Akutní horská nemoc ohrožuje horolezce, turisty i lyžaře. Bránit se jí můžete aklimatizací

Co je horská nemoc?

Jako akutní horská nemoc (AHN) nebo také výšková nemoc se označuje soubor symptomů, který se v důsledku nedostatku kyslíku objevuje při stoupání do vysokých nadmořských výšek. Může postihnout prakticky každého, kdo se pohybuje na místech s nižším atmosférickým tlakem. Nejčastěji se však jedná o horolezce, lyžaře, letce, turisty a jiné dobrodruhy.

Nižšímu tlaku vzduchu a snížené koncentraci kyslíku ve vzduchu, což je typické pro nadmořské výšky nad 2500 metrů, není lidský organismus přizpůsobený. Čím rychleji navíc člověk stoupá, tím je pravděpodobnější, že se u něj brzy rozvinou příznaky akutní horské nemoci. V angličtině se pak pro dané onemocnění používá termín altitude sickness nebo výraz acute mouintain sickness (AMS).

Kromě toho existuje ještě chronická horská nemoc, se kterou se lidé potýkají při dlouhodobém pobytu v horských oblastech. Její příznaky bývají obecně závažnější a zahrnují polycytémii, plicní hypertenzi, hyperviskozitu krve nebo třeba pravostranné srdeční selhání. [1, 2, 3, 4, 5]

Kdo je ohrožen výškovou nemocí?

Pobyt ve vysokohorském prostředí se vždy pojí s určitými riziky, což by měli horolezci, cestovatelé, výzkumníci, ale třeba i lyžaři a snowboardisté dobře vědět. Na člověka totiž takové dobrodružství klade zvýšené nároky, protože se najednou pohybuje na místě, kde se musí potýkat s chladným počasím, sníženou vlhkostí, nižším tlakem a omezeným obsahem kyslíku ve vzduchu.

V nadmořské výšce kolem 3000 metrů množství kyslíku ve vzduchu klesá zhruba o 1/3 v porovnání s jeho koncentrací na úrovni mořské hladiny. Právě na místech, která se nachází nad touto hranicí, tedy může dojít k rozvoji výškové nemoci. Její mírnou formu údajně zaznamená nejméně každý druhý cestovatel, který se vydá do nadmořské výšky nad 4 tisíce metrů.

Tolerance nadmořských výšek nad 3000 metrů je velice individuální. Náchylnost k rozvoji akutní horské nemoci přitom ovlivňuje hlavně pacientův věk a pohlaví, vnímavost k okolním podmínkám, stupeň fyzické zátěže, celková fyzická zdatnost a samozřejmě i kvalita aklimatizace. Vyšší riziko výškové nemoci však obecně hrozí pacientům, pro které platí následující tvrzení:

• žijí v nízkých nadmořských výškách a do těch vyšších příliš necestují,
• v minulosti již zaznamenali akutní horskou nemoc,
• během cestování do vyšších nadmořských výšek stoupají příliš rychle,
• na vyšší nadmořskou výšku se řádně neaklimatizovali,
• narušili svou aklimatizaci alkoholem nebo jinými látkami,
• mají zdravotní problémy v oblasti srdce, plic či nervového systému,
• jsou dehydratovaní, obézní nebo mají nízkou hypoxickou ventilační reakci (HVR).

Akutní horská nemoc se nejčastěji objevuje v nadmořské výšce od 3000 do 6000 m. Zažít ji mohou samozřejmě i turisté v Alpách, kde ovšem nebývá příliš závažná, jelikož člověk většinou sestoupí do nižších poloh dříve, než se stihnou rozvinout dramatičtější obtíže. Také je zde většinou možné poměrně rychle transportovat postiženého do nížin.

Plicní edém spojený s výstupem do vyšších nadmořských poloh pak trápí převážně mladší osoby, zatímco se stoupajícím věkem toto riziko klesá. Také je nutné zmínit, že se vnímavost k těmto obtížím v průběhu času mění. Pokud tedy jednou člověk absolvoval expedici bez problému, neznamená to, že i příště se cesta do vyšší nadmořské výšky obejde bez závažných projevů. [6, 7, 8, 9, 10, 11, 12]

Mechanismus vzniku

Příčinou obtíží je nižší barometrický tlak vzduchu i nižší parciální tlak kyslíku (PO₂), což se zároveň pojí i s nižším obsahem kyslíku ve vdechovaném vzduchu (ačkoliv okolní atmosféra obsahuje stejné množství jako za normální situace). Lidské tělo není takovým podmínkám dostatečně přizpůsobené, a proto dochází k hypoxii a hypoxémii.

Na hypoxii (nedostatečné okysličení tkání) a hypoxémii (nedostatek kyslíku v krvi) pak organismus pacienta reaguje změnami v malém i velkém krevním oběhu. Nízký parciální tlak kyslíku v tepenné krvi způsobí také nízkou saturaci krve kyslíkem, což vede k vazokonstrikci plicních arteriol (u 80–90 % lidí omezená na arteriální řečiště, zbytek naopak zaznamená i vazokonstrikci v plicním žilním řečišti). Důsledkem je plicní hypertenze (zvýšený tlak).

Hypoxémie má na svědomí výraznou arteriolodilataci, zatímco zvýšený tlak v kapilárách a aktivace endotelií způsobí přestup plazmy do tkání, což se projeví jako edém. Nejnebezpečnější je edém mozku, protože lidská lebka brání mozkové tkáni v rozpínání a zvyšuje se intrakraniální tlak. Edém plic zase zhoršuje poměr výměny krevních plynů, což ještě prohloubí hypoxii.

Vzhledem k hyperventilaci se objevuje i hypokapnie (pokles koncentrace oxidu uhličitého v krvi), která přispívá k paralýze autoregulace na úrovni arteriol v plicním i systémovém oběhu. Za pestrou symptomatologii výškové nemoci je tedy zodpovědná kombinace faktorů, kam patří především hypoxie, hypoxémie, hypokapnie a plicní hypertenze, ale i edém tkání (zejména mozku nebo plic). [13, 14, 15, 16]

Výškové zóny

• Střední výšky (1500–2500 m n. m.) – saturace arteriální krve kyslíkem (SaO₂) je více než 90 % a okysličení tkání není nijak omezené. Během prvních dnů při pobytu v této nadmořské výšce se zvýší klidová ventilace a pokles alveolárního parciálního tlaku oxidu uhličitého (PCO₂) umožňuje kompenzační zvýšení PO₂. Kromě omezení výkonu by tato nadmořská výška neměla člověku způsobovat větší potíže a k rozvoji akutní horské nemoci prakticky nedochází.
• Velké výšky (2500–5300 m n. m.) – saturace arteriální krve kyslíkem (SaO₂) klesá hluboko pod 90 % a na každých 1000 m se snižuje maximální spotřeba kyslíku o 10 %. Přesto v těchto podmínkách člověk může dosáhnout úplné a dlouhodobější aklimatizace.
• Extrémní výšky (nad 5300 m n. m.) – podmínkám v těchto oblastech se již není možné přizpůsobit, a pokud je člověk na místě delší dobu, dochází k výškové deterioraci. Hypoxie pak způsobí další obtíže v podobě výrazné hypoxémie a hypokapnie, zatímco oxygenaci zajišťuje především výrazná hyperventilace. Při příliš dlouhém pobytu pak dochází k selhávání všech fyziologických funkcí, k naprostému vyčerpání a ke smrti.

Nejvyšší trvale obydlená oblast světa se nachází v Peru, a to v nadmořské výšce 5100 metrů. Na vyšší polohy se lidský organismus není schopný dobře adaptovat, a proto by se na taková místa měl člověk vydávat pouze krátkodobě (například horolezci). Polohy s nadmořskou výškou nad 7500 metrů se pak označují jako zóna smrti, protože vydat se do nich bez kyslíku je velmi nebezpečné. [17, 18, 19, 20]

Různé formy výškové nemoci

Lékaři v současné době rozlišují tři různé formy vysokohorské nemoci, které se navzájem liší svými projevy i závažností. První varianta postihne téměř každého, kdo se podívá do oblastí umístěných výše než 4 tisíce metrů nad mořem, a může se objevit i v nižších polohách, ale naštěstí mívá poměrně mírné projevy. Zbývající typy výškové nemoci jsou pak mnohem závažnější:

• akutní výšková nemoc,
• výškový plicní edém,
• výškový mozkový edém.

V literatuře se ovšem můžete setkat také s rozdělením na větší množství kategorií, kam patří nejen akutní výšková nemoc, vysokohorský otok plic a vysokohorský otok mozku, ale i krvácení do sítnice nebo výškový kašel. Některé zdroje navíc akutní výškovou nemoc ještě podle intenzity potíží klasifikují na mírnou, středně závažnou a těžkou. [21, 22, 23, 24]

Projevy výškové nemoci

Onemocnění výškovou nemocí lékaři chápou jako selhání aklimatizace na výškovou hypoxii. V mírné formě se tento stav manifestuje jako benigní akutní výšková nemoc, kterou by si lidé neměli plést s fyziologickými adaptačními projevy aklimatizace. Maligní forma těchto potíží pak mívá podobu výškového otoku mozku (VOM) a výškového otoku plic (VOP).

Spektrum mozkového syndromu přitom sahá od výškové bolesti hlavy přes akutní horskou nemoc až po výškový otok mozku. V rámci plicního syndromu se pak spektrum potíží pohybuje v rozmezí od plicní hypertenze přes intersticiální otok plic až k výškovému otoku plic (alveolárnímu). [25, 26, 27, 28]

Akutní výšková nemoc

Jedná se o benigní formu nemoci, se kterou se někteří setkávají již v nadmořské výšce 2500–3000 metrů. U neaklimatizovaných jedinců je pak zcela běžná ve výšce nad 4000 metrů, přičemž postihuje zhruba 50–75 % jedinců, a nad 5000 metrů již onemocní téměř všichni. Daný stav pak zpravidla trvá několik hodin až několik dnů, ale v některých případech může přetrvávat i několik týdnů.

První problémy se většinou rozvinou zhruba za 6–24 hodin strávených ve vysokohorských podmínkách, což bývá třeba během první noci nebo následující ráno. Pokud jde o to, jaké má akutní výšková nemoc příznaky, typicky se objevují bolesti hlavy, které jsou intenzivnější při manévrech zvyšujících intrakraniální tlak, dále pak nechutenství, nespavost, celková slabost a malátnost.

K tomu se přidávají i poruchy spánku, které vlivem alkalózy navozené hyperventilací doprovází periodické dýchání s apnoickými pauzami. Dušnost ke klasickým projevům akutní výškové nemoci nepatří, ale bývá důsledkem nízkého parciálního tlaku kyslíku, hypoxémie a hyperventilace. Podkladem těchto obtíží bývá mírná forma mozkového edému kvůli dysfunkci mozkových arteriol.

O něco vzácněji si navíc pacienti stěžují také na nevolnost a dochází ke zvracení. Právě kvůli všem těmto projevům může akutní výšková nemoc na první pohled připomínat nepříjemnou kocovinu způsobenou nadměrnou konzumací alkoholu. Jedná se ovšem o benigní stav, který by měl po aklimatizaci na danou nadmořskou výšku spontánně za nějaký čas vymizet. 

Příznaky akutní výškové nemoci:

• bolesti hlavy,
• nevolnost,
• nechutenství,
• zvracení,
• nespavost,
• malátnost,
• nejistota,
• podrážděnost,
• celková slabost,
• pocit na omdlení,
• snížený pocit žízně.

Jednotlivé příznaky akutní výškové nemoci odezní zhruba pátý den. Akutní výškovou nemoc je přitom vždy nutné odlišit od fyziologických adaptačních projevů aklimatizace. Sem patří především hyperventilace (zrychlené a prohloubené dýchání), dále tachykardie, noční periodické dýchání nebo zvýšená diuréza. Zároveň platí, že každé onemocnění ve větší výšce je považováno za výškovou nemoc, dokud není prokázáno jinak (dle Himalájské záchranné společnosti). [29, 30, 31, 32, 33]

Výškový plicní edém

Pokud člověk situaci podcení a nevěnuje akutní horské nemoci dostatek pozornosti, může se u něj rozvinout závažnější forma tohoto onemocnění, která postihuje plíce nebo mozek. V prvním případě jde o vysokohorský otok plic (česká zkratka VOP, anglicky HAPE neboli High Altitude Pulmonary Edema), který se typicky objevuje v nadmořských výškách nad 4000 m.

Riziko rozvoje těchto obtíží stoupá u lidí, kteří příliš rychle dosáhnou vyšší nadmořské výšky nebo překonají příliš velký výškový rozdíl. Častější jsou u mužů a mladších jedinců, přičemž svou roli zde samozřejmě hraje také individuální vnímavost a již existující plicní problémy. Výraznější riziko vzniku výškového plicního edému pak hrozí při přespávání ve vysokohorských polohách.

První příznaky vysokohorského otoku plic člověk typicky zaznamená mezi 2. a 4. dnem po výstupu do vyšší nadmořské výšky (typicky během druhé noci, kterou zde stráví). Zpočátku se jedná o suchý dráždivý kašel, k čemuž se později přidává námahová nebo dokonce i klidová dušnost. Pokud se plicní edém plně rozvine, pacient také vykašlává zpěněný růžový hlen.

Při poslechu hrudi bývají patrné chrůpky nebo chropy, což jsou charakteristické bublavé zvuky. K tomu se samozřejmě přidávají i další problémy, jako je cyanóza (promodrávání pokožky, rtů a nehtů), tachykardie, tachypnoe (zrychlené dýchání) či hyperpyrexie (tělesná teplota nad 40 °C). Pacient se zároveň potýká s projevy psychické poruchy, přičemž typická je apatie nebo jakési obluzení.

Příznaky vysokohorského edému plic:

• cyanóza,
• přetrvávající kašel,
• náhlý pokles výkonosti,
• dušnost i při odpočinku,
• pocit tlaku na hrudi,
• extrémní únava a slabost,
• pocit, že se člověk v noci dusí,
• zmatek a iracionální jednání,
• vykašlávání narůžovělého hlenu.

Výškový edém plic se rozvíjí vlivem prekapilární hypertenze, kterou má na svědomí vazokonstrikce plicních arteriol při hypoxii. Tlaky v plicnici bývají vyšší než 50 mmHg, což pak vede k transudaci plazmy a erytrocytů do intersticia plic. Následně vzniká otok a v postižené oblasti se objevuje zánětlivá reakce.

S tím, jak plicní edém postupuje, dochází u pacienta k mikrotraumatům plicního kapilárního řečiště a také k odloučení alveolárních epitelií. Tento stav rychle progreduje a postiženému hrozí úmrtí. Výškový otok plic je přitom nejčastější příčinou smrti při akutní horské nemoci. V polovině případů byl navíc zjištěn současný otok mozku. [34, 35, 36, 37, 38]

Výškový edém mozku

Další závažnou komplikací akutní horské nemoci je vysokohorský otok mozku (česká zkratka VOM, anglicky HACE neboli High Altitude Cerebral Edema), který někdy bývá připodobňován k otravě alkoholem. Tento problém je sice vzácnější než výškový otok plic, ale má obvykle velice závažné následky. V nejhorších případech může způsobit kóma a smrt pacienta.

První projevy, které předznamenávají rozvoj výškového edému mozku, bývají spíše nenápadné. Jedná se především o změny chování a poruchy intelektuálních funkcí, ale pacient si stěžuje také na stále silnější bolesti hlavy, které není možné utišit analgetiky. Kromě toho se objevuje nevolnost a zvracení, přičemž později se dostaví také dezorientace, halucinace a vzácně křeče. K tomu se přidávají neurologické symptomy, jako je nystagmus, hemiparéza či ztuhlost šíje.

Vlivem zhoršujícího se stavu vědomí bývá pacient otupělý nebo dokonce upadá do bezvědomí. K časným projevům výškového edému mozku se pak řadí také ataxie (dyskoordinace či nešikovnost pohybů), což se projeví jako porucha chůze, kdy postižený není schopný jít po rovné čáře. Tento problém obvykle jako první přichází a při odeznívání mozkového edému také jako poslední vymizí.

Příznaky vysokohorského mozkového edému:

• silné bolesti hlavy,
• celková slabost,
• nevolnost a zvracení,
• poruchy zraku,
• závratě,
• ztráta koordinace,
• dezorientace,
• světloplachost,
• poruchy paměti,
• vznik halucinací,
• psychotické chování,
• neurologické symptomy,
• kóma.

Příčina výškového otoku mozku je velice podobná jako v případě výškového plicního edému. Konkrétně jde o dysfunkci mozkových arteriol, což zahrnuje vazospazmy a paralýzu, ale na rozdíl od akutní výškové nemoci je tento stav výrazně vystupňovaný. Je ale také dost možné, že se na daném procesu podílí i další mechanismy (například porucha endotelu způsobující vyšší propustnost). Typicky se pak otok mozku objevuje současně s otokem plic.

Jedinci, u nichž se výškový edém mozku projeví, si obvykle neuvědomují, že je s nimi něco v nepořádku. Své okolí často přesvědčují, že jim je dobře, a problémy bagatelizují s tím, že symptomy brzo samy odezní. Pokud ovšem včas nedojde k zahájení vhodné léčby, pacient může upadnout do bezvědomí a často vlivem komplikací umírá. [39, 40, 41, 42, 43, 44]

Další možné projevy výškové nemoci

Kromě výše zmiňovaných komplikací, které mohou člověka při výstupu do vyšších nadmořských výšek nepříjemně potrápit, existují i další symptomy, s nimiž se může setkat. Sem patří například periferní výškové otoky, které se projevují v nadmořské výšce nad 2500 m a postihují především obličej (často oční víčka) a končetiny (zejména ruce, kotníky a nárty).

Periferní výškové otoky, které trápí zhruba 80 % žen s akutní horskou nemocí, nebývají bolestivé, ale tlačí na tkáně, což vede ke vzniku bolestivých ran. Proto je nutné nosit správné ochranné pomůcky, vyvarovat se nošení těsného oblečení a vyhýbat se přímému slunečnímu svitu. Pokud se tyto otoky přeci jen objeví, důležitá je prevence omrzlin.

Další možnou komplikací je krvácení do sítnice, které se objevuje nejčastěji během prvních dnů pobytu ve vysoké nadmořské výšce, a to hlavně u lidí, kteří jsou těmto podmínkám vystaveni prvně. Kromě toho se pacient může potýkat také s výškovým kašlem (výšková bronchitis), což je samostatné onemocnění, které se ve vyšších polohách objevuje velmi často. [45, 46, 47]

Léčba výškové nemoci

U všech forem akutní horské nemoci je nejdůležitějším léčebným opatřením sestup o několik set metrů níže, a to ideálně do nadmořské výšky pod 3000 m. Právě díky tomu by mělo dojít k eliminaci vyvolávající příčiny obtíží, což je konkrétně hypoxie. Obecně přitom léčba výškové nemoci zahrnuje následující možnosti:

• kyslíková terapie – transport do nižší polohy, dýchání kyslíku z tlakové lahve, pobyt v přetlakovém vaku,
• přenosná přetlaková komora (hyperbarická komora) – umožňuje překonat interval, než je možné realizovat přesun pacienta do nižší nadmořské výšky,
• podávání ibuprofenu – potlačuje bolest hlavy a někdy se kombinuje s gabapentinem, ale nedoporučuje se jej užívat preventivně,
• nifedipin při VOP – jde o blokátor kalciového kanálu, který je lékem první volby při vysokohorském plicním otoku, protože rychle snižuje tlak v plicnici, zlepšuje alveolarteriální kyslíkový gradient, zvyšuje saturaci krve kyslíkem a brání zhoršování situace,
• dexametazon – tento syntetický kortikosteroid je lékem první volby v případě těžké akutní výškové nemoci a vysokohorského edému mozku, protože stabilizuje hemantoencefalickou bariéru a pomáhá radikálně zmírnit příznaky onemocnění (preventivní podávání se však většinou nedoporučuje kvůli riziku rozvoje vředové choroby gastroduodena),
• acetazolamid – jedná se o inhibitor karboanhydrázy, který navozuje metabolickou alkalózu s hyperventilací a dnes se využívá především k profylaxi, přičemž výše uvedená léčiva jsou v rámci terapie akutní horské nemoci považována za účinnější a bezpečnější,
• inhibitory fosfodiesterázy-5 (sildenafil, tadalafil) – tyto léky snižují plicní hypertenzi, zlepšují srdeční výdej i saturaci krve, podporují fyzický výkon ve výšce a snižují riziko výskytu výškového otoku plic,
• další medikamenty – kromě výše zmiňovaných prostředků lékaři zvažují také inhalační podávání derivátů prostaglandinu E a testují i riociguat, jehož podání vede ke zlepšení hemodynamiky,
• kombinovaná terapie – v těžších případech s nespecifickými příznaky se často podává dexametazon v kombinaci s nifedipinem, kyslíkem a využitím přetlakového vaku. [48, 49, 50, 51, 52]

Akutní výšková nemoc

Účinným způsobem, jak potlačit projevy akutní výškové nemoci, která se u pacienta rozvinula, je sestup do nižších poloh (při mírných projevech nicméně často stačí adaptace na místě). Důležité je také zabezpečit pacientovi dostatečný přísun tekutin (3–4 litry denně) a kromě toho by měl spát tak, že bude mít vyvýšenou horní polovinu těla.

Proti bolestem hlavy se pak podává ibuprofen či paracetamol, zatímco nevolnost se řeší metoclopramidem nebo thiethylperazinem. Kromě toho lze zvážit také užívání acetazolamidu, ale v dnešní době již není tento přípravek považován za lék první volby. Jestliže se projevy do 24 hodin nezlepší, nebo se dokonce zhoršují, je nutné přistoupit k okamžitému sestupu či snesení pacienta.

Výškový otok mozku

Také v tomto případě se doporučuje co nejdříve sestoupit do nižší polohy, a to nejméně o 500–1000 m (konkrétně do výšky, kde se příznaky ještě neprojevovaly). Kromě toho je pak indikována přenosná přetlaková komora a pacientovi se obvykle podává dexametazon.

Výškový otok plic

Zde se pacientovi podává kyslík a také nifedipin, jehož účinek by se měl projevit po 10–15 minutách. Dále se doporučuje užívání β2-mimetik, jako je například salmeterol, ale i přenosná přetlaková komora a pasivní transport. [53, 54, 55, 56, 57, 58]

Jak výškové nemoci předcházet?

Ještě než se vydáte na místo s vyšší nadmořskou výškou, v ideálním případě byste měli podstoupit zdravotní vyšetření (včetně kontroly chrupu a zraku), které potvrdí, že jste na takový výstup připraveni. Samozřejmostí je pak zajištění potřebných očkování a vyřešení jakýchkoliv zdravotních problémů. Pokud se chcete vyvarovat potíží, základem je také pomalá aklimatizace od výšky 3000 m. 

Když se příznaky akutní výškové nemoci přeci jen projeví, rozhodně nepokračujte v cestě. Raději počkejte, než veškeré symptomy odezní, a teprve poté můžete opět stoupat. Jsou-li ovšem obtíže závažné, člověk by měl okamžitě zahájit sestup, přičemž u projevů plicního či mozkového edému je nutné omezit fyzickou aktivitu na absolutní minimum.

Kromě toho se doporučuje také dodržovat pitný režim, potravu konzumovat spíše častěji po menších dávkách a volit hlavně energeticky bohatší potraviny. Vyhnout byste se naopak měli alkoholu, kouření a užívání hypnotik, sedativ či jiných medikamentů, které navozují depresi dechového centra.

Dále se pak v prevenci výškové nemoci uplatňují některé léky, jako je například acetazolamid, jenž stimuluje dechové centrum, pomáhá předcházet obtížím a zároveň někdy funguje jako lék na akutní výškovou nemoc. Ten je vhodné začít užívat zhruba 1–2 dny před výstupem, a to v dávkách, které doporučí ošetřující lékař.

Bolesti hlavy se obvykle řeší pomocí přípravků s ibuprofenem či paracetamolem a je možné užívat také léky na nevolnost a zvracení. Některá léčiva je přitom možné zakoupit přímo v lékárně, zatímco jiné musí člověku před cestou do vysokohorských oblastí předepsat lékař. Kromě toho je možná profylaxe dexametazonem, nifedipinem či inhibitory fosfodiesterázy. [59, 60, 61, 62]

Aklimatizace

Lidský organismus se umí na hypoxii poměrně dobře adaptovat, pokud mu k tomu člověk poskytne správné podmínky. Obecně platí, že by člověk neměl stoupat příliš rychle a příliš vysoko. Na výšku 3000 m se tělo adaptuje 2–3 dny, na výšku 4000 m pak 3–6 dnů a na výšku 5000 m je to zhruba 2–3 týdny. Výškám nad 5300–5500 m se již bohužel přizpůsobit nelze, takže zde člověk může zůstat pouze omezenou dobu.

Prostřednictvím správné aklimatizace je možné předcházet rozvoji akutní horské nemoci. Rozhodujícím činitelem je přitom rychlost výstupu, ale i místo, kde člověk plánuje nocovat. Nejlepší je stoupat pouze o 300–500 m denně, a jakmile se dostanete do výšky 4000 m, zpomalit na 200–300 m denně. Jestliže to situace dovolí, je dobré přespávat v nižší nadmořské výšce.

Standardně se také doporučuje strávit celý den odpočinkem vždy, když se dostanete výš o 1000 m. Důležité je také pamatovat na to, že aklimatizace nastává stupňovitě a při jakémkoliv dalším výstupu musí člověk zahájit tento proces od začátku. Při výstupu by se navíc pacient neměl zbytečně fyzicky vysilovat a naopak by měl přijímat dostatek kalorií i tekutin. Lidé ve skupině by se pak měli vzájemně pozorovat a vědět, jak případnou výškovou nemoc včas odhalit a řešit. [63, 64, 65, 66]

Zdroje: health.harvard.edu, webmd.com, healthline.com, my.clevelandclinic.org, nhs.uk, medicinapropraxi.cz, is.vszdrav.cz, odbornost.avenier.cz, ncbi.nlm.nih.gov, stefajir.cz, cs.medlicker.com, cestovni-nemoci.cz, svetoutdooru.cz