způsobit). Zvažování eventuálního úmyslu je zde velmi problematické, neboť si lze těžko představit jednání např. lékaře na vyslovenou žádost pacienta, kdy lékař ze soucitu podá pacientovi prostředek, který povede k jeho smrti, ačkoli lékař nemocného v postatě usmrtit nechce, ale v případě, že k tomu dojde, je s tím srozuměn.
Usmrcení by pak bylo pouze vedlejším, původně nezamýšleným následkem doprovázejícím jiné úmyslné jednání. Úmysl nepřímý zcela nekoresponduje s důležitým typovým znakem činu eutanazie, a to je pohnutka, motiv soucitu. Půjde zde spíše o úmysl dlouhodobě zvažovaný (obmysl), motivovaný soucitem, který nutně musí na pachatele delší dobu působit. Pohnutka soucitu není afekt, který vzniká náhle a impulzívně.(17)
K otázce dělení eutanazie na aktivní a pasivní složku
Jako vhodnější právní úpravu shledávám na základě výše uvedeného zrušení dělení eutanazie na aktivní a pasivní, a tak nesměšování dvou nesourodých institutů. Čin eutanazie v sobě obsahuje jak jednání aktivní, konání (dříve aktivní eutanazie), tak opomenutí (dříve pasivní eutanazie). Lze předpokládat, že jednání aktivní bude převládajícím jednáním, procesně jednodušeji prokazatelným, vykazujícím vyšší stupeň nebezpečnosti než opomenutí a větší význam kauzální.
To ovšem nemusí mít za následek metodicko-historické členění jednoho skutku do dvou různých pojmů, z nichž pojem eutanazie pasivní v sobě zahrnuje i skutek zcela odlišný od usmrcení na žádost. Pod eutanazií pasivní se mohou rozumět hned dva zcela odlišné postupy. Jednak skutečná eutanazie (buď hodnocena právními řády jako vražda či jako privilegovaná skutková podstata usmrcení na žádost) vykonaná opomenutím - nezasáhnutím s úmyslem zabít. Jednak může totéž jednání (nezasáhnutí s úmyslem neprodlužovat proces umírání) být právně dovoleno či naopak dokonce vyžadováno.
Hnutí za legalizaci eutanazie se formovala zejména jako únik před moderní medicínou vytvářenou situací tzv. dystanazií, která zcela jistě neodpovídá lidské důstojnosti; proto je třeba tomuto předcházet, a to právě oním nepokračováním v léčbě za každou cen. Jak konstatuje německý odborník v oblasti tanatologie Blumenthal-Barby, mnozí lékaři se uchylují do terapeutické a diagnostické aktivity ve víře udělat pro nemocného „vše, co je v lidských silách.“
Vše, co je možné udělat, není však vždy nutné. Snahy o prodloužení života by neměly být vykoupeny mučivým prodloužením utrpení.(18) Rozdíl v obou institutech je v zamýšleném cíli. Na jedné straně stojí nezasáhnutí s úmyslem zabít, což je po mravní stránce totéž jako přístup aktivní eutanazie, na straně druhé stojí nepodání léčby nebo ustoupení od léčebných postupů tehdy, jsou-li už zcela zbytečné a zatěžující a přinášejíli umírajícímu nemocnému jen další utrpení v jeho umírání.
Navíc má na odmítnutí takových postupů nemocný plné právo (§ 23 odst. 2 zdravotního zákona). Je nežádoucí, aby všechna tato jednání byla zahrnuta pod jeden terminologický pojem, to činí obtíže jak při výkladu pojmů, tak při právním posuzování. Problematika eutanazie je více otázkou etickou než právní, proto pokud etika shledává dané členění nefunkčním a v právu taktéž činí potíže, není důvodu setrvávat na zastaralé, metodické terminologii a je vhodné ji zaměnit za novou, funkčnější.
Pro realizaci práva má soulad právních norem s mravním a právním vědomím význam v tom, že propůjčuje právním normám sankci v podobě tlaku veřejného mínění. Tlak veřejného mínění by svým morálním odsouzením založeným na přesné, určité představě, co je dobré a morální, napomohl k vyšší realizaci práva. Snížil by se počet případů pacientů, u kterých byla léčba zastavena pod pláštěm odstoupení od pro pacienta příliš zatěžujících postupů vedoucích k protrahovanému umírání.
Pro zvýšení právní jistoty jak lékařů, tak pacientů by bylo vhodnější terminologii přehodnotit a zjednodušit tak, aby více odpovídala logice mravního posuzování skutků podle úmyslu jednajícího.(19) Eutanazie lze tedy označit jako úmyslné zabití člověka, ať již aktivním nebo pasivním způsobem. Rozhodující pro klasifikaci jednání je subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Zavinění pachatele je určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace.
K názoru podporujícímu změnu pojmosloví se přiklání řada českých i zahraničních autorů. Z těchto např. švýcarsko-německý autor Baumgarten upozorňuje na problémovou situaci u nepravých omisivních deliktů, kdy v případě dělení eutanazie na aktivní a pasivní bude jednání aktivní směřující k usmrcení kvalifikováno jako protiprávní a trestné, v případě opomenutí bude jednání (lékaře) posuzováno ve většině případů jako dovolené, ač se v něm může skrývat i jednání zahrnující úmysl usmrtit.
V obdobném duchu se vyjádřila i skupina německých profesorů práva a medicíny v tzv. alternativním návrhu právní úpravy eutanazie z r. 1986 a poté v tzv. alternativním návrhu právní úpravy pomoci v umírání z r. 2005, která pojem pasivní eutanazie zcela opouští.(20) Eutanazie je citlivé a složité téma, pro jehož správné pochopení je nutné se nejprve zaměřit na změnu terminologie celé problematiky eutanazie.
Je vhodné vymezit úzkou definici jednání chápaného pod pojmem eutanazie (např. „usmrcení na žádost“), které lze spáchat jak konáním, tak opomenutím. Jednání dosud charakterizované pojmem pasivní eutanazie lze označit jako např. odstoupení od léčby (např. v tzv. profesorském alternativním návrhu v SRN z r. 2005 je označována jako „ukončení, omezení nebo opomenutí život udržujících opatření“).
Komplexní úprava podmínek nezahájení či přerušení léčby (v jakých případech, kdo o tom může rozhodnout, jakým způsobem se bude postupovat v případě pacienta neschopného vyjádřit svou vůli) by mohla být řešena v samostatném zákoně, např. v zákoně č. 20/1966 Sb., zákoně o péči a zdraví lidu (podle současného záměru ministerstva spravedlnosti).
Jednání dosud označované za nepřímou eutanazii pojmenovat přiléhavěji (např. opatření tišící bolest) a také právně vymezit v samostatném zákoně (např. v zákoně č. 20/1966 Sb., zákoně o péči a zdraví lidu) přípustné podmínky podávání prostředků tišících bolest, což by garantovalo nejen právní jistotu lékařům, ale i pacientům ve smyslu léčby bolesti podle postupů lege artis se snížením možného rizika zneužití.
Co se týče otázky výběru budoucí právní úpravy eutanazie, jeví se v souladu se závěry současných diskusí, se záměry v dřívějších osnovách trestního zákona a se zahraničními právními úpravami jako jednoznačná, a to v rámci trestního práva jako privilegovaná skutková podstata úmyslných trestných činů proti životu a zdraví. Vytvoření zvláštní privilegované skutkové podstaty trestného činu usmrcení na žádost, nejlépe v rámci nového trestního zákoníku, je nanejvýš vhodné. Jde o řešení kompromisní.
Čin usmrcení na žádost zůstává trestným, bude však posuzován jinak než vražda. Liberálnější přístup a legislativní posun k beztrestnosti eutanazie by podle mne nebyl vhodný. Domnívám se, že naše společnost zatím není připravena na takový legislativní posun bez ohledu na to, zda by byl žádoucí. Žádoucí však jistě je tomu předcházející debata, která přispěje ke komplexnímu pohledu na otázku eutanazie.
MUDr. Mgr. Kristina Pletková, Univerzita Karlova v Praze, 1. lékařská fakulta, Ústav pro humanitní studia v lékařství e-mail: kotikova@cls.cz
Literatura
1. BREEMER, T. Zur neueren eutanaziedebatte in den Niederlanden. Folia Bioethica, 1994, s. 7. In VOZÁR, J. Pojem eutanázia. Právník, 1996, č. 3, s. 221.
2. VOZÁR, J. Pojem eutanázia. Právník, 1996, č. 3, s. 231.
3. ŠTĚPÁN, J. Právo a moderní lékařství. Praha : Panorama, 1989, s. 112.
4. JAHNSOVÁ, A., KUČA, R. Právní aspekty eutanazie. Právní rozhledy, 1997, č. 7, s. 356.
5. STOLÍNOVÁ, J., MACH, J. Právní odpovědnost v medicíně. Praha : Galén, 1998, s. 281.
6. NEZKUSIL, J. Československé trestní právo. Bratislava : Obzor, 1987, s. 246. In: dílo cit. v pozn. 42, s. 224.
7. KRATOCHVÍL, V. Eutanazie, dysthanasie, eubiosie a kvalita lidského života a umírání. In FENYK, J. a kol. Pocta Dagmar Císařové k 75. narozeninám. Praha : LexisNexis, 2007, s. 52.
8. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie. Praha : Galén, 2000, s. 104.
9. MUNZAROVÁ, M. Eutanazie, nebo paliativní péče? Praha : Grada Publishing, 2005, s. 49.
10. PELZ, S. An der Grenze von Leben und Tod: eutanazie und Strafrecht, Kritische Justiz: 1994, s. 181 In VOZÁR, J. Pojem eutanázia. Právník, 1996, č. 3, s. 225.
11. GRONE-VEHNE, V. Tötung auf Verlangen. Berlin : Berliner Wissenschafts-Verlag, 2005, S. 18.
12. BAUMGARTEN, MO. The right to die? Frankfurt am Main : Peter Lang, 2000, S. 150
13. FISCHER, E. Recht auf Sterben? Frankfurt am Main : Peter Lang, 2004, S. 6.
14. BOGUSZAK,, J. Diferenciace lidských práv. Právník, 2000, č. 3, s. 256.
15. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., a kol. Trestní právo hmotné - I. Obecná část. Praha : ASPI, a. s., 2007, s. 121.
16. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon - komentář. 6. vydání., Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1301.
17. MUSIL, J. Český trestní zákon potřebuje diferencovanější skutkovou podstatu úmyslného usmrcení. Trestní právo, 2004, č. 10, s. 10-14.
18. BLUMENTHAL-BARBY, a kol. Kapitoly z thanatologie. Praha : Avicenum, 1987, s. 97.
19. MUNZAROVÁ, M. Eutanazie, nebo paliativní péče? Praha : Grada Publishing, 2005, s. 49, též PAYNE, J. Lékařská etika. Praha : Triton, 1992, s. 25: „ Pokud totiž je lékař s to anticipovat více či méně přesně další konsekvence chorobných změn se smrtí na konci a současně s tím disponuje prostředky, jimiž je s to do oněch konsekvencí zasáhnout a změnit sled vývoje, přičemž navzdory tomu se zásahu zdrží, pak etické posouzení musí toto jednání ztotožnit s eutanazií samotnou… i k ukončení léčby se musí vyvinout jistá iniciativa a snazší je často v léčbě pokračovat… Ačkoliv nelze vést ostrou hranici mezi aktivní a pasivní účastí lékaře na umírání pacienta, přece je pasivní dopouštění umírání tolerováno a prováděno i docela běžně, kdežto aktivní přispění je zakázáno.“
20. Alternativ-Entwurf Sterbebegleitung. Goltdammers Archiv, 2005, S. 559-562.
