Andrea Ševčíková - „S xenofobií jsem se nesetkala,“

10. 11. 2005 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Budeme-li nahlížet váš dosavadní profesní život opravdu zeširoka … kam vedly vaše kroky po úspěšném absolutoriu střední zdravotnické školy?


Začátkem devadesátých let po ukončení studia na SZŠ jsem nastoupila na Neurochirurgickou kliniku Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, kde jsem pracovala dva roky, následně jsem strávila šest let v brněnském Centru kardiovaskulární a transplantační chirurgie (CKTCH). Následovalo dvouleté studium v Institutu pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví (ARIP). Poté jsem dva roky pracovala v Saúdské Arábii v Rijádu v zařízení Prince Sultan Cardiac Center, a to na oddělení JIP. Po návratu jsem dva roky působila opět v brněnském CKTCH na oddělení JIP, kde jsem kvůli několikaletému, i když svým pobytem v zahraničí přerušenému, působení získala hodně pracovních zkušeností. Předchozí zkušenost ze Saúdské Arábie a zároveň touha poznat také další zahraniční zařízení společně s možností využití a prohloubení získaných jazykových znalostí mne přivedla k tomu uvažovat o dalším „výjezdu“ za hranice ČR. Od začátku letošního roku pracuji v londýnské Wellington Hospital.

Velmi v rychlosti jste představila vaše dosavadní domácí i zahraniční působiště. Ale proč u vás zvítězilo rozhodnutí vycestovat za prací do Saúdské Arábie?

Zcela upřímně řečeno, rozhodla jsem se touto cestou řešit „finanční krizi“. Zdánlivá cesta za výdělkem pro mne však byla cennou zkušeností a nikdy nebudu litovat, že jsem strávila dva roky v tak diametrálně odlišné oblasti. Ne vždy je život v Saúdské Arábii pro cizince jednoduchý, je to svět odlišný nejen kulturně, ale především se tamní lidé od nás liší svou mentalitou. Zpočátku bylo obtížné tyto odlišnosti přijmout a zvyknout si na ně. Ještě dnes s odstupem času stále pozoruji vlivy této profesní a životní etapy na svůj život, jsou to mnohdy drobnosti, ale stále se objevují, a já vím, že to stálo za to, i když jsem, upřímně řečeno, odjížděla s radostí domů.

Doma jste se ale dlouho nezdržela a nyní již téměř rok působíte v zařízení v Londýně. Proč právě Velká Británie?

Hledala jsem další nové zkušenosti, chtěla jsem pokračovat ve zdokonalování jazyka … Každopádně si také tuto etapu po pracovní, resp. odborné stránce a po stránce osobní v podstatě užívám. Pro Británii jsem se rozhodla ryze pragmaticky. Zdejší registrace je relativně nejjednodušší a rychlá na rozdíl od americké, která je časově zdlouhavá a poměrně finančně náročná. A konkrétně Londýn byl logickým vyústěním, protože zde je nejvíce možností. A také díky tomu, že jako příslušníci členského státu EU nepotřebujeme pracovní povolení, se pro mne stalo zajištění zaměstnání v Londýně ještě jednodušším.

Můžete obě tyto své zkušenosti srovnat, resp. systémy zdravotnictví v Saúdské Arábii a ve Velké Británii?

Oba systémy jsou v podstatě identické. O pacienta se od jeho přijetí až po propuštění stará konzultant, případně skupina konzultantů. Ti mají díky této kontinuální péči o svých pacientech výborný přehled. Novou zkušeností je pro mne zde v Británii také model tzv. Bank Nurses. Zjednodušeně se jedná o to, že nemocnice mají vedle svých stálých zaměstnanců k dispozici ještě sestry, které lze přizvat v situacích, kdy je některé z oddělení potřebuje. Nemocnice mají tedy pouze určitý omezený počet vlastního personálu a Bank Nurses tyto stavy podle potřeby doplňuje. To považuji za poměrně zajímavé personální řešení.

Od února letošního roku tedy pracujete v londýnské Wellington Hospital. O jaké zařízení se jedná a na jakém pracovišti konkrétně působíte?

V současné době pracuji na oddělení JIP specializovaném na hrudní a kardiochirurgické výkony. Obložnost našeho oddělení je 9 lůžek, celá nemocnice má 255 lůžek. Wellington Hospital je privátní nemocnice s ortopedií, plastickou chirurgií, kardiochirurgickým oddělením, katetrizačními sály, operačními sály, gynekologickým oddělením a chirurgickou (všeobecnou) JIP. Konkrétně na našem oddělení pracuje 11 sester tzv. „E-Grade“, 5 sester „F-Grade“ (senior staff ) a 4 vedoucí směny, což je v podstatě obdoba našich staničních sester. Dále máme jednoho manažera, což je obdoba naší vrchní sestry.

Jak probíhá přijetí nováčka-cizince do kolektivu?

Také vzhledem k tomu, že Londýn je multikulturní metropole, pracují i v nemocnicích lidé různých národností. Evidentně takový kulturní a národností mix funguje, lidé jsou na to zvyklí a nesetkala jsem se s žádným údivem, úžasem, případně xenofobií. Faktem však zatím je, že české sestry jsou zde poměrně výjimkou, ale doufám, že se také toto brzy změní. Na druhou stranu jak v Saúdské Arábii, tak zde v Londýně je přijetí do kolektivu pomalé, až zdrženlivé. Lidé se k sobě chovají velmi slušně, ale trvá delší dobu, než vás přijmou, než vás ohodnotí. Začátky nejsou jednoduché nikde, a to ani v České republice -nikde na vás nečekají s otevřenou náručí … Nicméně využít možnosti pracovat v zahraničí je velmi dobrá a cenná zkušenost. Sedět doma a stěžovat si „jak je všechno špatně“ je sice jednodušší, ale … Mnohem důležitější je snažit se s vlastní nespokojeností něco udělat.

Jak se v zahraničních zařízeních, která jste měla možnost poznat, chovají k sestrám lékaři?

Chování lékařského personálu k sestrám je mnohem lepší. Mám na mysli, že si jejich práce více váží, jsou si vědomi toho, že se bez jejich spolupráce neobejdou, že je potřebují. Lékaři v ČR si samozřejmě také uvědomují, že sestry potřebují, ale někdy v tomto vztahu chybí respekt, uznání a slušné chování. Bohužel je stále ještě někde patrný postoj českých lékařů k sestrám jako ošetřovatelkám bez úsudku a vlastního myšlení. Domnívám se, že toto pramení z nedostatečné prestiže povolání sestry, které „není natolik zajímavé a sexy jako státi se modelkou nebo pracovat v bance“. Nedoceněné prestiži našeho povolání se na druhou stranu vlastně ani nedivím. Já osobně jsem po deseti letech praxe a dvou letech strávených v Saúdské Arábii jistě nepobírala plat srovnatelný například právě s úřednicí v bance. A to sestry chodí do práce o sobotách a nedělích, o svátcích a slouží noční směny… Být sestrou není jednoduché a příslušné instituce by se u nás měly více o sestry a jejich potřeby zajímat. Dnes je po sestrách u nás požadováno bakalářské vzdělání, které já mimochodem nemám a jedním z řady důvodů je také fakt, že finanční rozdíl není zas tak výrazný. Zde v Británii jej navíc po mně nikdo nepožaduje, a přesto je můj zdejší výdělek vyšší, než mají staniční sestry v ČR po 20 letech praxe.

Jak vy osobně nyní, obohacena zahraničními zkušenostmi, vidíte a hodnotíte české sestry?

České sestry jsou skutečně kvalitní. Já jsem veškeré své zkušenosti a odbornost získala v podstatě na kardiochirurgii v Brně, kde jsem byla velmi spokojená… Jak v Saúdské Arábii, tak v Londýně jsem se neměla za co stydět. Chtěla bych pro úplnost zdůraznit známý fakt, že sestry jako „pouhé“ absolventky SZŠ dnes již neexistují a požadavek vyššího vzdělání sester je správný. Právě pro zvýšení prestiže tohoto povolání je třeba stavět na odborných znalostech a dovednostech. Sestra musí být respektovaným spolupracovníkem lékaře. Může to znít jako agitátorské předvolební heslo, ale je to fakt a měl by se stát realitou. Najít cestu, kterou se dobereme řešení, je úkolem povolaných institucí, ale osobně si například myslím, že by nebylo od věci zvýšit finanční ohodnocení sester. Ono je to krásné debatovat na sjezdech o důležitosti té či oné ošetřovatelské diagnózy, ale ve chvíli, kdy jste nuceni „šetřit půl roku na dovolenou v Chorvatsku“, tak se veškerý altruismus ztrácí.

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?