Tyto hospice provozují jak obce, tak světské i církevní charity, jakož i některé soukromé společnosti, které se snaží docílit zisku a pracují na komerční bázi. Tak či onak se péče o starší nemocné jedince přesunula z kruhu rodiny do organizovaných zařízení. To platí v různé míře pro všechny průmyslově vyspělé země. Nelze chodit do práce (nebo ji shánět) a přitom doma pečovat o bezmocnou osobu ohroženou vlastní zmateností, inkontinencí a případnou dehydratací hrozící už při běžném chřipkovém infektu. V pruhu Bavorska souběžného s naší Šumavou převládá zemědělství. To je pro mladé lidi nepřitažlivé. Odcházejí za lepším (a domněle veselejším) životem do měst a tomu pak odpovídá i stárnoucí demografi cká struktura obyvatelstva. Z tohoto důvodu se i v menších obcích nacházejí velmi slušně vybavená starobní zařízení budovaná od dob hospodářského zázraku s velkou péčí. V pečovatelských objektech jsou umístěni lidé vázaní na lůžko a zcela odkázaní na neustálý dohled a sesterskou péči. V některých areálech lze nalézt i jednotlivé malé soukromé byty/garsoniéry, kam sestra ze sousední pečovatelské stanice podle situace rychle zajde a rozhodne, je-li třeba lékaře. Bydlí zde lidé částečně soběstační, kteří zdravotní péči vyžadují pouze občas. Mluví se o bydlení se zdravotní péčí (Betreutes Wohnen). Zdravotní personál tak má na starosti dvojí druh svěřenců. V klidné agrární a z mého hlediska romantické krajině se nalézají také velké ústavy pro mentálně postižené. Jedná se o rozlehlé konglomeráty, svou velikostí někdy hraničící s malou vesnicí. V těchto zařízeních pracuje školený personál na plný úvazek a vypomáhají i studenti fakult z oborů, které přicházejí v úvahu. V církevních zařízeních (jako například Kloster Reichenbach na řece Regen) pomáhají i členové církevních řádů. Praktičtí lékaři s praxemi v geografi ckém okolí těchto velkokapacitních zařízení mají o chleba postaráno, klientů je dostatek. Doktoři zde konají v podstatě dobře placené vizity a o pohotovostech (Bereitschatsdienst) mají postaráno nejen o obživu, ale i „o zábavu“. Roztomile vyhlížející svěřenci se totiž co chvíli zraní, takže je na nich pořád co vylepšovat, především tam, kde jsou v provozu řemeslné a rehabilitační dílny.
Chodbami hlaholí čeština
Donedávna bylo v hospicích (zdánlivě) vše v pořádku. Poslední dobou si však příbuzní hospitalizovaných osob stěžují na nedostatek ošetřujících osob. V médiích se množí zprávy o dehydratovaných lidech ležících i déle než jeden den ve vlastních výkalech a podobně. (Osobně jsem však nic podobného na vlastní oči v těchto domech neviděl.) Mluví se o hrubě jednajících zřízencích, kteří nahradili „civilkáře“, jichž bylo kdysi až až. (Ti po pádu železné opony ztratili spolu s armádou „své opodstatnění“ díky rozmáhajícímu se celoevropskému pacifi smu.) I v bohatém Německu se teď šetří na všech frontách a nejvíce se samozřejmě ušetří na lidech. Proto se po otevření hranice začalo s náborem východoevropského středního zdravotnického personálu. Logicky se s tímto náborem začalo u nás, jako u nejbližších sousedů.
Tak se stalo, že jeden veliký luxusní „Seniorenpark“, asi 20 kilometrů za českou hranicí (zhruba naproti Chebu), začal být postupně osazován českými zdravotními sestrami. Atmosféra v domě se začala měnit. Když jsem tam před lety začal v rámci pohotovostí jezdit poprvé, snažila se „naše děvčata“ zůstat u němčiny, protože domlouvání češtinou před pacienty nebylo povoleno, resp. doporučeno.
Nicméně vedení komplexu zřejmě pod tlakem ekonomických okolností v průběhu času nabíralo další Češky. Ty nyní naprosto převažují nad německým personálem, snad v poměru dvaceti ku třem. Ve srovnání s Němkami jsou mnohem vnímavější a nad diagnózami jednotlivých pacientů samostatně přemýšlejí. Doktora, který do ústavu přijde za pacientem, pak zasvěceně informují o důležitých klinických detailech, které člověk někdy neuslyší ani od kolegy.
Pracovní atmosféra se po vstupu ČR do EU značně uvolnila. Když tam přes víkend služebně zavítám, hlaholí chodbami jadrná čeština, proložená sem tam německým slovem nebo krátkou větou. Ty naše kočky se mimo jiné oslovují důsledně zdrobnělinou, takže je možné slyšet něco jako: „Jituška, pomohla bys mi umýt Herr Müller auf sechsundzwanzig, já ti pomůžu s Meyerem“ apod. Chvílemi se dusím smíchy, když to slyším.
Nicméně jejich němčina se v poslední době značně zlepšila, a poněvadž vím, jak je to těžké „chytit se“ jazykově v cizí zemi, mají můj obdiv. A nejen z tohoto důvodu, ale také proto, že vydrží to denní dojíždění do práce (některé až z Karlových Varů). Před vstupem ČR do EU bývaly navíc na hranicích fronty, které poté naštěstí odpadly. Měsíční výdělek činí asi 1250 eur: významná část tohoto příjmu však „padne“ na benzin a na opravy auta, což výdělek poněkud relativizuje. Německo se ohledně nabírání cizinců na práci drží tzv. sedmileté ochranné lhůty svého pracovního trhu a poslední dobou je přijímání nových pracovních sil z ČR omezené. Je dobře, že tu naše sestry jsou. Pro mě osobně je občasný „služební český pokec“ na každý pád příjemnou změnou v německém moři.
O autorovi: MUDr. Rudolf Zemek, praktický lékař v Bavorsku, sloužící víkendové pohotovosti v Horních Frankách