Z malé místnosti vymalované sytě žlutou barvou se ozývá dětský křik. Na dřevěném lůžku s matrací pokrytou igelitem leží matce v náručí asi osmiletý chlapec. Snaží se ho konejšit, ale řev neutichá. Zmítá se v horečce. Vedle něj sedí drobná blondýnka a dívá se do mikroskopu. Soustředěně počítá plasmodia v kapce krve, jako by dětský pláč vůbec neslyšela. Přitom přehlušuje i dost hlasitý generátor, nahrazující elektrickou síť. Po chvilce vstane a oznamuje rodičům: „Testy potvrdily, že váš syn má malárii. Není příliš silná, v krvi není velké množství parazitů. Nepotřebuje tedy infuzi, ale stačí, když bude brát tyhle léky,“ vysvětluje angličtinou s ugandským přízvukem a podává matce krabičku s nápisem Coartem. „Sice hodně řve, ale není to tak hrozné. Zítra už bude dobrý,“ dodává slovensky mladá lékařka a usmívá se na mě.
Běloššská klinika v kopcích
Jmenuje se Veronika Jakubčiaková a je jí 31 let. Pochází z Lúčok u Ružomberoku a medicínu vystudovala v Olomouci. Chvíli pracovala na neurologii, ale tahle práce jí přišla příliš monotónní. V roce 2012 proto odjela do Ugandy, kde vede malou neziskovou organizaci Shalom for Uganda. Žije a pracuje ve vesnici Nyakyera na jihozápadě země. Široko daleko jsou jen zelené kopce, po kterých se prohání krávy. A 30 tisíc potenciálních pacientů, kteří nemají mnoho možností jak řešit svoje zdravotní problémy. „Nedaleko je státní zdravotní centrum, jenže kvalita péče je tady opravdu mizivá. Léky jsou rozkradené a zdravotnický personál nestojí za moc. U nás sice také lidi neošetřujeme úplně zadarmo, ale máme nižší ceny a dobrou pověst. Za vyšetření, laboratorní testy a léky pacienti platí, aby bylo možné pokrýt náklady na léky a část provozu ordinace,“ vysvětluje Veronika Jakubčiaková. Stojí před malým domkem o dvou místnostech, před kterým na lavičce čeká několik pacientů. Na vývěsním štítu stojí nápis „Bělošská klinika“.
Chinin, nebo smrt?
Mladá lékařka měří teplotu další pacientce. Desetiletá Anita ani nedutá, i když jí je na první pohled hodně špatně. Veronika pověřuje svou zdravotní sestru Shalon, aby děvčátku odebrala krev. „To bude taky malárie,“ říká zkušeně. Pod mikroskopem pak počítá parazity v krvi. V porovnání s tím, jak řval první dnešní pacient s malárií, je tahle dívka úplně zdravá. Lékařka ale kroutí hlavou a vysvětluje rodičům, že jejich dítě má velmi silnou formu. Sestra Shalon pro jistotu ještě překládá angličtinu do místního jazyka runyankore, aby rodiče dobře rozuměli. „Musí hned dostat infuzi, je jí moc špatně. Má v krvi příliš velké množství parazitů,“ zvyšuje hlas Slovenka. Čím víc rodiče váhají, tím je Veronika naléhavější. „Pokud nezaplatíte léčbu, vaše dítě může umřít,“ vysvětluje. Blíží se Velikonoce a rodiče možná uvažují, jakou hostinu by za peníze za infuzi s chininem mohli pořídit. Radí se venku, zatímco holčička tiše leží a na čele jí vyskakuje studený pot. Nakonec kývnou. Je jasné, že rozhodl otec. Zdravotnice se snaží malé Anitě správně napíchnout kanylu do žíly. Po chvíli chinin začne kapat. Až infuze vykape, udělá se malé pacientce líp. Veronika Jakubčiaková jí možná právě zachránila život.
Kdo stanoví diagnózu?
Malárie je nejčastější nemocí, kterou Veronika Jakubčiaková léčí. Od ledna do dubna 2014 ošetřila 587 pacientů, přičemž 279 z nich mělo malárii. V období dešťů se počty nakažených rapidně zvyšují. Největší nebezpečí nemoc představuje pro děti do 5 let věku. Obecně je ale pro místní malárie něco jako pro nás chřipka. Prodělají ji i několikrát do roka.
Další velmi častou nemocí je kromě infekcí dýchacích cest i břišní tyfus, který se přenáší hlavně jídlem a kontaminovanou vodou. Mladá lékařka za 4 měsíce léčila 52 případů. „Poznat břišní tyfus je snadné. Stačí jeden test a pár minut,“ popisuje, zatímco kape odstředěnou krev na testovací proužek. Za chvíli vidí, zda diagnostikovala správně. „Pak stačí nasadit antibiotika,“ dodává. Myslí si, že břišní tyfus má i muž ve středním věku, který jí v místním jazyce popisuje příznaky. Nevolnost, průjem, bolest hlavy a břicha. Následuje odběr krve. Jenže pacient diagnózu tyfu odmítá. „Prý rozhodně nemá tyfus, tvrdí, že je to syfilis. Nechce se nechat na tyfus otestovat,“ překládá mi lékařka jeho slova. Chvíli ho přemlouvá. Pak odchází bez výsledku. „Myslím, že se vrátí,“ říká Veronika Jakubčiaková. Za 4 měsíce eviduje 43 případů syfilis a dalších pohlavních chorob. Nezřídka se projevují až po mnoha letech, často je diagnostikována v pokročilém stadiu. Tenhle případ to ale podle ní není.
Pro léky na motorce
Léky jsou na klinice zamčené v dřevěné skříni, morfin a další jsou v trezoru. Jeden ze „zdravotních bratrů“ v minulosti zmizel i s celou lékárnou, což byla pro tak malou organizaci, jako je Shalom for Uganda, velká finanční ztráta. Téměř všechny testy, medikamenty a další potřebné věci sem do Nyakyery vozí sama lékařka. V praxi to znamená, že nasedne na mototaxi, kterému se tu říká boda-boda, to ji doveze do hodinu jízdy vzdáleného městečka, odkud jede veřejným minibusem do Mbarary, o něco většího centra. Kromě sýra v supermarketu se tu dají v indických lékárnách sehnat léky za slušné ceny. „Zdravotnický materiál jako stříkačky, jehly a obvazy získáváme od dárců z Česka a dováží ho dobrovolníci, kteří letí do Ugandy, nebo ho posílají poštou,“ vysvětluje Veronika Jakubčiaková. Do města jezdí i kvůli tomu, aby vybrala z banky peníze od českých dárců. Z těch platí stavbu nového centra, které postupně roste na kopci nad Nyakyerou. Tady už bude kromě čekárny, laboratoře a na místní poměry luxusních ordinací i prostor, kde budou bydlet dobrovolníci. Mladí lékaři z Česka sem přijíždí většinou na léto, kdy mají pauzu mezi semestry. Největší „stálicí“ je právě Veronika Jakubčiaková, která tu jako dobrovolnice pracuje celoročně. „Nemám žádný plat. Žiji hlavně z toho, co si sami vypěstujeme na pozemku, který organizace koupila,“ říká. Na políčku kolem nové budovy kliniky roste mango, maniok, fazole, kukuřice a další plodiny. „Kromě toho pěstujeme i kávu, kterou pak prodáváme na trhu, a něco si tak přivyděláme. Dokupujeme pak třeba rýži nebo špagety,“ popisuje. Její jídelníček se od toho místních příliš neliší. Arašídová omáčka, rýže, dušená zelenina, občas vajíčka nebo mléko, které dostane od pacientů. „Tohle mi vyhovuje. Konzumní styl života, který máme v Evropě, se mi nelíbí,“ podotýká mladá lékařka.
Ugandská paliativa
Kromě touhy změnit život a pomáhat s běžnými nemocemi na malé klinice mladou lékařku do Ugandy přivedla ještě jedna idea. Jako jediná v celé oblasti poskytuje paliativní péči. Lidé s vážnými chorobami většinou umírají v rodinném kruhu, ale nikdo jim odchod neulehčuje. Ti, kteří nemají příbuzné, končí opuštění. Veronika a její dobrovolníci vyrážejí za pacienty s rakovinou a dalšími smrtelnými diagnózami do odlehlých oblastí na motorce nebo pěšky, s morfinem v batohu. „Snažíme se jim ulehčit odchod ze života, prostě jen být s nimi. Obyčejný zájem a lidský kontakt hodně pomáhá,“ říká a sahá po telefonu. Chce mě představit jednomu svému pacientovi a volá ho na kliniku. „Je HIV-pozitivní, a když jsem ho viděla poprvé, vypadal velmi špatně. Byl vyhublý, nekomunikoval, léky mu nezabíraly. Po změně antiretrovirové léčby a zlepšení výživy dneska nikdo na první pohled nepozná, že má AIDS,“ vypráví vzrušeně. To už do ordinace vchází upravený muž, 43letý Mugisha Fred. Vítá se s lékařkou a nechává si změřit tlak a tep. Jediné, co ho trápí, je kašel. „Pacientů v domácí paliativní péči ubývá, protože bohužel nejsou o možnosti informovaní. Zaměstnává nás ordinace a stavba nového centra, takže nemáme čas chodit do vesnic a dělat osvětu o paliativní péči. To chceme zlepšit,“ popisuje plány Veronika Jakubčiaková. Ona sama chce v Ugandě zůstat. „Teď budu určitě tady, protože moje práce dává smysl. I kdybych v budoucnu odjela zpět do Evropy, budu do Ugandy často jezdit. Přece jen tu mám hodně závazků.“