Klíčová slova
prostata • benigní prostatická hyperplazie • alfa-blokátory • inhibitory 5alfa-reduktázy
Co je to vlastně prostata?
Je to malý orgán, bez kterého by se muž docela dobře obešel. Jeho hlavní úlohou (pokud je nám doposud známo) je vytvořit asi třetinu objemu semenné tekutiny, ale ani tato její role se pro reprodukci nezdá být zásadní.
Někteří vědci se domnívají, že její hlavní úlohou je ochrana reprodukčního systému před infekcí ze systému močového (řecky znamená „stojí před“ nebo „ochránce“). Zdá se tedy, že hlavní význam prostaty nespočívá v tom, co dělá, ale čím může být postižena. Jedná se o:
* Karcinom prostaty (KP) – jeden z nejčastějších zhoubných nádorů u mužů a třetí nejčastější příčina úmrtí muže na zhoubný nádor u nás. Ve fázi, kdy je možno jej vyléčit, je ohraničený na prostatickou žlázu a nevyvolává žádné varovné symptomy.
Hlavní momenty přístupu ktomuto onemocnění skýtající šance na přežití jsou prevence, časná diagnóza, lepší léčba onemocnění ohraničeného na prostatu s nižším výskytem nežádoucích účinků a lepší schopnost kontroly pokročilého onemocnění.
* Nezhoubné zbytnění prostaty (benigní prostatická hyperplazie – BPH) – jeden z nejčastějších nezhoubných nádorů u mužů a příčina řady obtíží přicházejících se stárnutím. Zpravidla vyvolává obtíže s močením, nemá nic společného s KP, ale může se s ním vyskytovat současně.
* Zánět prostaty (prostatitida) – může být příčinou řady problémů i u mladších mužů, je nejčastější příčinou infekce močových cest u mužů.
Všechna tři uvedená onemocnění jsou nezávislá a mohou postihnout jednoho muže a jeho prostatu během jeho života, a to současně i s časovým posunem.
Prostata je uložena hluboko v pánvi a je obklopena důležitými a zranitelnými strukturami (močový měchýř, rektum, svěrače zodpovědné za močovou kontinenci, velké tepny a žíly i delikátní nervy zodpovědné za přenos vzruchů nezbytných pro vznik erekce).
Právě proto jakákoliv forma terapie zasahující prostatu může vést knežádoucím účinkům spojeným s poškozením těchto struktur.
Prostata je svalově-žláznatý orgán, který se podobá houbě a skládá se z pěti zón – anteriorní, centrální, přechodové, periferní a preprostatické (v periferní nacházející se těsně u rekta potom nejčastěji vzniká karcinom a v přechodové obklopující uretru vzniká BPH).
Její poloha je ovšem strategická. Nachází se na křižovatce mužských močových a reprodukčních cest a veškerá moč odcházející z močového měchýře i semenná tekutina musí nejprve projít centrem prostaty. Kolem prostaty není příliš prostoru, a tak zhoubný nádor, který ji postihne, může velmi snadno zachvátit další struktury. Proto dnes stále platí, že nejlepší obranou proti tomuto onemocnění je jeho včasná diagnóza.
Anatomicko-fyziologické poznámky
Prostata: skládá se z velkého množství drobných žlázek, které jsou spojeny stovkami duktů, které vedou jejich sekret až do močové trubice. Prostatické buňky jsou dvojího typu – epiteliální (vystýlající žlázky) a stromální (svalové).
Stromální buňky nemají pouze pasivní funkci mechanické podpory žlázek, ale jsou zdrojem řady tzv. růstových faktorů, které hrají patrně velmi významnou roli v patogenezi BPH i KP, doposud zdaleka neobjasněnou.
Prostatický sekret je čirý, má mírně kyselou reakci a obsahuje řadu příměsí, jejichž úkolem je udržet spermie co nejdéle při životě (kyselina citronová, kyselá fosfatáza, spermin, draslík, vápník a zinek). V prostatické části uretry se potom při ejakulaci mísí s tekutinou ze semenných váčků a se spermiemi.
Po ejakulaci tekutina (vlivem sekretu ze semenných váčků) koaguluje, aby se co nejdéle udržela ve vagíně, a poté je postupně znovu degradována proteolytickým enzymem produkovaným prostatou – prostatickým specifickým antigenem (PSA).
PSA může být detekován snadným testem v séru, a proto hraje nesmírně důležitou roli při časné detekci KP, ale i při monitorování léčby tohoto onemocnění. Pokud dochází k obstrukci vývodných kanálků v prostatě (BPH) a protože KP při svém růstu žádné dukty nevytváří, hodnota PSA v krvi narůstá.
Důležité je, že prostata je velmi citlivá k mužským pohlavním hormonům (androgenům) a deprivace jejich přívodu může způsobit dočasnou regresi KP a oddálit jeho progresi.
Hypotalamus produkuje luteinizační hormon uvolňující hormon (LHRH), který reguluje produkci luteinizačního hormonu (LH) hypofýzou, a ten dále reguluje produkci hlavního mužského pohlavního hormonu testosteronu (TST) ve varlatech.
TST difunduje do buněk prostaty a zde je enzymem 5alfa-reduktázou přeměněn na dihydrotestosteron (DHT), nejsilnější intracelulární androgen, který po vazbě na receptory buněčného jádra prostatických buněk ovlivňuje další proteosyntézu.
Varlata: mužský reprodukční orgán, produkují již zmíněný TST a spermie, které vyzrávají ve složitém systému semenných kanálků a dostávají se do nadvarlete. Uložení varlat v šourku má svoje opodstatnění, protože spermie jsou velmi citlivé na vyšší teplotu a o několik stupňů nižší teplota ve skrotu je pro ně optimální.
Nadvarlata: jsou tvořena dlouhým složitě zatočeným kanálkem, ve kterém při svém průchodu spermie definitivně vyzrává. Z nadvarlat se spermie dostávají do chámovodů.
Chámovody: tuhá tubulární struktura o průměru cca 3 mm, se silnou svalovou vrstvou a tenkým lumen. Jejich úkolem je při ejakulaci „pumpovat“ spermie do prostatické části močové trubice, kam po spojení s vývody semenných váčků oba ústí.
Semenné váčky: nacházejí se za močovým měchýřem, těsně před rektem, zavěšeny přes prostatu jako 2 páry svazku hroznů. Ve tvaru písmene V se spojují s vývodem chámovodů a tvoří ejakulatorní dukty ústící do prostatické části močové trubice.
Skládají se z alveolů, které produkují lepkavou tekutinu, která napomáhá udržet konzistenci ejakulátu a je zodpovědná za jeho koagulaci. Téměř nebývají postiženy neoplazmatickým růstem – ať již benigním, nebo maligním.
Je zajímavé si uvědomit, že vývoj mužského rodu je spojen se dvěma pohlavními žlázami produkujícími tekutinu – prostatou, která bývá postižena karcinomem, a semennými váčky, které naopak karcinomem postiženy nebývají.
V přírodě masožravci semenné váčky nemají, pouze býložravci mají semenné váčky i prostatu. Jedinou výjimkou je člověk, který rád konzumuje maso, ale má tyto orgány utvářeny, jako by byl vegetarián.
Benigní prostatická hyperplazie
Benigní prostatická hyperplazie postihuje většinu mužů, pokud mají normální endokrinní funkci varlat a žijí dostatečně dlouho. Její riziko začíná od 40. roku věku, v 5. decenniu ji lze očekávat u 20 % mužů, v 6. decenniu u 60 % a v 7. decenniu u 70 % mužů, pouze asi 25 % z nich však potřebuje léčbu.
Ještě před 15 a více lety bylo jedinou léčebnou alternativou pouhé sledování nebo operační léčba. Devadesátá léta přinášejí řadu účinných léčiv, která dramaticky změnila přístup k léčbě tohoto onemocnění, počet prováděných operací významně poklesl, ale i dnes představuje chirurgické řešení (ve správně indikovaných případech) oprávněnou léčebnou metodu a provádí se stále často.
BPH není totéž co KP, jedná se o nezhoubné zbytnění tkáně, které začíná v přechodové zóně prostaty, tedy v zóně, která těsně obkružuje uretru. Při jejím zbytňování tlačí na močovou trubici, narušuje výtok moči z močového měchýře a je příčinou obtěžujících příznaků, které je mnohdy velmi obtížné ignorovat.
Proč vzniká? Doposud není zcela jasné, proč se určitá část prostatické žlázy začne od určitého věku zvětšovat (a navíc u některých mužů více než u jiných). Navíc se zbytnělá část skládá z buněk žláznatého původu (epiteliálních) a stromálních (svalových), které mohou být zastoupeny v různém poměru a představují potom to, co se nazývá statickou a dynamickou složkou BPH (statická je představovaná masou tkáně vytvářející mechanickou překážku a dynamická potom zvýšeným tonem hladké svalové komponenty).
Vědci předpokládají, že prostatická tkáň u stárnoucího muže se stává více senzitivní k testosteronu (jehož hladina s narůstajícím věkem ale klesá). Příčinou může být určitá dysbalance androgenů a estrogenů, svoji roli hrají také tzv. růstové faktory, produkované buňkami prostatické tkáně (hlavně svalovými), a skutečnost, že větší roli než zvýšené buněčné dělení hraje prodloužená životnost buněk.
Ukazuje se, že BPH má vyšší výskyt v některých rodinách, asi u 7 % mužů není věk jediným hlavním rizikovým faktorem, ale zdědění jednoho nebo více určitých genů je činí více náchylné ke vzniku BPH i v mladším věku. Hlubší porozumění těmto dějům vrhne více světla na patogenezi tohoto onemocnění, kterému tak snad v budoucnu bude možné i předcházet.
BPH se navenek projevuje především symptomy, které zpočátku mohou i chybět. Tyto jsou rozdílné u každého muže a u každé prostatické žlázy, protože vznikají interferencí mezi jímací a vypuzovací částí močových cest (močovým měchýřem) a částí odvodnou (uretra).
Míra obtíží není úměrná velikosti prostaty, velké prostaty nemusí působit žádné obtíže a naopak, významná může také být konfigurace prostaty (výrazný střední lalok může činit překážku v podobě záklopky a velké obtíže mohou být i u velmi malé prostaty).
Obtíže jsou často označovány jako „iritační“ (časté nucení na močení, urgence, urgentní inkontinence), které zpravidla muže obtěžují více, a „obstrukční“ (slabý proud moče, retardace začátku močení, pocit neúplného vymočení). Setkáváme se zpravidla s nejrůznějšími kombinacemi obou skupin.
Hypertrofie svaloviny detrusoru močového měchýře, kompenzující překážku odtoku, vede k zesílení stěny měchýře a snížené elasticitě. Svalovina měchýře se stává nadměrně aktivní a nestabilní, při déletrvajícím onemocnění, nedokonalém vyprazdňování měchýře, se svalovina stane ochablou a neschopnou vyvinout tlak dostatečný k překonání odporu obstrukce.
Může tak vést ke stavu paradoxní ischurie, kdy moč odkapává po kapkách (když tlak v měchýři chvilkově převýší odpor výtoku). Symptomy se v současnosti kvantifikují pomocí různých dotazníkových symptom skóre, mezi nejužívanější patří „International Prostate Symptom Score“ (IPSS) – používá sedm otázek, z nichž na každou lze odpovědět klasifikací body od 1 do 5.
Za mírnou úroveň symptomů je považováno souhrnné skóre 0–7 bodů, střední 8–19 bodů a těžkou úroveň symptomů 2035 bodů. Poslední, osmá otázka je velmi důležitá, protože se pacienta dotazuje, jak ho tyto obtíže obtěžují (někdo i značné obtíže snáší lehce a naopak). Symptom skóre umožňují sledovat nejenom efekt léčby, ale také monitorovat vývoj onemocnění při sledování nebo dlouhodobé medikamentózní léčbě.
BPH obvykle a především snižuje kvalitu života. Může však vést ke vzniku močové infekce, konkrementům v močových cestách a vzácně až k ledvinové nedostatečnosti a ohrožení života. Tyto komplikované případy zpravidla i v současnosti vyžadují jako primární zásah operační léčbu.
Při vyšetření je důležité odlišit stavy, které mohou napodobovat BPH (zúženina močové trubice, nádor močového měchýře, cystolitiáza, neurogenní postižení apod.). Anamnézu, stanovení symptomů a fyzikální vyšetření není možno stále opomenout.
Vyšetření moči, chemické a mikroskopické, je považováno za základní a nezbytné, stejně tak digitální rektální vyšetření a stanovení hladiny PSA. Stanovení kreatininu není nezbytné (renální nedostatečnost se při BPH vyskytuje poměrně vzácně), ale přesto bývá řadou autorů doporučováno.
Všechna uvedená vyšetření patří nepochybně do kompetence praktického lékaře. Následující vyšetření jsou indikována specialistou (urologem). Zdaleka nejsou indikována vždy a všechna, závisí na individuálním posouzení:
Uroflowmetrie – měření průtoku moči speciálním přístrojem. Pro validní hodnocení křivky je třeba, aby muž vymočil alespoň 150 ml, maximální průtok moči orientačně informuje o přítomnosti obstrukce (průtok >15 ml/s spíše svědčí proti obstrukci, průtok – stanovuje množství moči zbývající v měchýři po vymočení. Je možno je změřit přesně (ale invazívně) jednorázovým vycévkováním tenkým katétrem nebo sonograficky (neinvazívně). Reziduální moč sama o sobě ještě není indikací k operaci, i když její vysoký objem může být jedním z kritérií indikace operačního řešení.
Ultrasonografické vyšetření – vedle již popsaného posouzení množství reziduální moči je možno vyšetřit horní močové cesty, transrektální sonografické vyšetření prostaty velmi přesně stanoví objem prostaty, její konfiguraci a je nezbytné při cílení případné biopsie prostaty.
Urodynamické vyšetření - vyšetřuje tlakové a průtokové poměry v močových cestách. Cystometrie měří tlak, funkci a kapacitu močového měchýře, tlakově-průtokové studie (P-Q studie, „pressue-flow“) umožňují s vysokou přesností stanovit, zda daný průtok je při daném tlaku spojen s významnou obstrukcí výtoku z močového měchýře a při rozpacích může být významným indikačním kritériem k operaci. Vyšetření je sice málo invazívní, riziko zanesení infekce, vzácně i vážnější komplikace nelze ovšem vyloučit.
Uretrocystoskopie – invazívní vyšetření umožňující vyloučit jinou patologii v močové trubici i měchýři a posoudit konfiguraci prostaty, zejména před operačním řešením.
Jak dnes můžeme léčit BPH?
Pozorné sledování („watchful waiting“) neznamená nedělat nic, ale pacienta, který má mírné symptomy, které ho neobtěžují, a nebyly u něj zjištěny žádné komplikace, sledovat a terapeuticky zasáhnout až při zhoršení.
BPH je principiálně onemocnění s progredujícím charakterem, nicméně charakter progrese i její rychlost je mnohdy obtížné předpovědět. Jisté faktory, které je možno označit jako rizikové pro progresi, již k dispozici máme a můžeme z nich vycházet při terapeutické rozvaze a doporučení (věk, úroveň symptomů, PSA, průtok moči).
Medikamentózní léčba je indikována u nekomplikovaného onemocnění provázeného středními až těžkými symptomy nebo i mírnými symptomy, které pacienta obtěžují. U pacientů, kteří mají mírné a neobtěžující symptomy, ale mají rizikové faktory progrese, je možno zvážit terapii léky, které riziko progrese snižují.
Jednu z velmi často používaných skupin léků představují alfa-blokátory. Jedná se o blokátory alfa1-adrenergních receptorů, které působí relaxaci hladké svaloviny stromatu prostaty a hrdla močového měchýře.
Účinných látek dnes existuje více (alfuzosin, doxazosin, tamsulosin, terazosin), ty nejmodernější mají prodlouženou dobu účinku, aby bylo možno je užívat jedenkrát denně a jsou vysoce selektivní. Jejich účinek je srovnatelný, liší se obvykle mírně v profilu nežádoucích účinků. Zvyšují průtok moči, snižují reziduum, zlepšují symptomy a působí během krátké doby.
Druhou skupinou jsou inhibitory 5alfa-reduktázy, které blokují konverzi TST na DHT, snižují hladinu DHT v prostatě při nezměněné hladině TST. Kromě klinického efektu (zvýšení průtoku, zlepšení symptomů, zmenšení rezidua a zmenšení velikosti prostaty) bylo prokázáno, že signifikantně snižují riziko progrese onemocnění, riziko vzniku akutní močové retence a potřeby operačního řešení.
Nejznámějším je inhibitor izoenzymu typu 2 (finasterid), dnes nově navíc inhibitor obou izoenzymů 1 a 2 (dutasterid). Léky působí až po déletrvající medikaci, která vede ke snížení PSA přibližně o 50 %, skutečná hodnota PSA je tedy zvojnásobená hodnota té zjištěné při laboratorním testu.
Možnost časné detekce KP tím není narušena. Podle posledních studií má za určitých okolností svoje racionální opodstatnění i kombinace obou léků, s případným vysazením alfa-blokátoru po určité době léčby.
Fytopreparáty (extrakty z rostlin) jsou používány hojně, racionální data o jejich efektu k dispozici nejsou. U žádného z nich (na rozdíl od obou výše uvedených skupin) nebyly provedeny dlouhodobé randomizované studie, u žádného není znám přesný obsah látky a skutečný mechanismus účinku.
Operační léčba je indikována u těžkých symptomů nereagujících na konzervativní léčbu nebo při tzv. absolutních indikacích (retence, uroinfekce, cystolitiáza, hydronefróza a renální insuficience, makroskopická hematurie). Zlatým standardem je transuretrální resekce prostaty (TURP), kterou lze dosáhnout (pokud je provedena správně) stejného efektu jako dříve otevřenou operací.
Není to tedy žádná „menší“ operace s „horším“ efektem. Je méně invazívní, a proto má pro pacienta značný benefit. Otevřená operace je dnes rezervována pouze pro prostaty extrémních velikostí (i když dnes jako její rovnocenná a méně invazívní alternativa se jeví endoskopická enukleace holmiovým laserem).
Někdy nejenom laici, ale i lékaři (ne-urologové) nechápou zcela princip operace BPH – jedná se o enukleaci tzv. „adenomu“, který vznikl z přechodové zóny prostaty, ostatní části prostaty zůstávají na svém místě, a proto muž po operaci pro BPH jistě může být postižen kdykoliv karcinomem prostaty.
Dnes existuje řada méně invazívních metod, které se snaží dosáhnout podobného efektu jako TURP (termoterapie, laser, vysokofrekvenční elektrická energie, fokusovaný ultrazvuk o vysoké intenzitě, radiofrekvenční vlny). V zásadě se jedná o aplikaci tepelné energie do prostatické tkáně různým způsobem, která zde vyvolává nekrózu nebo přímo vaporizaci tkáně.
Výsledky jsou někdy povzbudivé, obvykle o něco horší nežli TURP, o dlouhodobých výsledcích zatím není možno hovořit. Jako nejslibnější se jeví technologie holmium laseru a termoterapie s vyšší energií.
Prof. MUDr. Dalibor Pacík, CSc.
e-mail: dpacik@fnbrno.cz
FN Brno, Urologická klinika
*
Literatura
ANDERSON, KE. Alpha-adrenoceptors and benign prostatic hyperplasia: basic principles for treatment with alpha-adrenoceptor antagonists. World J Urol, 2002, 19, p. 390.
AUA Practice Guidelines Committee: AUA guideline on management of benign prostatic hyperplasia (2003). Chapter 1: diagnosis and treatment recommendations. J Urol, 2003, 170, p. 530.
CALAIS da SILVA, F., MARQUIS, P., DESCHASEAUX, P., et al. Relative importance of sexuality and quality of life in patients with prostatic symptoms. Result of an international study. Eur Urol, 1997, 31, p. 272.
CHUTE, CG., PANSER, LA., GIRMAN, CJ., et al: The prevalence of prostatism: a population-based survey of urinary symptoms. J Urol, 1993, 150, p. 85.
JACOBSEN, SJ., JACOBSEN, DJ., GIRMAN, CJ., et al. Natural history of prostatism: risk factors for acute urinary retention. J Urol, 1997,158, p. 481.
LITTLEJOHN, JO. Jr, GAFAR, MA., KANG, YM., et al. Transurethral resection of the prostate: the new old standard. Curr Opin Urol, 2002, 12, p. 19.
McCONNELL, JD., ROEHRBORN, CG., BAPTISTA, AM., et al. for the MTOPS Research Group: The long-term effect of doxazosin, finasteride and combination therapy on the clinical progression of benign prostatic hyperplasia. N Engl J Med, 2003, 349, p. 285.
ROEHRBORN, CG., Mc CONNELL, J., BONILLA, J., et al. for the proscar LongTerm Efficacy and safety Study: Serum PSA concentration is a strong predictor or future prostate growth in men with benign prostatic hyperplasia. J Urol, 2000, 163, p. 13.
WILSON, JD. The pathogenesis of benign prostate hyperplasia. Am J Med, 1980, 68, p. 745.
ZAIDA, A., ROSENBLUM, M., CRAWFORD, ED. Benign prostatic hyperplasia: an overview. Urology, 1999, 53.
**