Babišův příslib

Ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík po nástupu do funkce správně usoudil, že nepsaných, ale tradičních sto dnů hájení v nové funkci se jej týkat nebude. Když pro nic jiného, tak proto, že v jeho případě by se fakticky jednalo o třetinu mandátu, což by byl nedlouho před sněmovními volbami příliš velký luxus. Proto se vrhl do práce skutečně po hlavě. A je třeba říci, že se mu vzhledem k možnostem celkem daří. Pomineme-li tedy poněkud trapný pokus hned při nástupu do funkce vyhodit dvě náměstkyně. Ludvík zjevně pozapomněl na služební zákon, velkou to chloubu svého stranického šéfa. A po nárazu do byrokratické zdi si musel na vládě nechat pokorně schválit změnu systemizace pracovních míst na ministerstvu. Od té doby už to celkem jde, pokud tak můžeme nazvat pokračování ve šlépějích Svatopluka Němečka a jeho politiky házení peněz do zdravotnictví po lopatách. Hlavní změnu lze ovšem zatím pozorovat ve vztazích mezi ministerstvy zdravotnictví a financí. Ludvík hned zpočátku vystoupil s tím, že jeho prioritou je zabránit privatizaci zdravotnictví. To je tradiční socialistické heslo, které překvapivě celkem funguje i v dobách, kdy se nezdá, že by se někdo k nějaké privatizaci chystal. Andrej Babiš, pravda, ve zdravotnictví vesele nakupuje, ale dosud se plně zaměřoval na nákupy soukromých zařízení. Že by chtěl nějaké nemocnice či kliniky vytrhávat z krajských nebo státních rukou, se zatím opravdu nezdá. Ale postavit se n