OTÁZKA:
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
Jsem takové pozdní dítě. Mám dva bratry, kteří jsou o 24 let starší než já. Jsem pozdní přírůstek do rodiny. Oba dva byli lékaři a já jimi byl zřejmě nějakým způsobem ovlivněn. Často jsme spolu diskutovali, vyptával jsem se a zřejmě i díky tomu jsem poté také skončil na medicíně.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Byla to pro vás jasná volba, nebo jste přemýšlel i o jiném oboru?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
Nebyla to jasná volba. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích jsem byl za války totálně nasazen v různých podnicích a na lékařskou fakultu se dostal až v roce 1945. Původně jsem ale šel do Prahy studovat matematiku. Bylo těsně po válce a vše bylo hrozně neorganizované. Nebyli ani studenti, ani učitelé. Zkusil jsem tedy nejprve matematiku, ale po pár měsících se ukázalo, že nenaplňuje má očekávání. Byla tam řada formálních věcí, jež se mi zdály být velmi nezajímavé. Dospěl jsem k závěru, že bude lepší, když to zkusím přes medicínu, protože jsem od bratrů věděl, co to obnáší, a řekl jsem si, že by mi to mohlo vyhovovat více.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Promoval jste v roce 1950 a hned poté jste začal pracovat ve Fyziologickém ústavu ČSAV. Jak vzpomínáte na své vědecké začátky?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
Nechtěl jsem dělat vyloženě praktickou medicínu, spíše bádat nad nějakým problémem, který mě bude zajímat. Ze začátku jsem tedy potřeboval získat dobrého školitele, aby mi poradil, co bych mohl dělat. Ve Fyziologickém ústavu, jenž tehdy sídlil v Dejvicích, bylo hned několik vynikajících vědeckých pracovníků, kteří byli ochotni vzít si mě „na triko“. Začal jsem pracovat s panem profesorem Zdeňkem Servítem. Byl velmi optimistický, podrobně mě seznámil s tím, co dělá, co bych mohl dělat já a kde bych se mohl do jeho práce zapojit, pomoci mu s tím. Byl jsem tedy zaměstnanec fakulty a jeho žák. V prvních deseti letech existence ústavu - od roku 1950 do roku 1960 - se několikanásobně zvětšil počet zaměstnanců a rozrostl se i počet oddělení. Rychlý růst umožnil Zdravotnický magazZín 52 vznik řady skupin snažících se vytvářet základy medicínského výzkumu v biologii, neurovědách a dalších disciplínách, které mohly přinést základní informace o tom, jak funguje lidské tělo. Z Dejvic jsme se potom přestěhovali někdy v 65. roce sem do současného areálu Akademie věd ČR v Krči.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Proč jste se rozhodl jít právě směrem k neurofyziologii?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
To bylo právě díky mému školiteli, který mi tento směr ukázal a mně se to velmi líbilo. První úkol, který mi zadal, bylo využít spisového materiálu z pražské neurologické kliniky. Měl jsem mu pomoci s tříděním materiálů o všech pacientech, kteří se na klinice v posledních deseti letech léčili s epilepsií. To je velmi zajímavá nemoc, nepříjemná, nebezpečná a těžko léčitelná. Bylo tedy snahou přijít s efektivnějšími léčebnými postupy. Nejdůležitější je, aby léky nenarušovaly normální činnost mozku člověka, ale jen průběh choroby. Profesor mi dal několik tisíc dokumentů a během dvou let se podařilo napsat k tomu dvě knížky, které to shrnuly. V podstatě jsem ale plnil jen jeho úkoly, občas jsem k tomu dodal něco svého.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Jste spoluzakladatelem Laboratoře neurofyziologie paměti. Co obnášelo založení a vybudování takového pracoviště?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
Především tu podobná laboratoř předtím nebyla. Když jsem v ní začal pracovat, musel jsem nejdřív zjistit, na čem se ve světě pracuje. Abych se nezabýval tím, co už udělal někdo jiný. Byly tam dvě základní věci. Jednak odvodit z těch závěrů, které léky budou pro terapii nejlepší. A současně bylo nutné začít testovat na zvířatech, jež mají podobné projevy epilepsie jako člověk. Zjistili jsme, že něčím onemocněli a konečným stavem tohoto onemocnění byly právě záchvaty. Studovali jsme, jak ty záchvaty probíhají a jak by bylo možné je omezit, čímž se velmi rozšíří možnosti léčení. Aby však léčba byla skutečně účinná, musíte dokázat, že zvířata mají to samé. Když pak najdete způsob jak vyléčit třeba ještěrku, mohl by takový princip fungovat i u lidí. Podařilo se mi získat několik spolužáků z ročníku a začalo to fungovat.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Epilepsii jste testovali na krysách. Jaké byly výsledky výzkumu?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
Již moje disertační práce se věnovala reflexní epilepsii, tedy možnosti vyvolat u některých zvířat epileptický záchvat specifickým senzorickým podnětem. U krys je to například takzvaná audiogenní epilepsie - na krysu zazvoníte svazkem klíčů a ona dostane epileptický záchvat. To je velice atraktivní, nezvyklá a zajímavá věc. Záchvat je možno vyvolat asi u 50 procent krys, které zde máme. Je možné mít krysy s pohotovostí tak vysokou, že záchvat dostávají spontánně. A jsou jiné, u nichž je to naopak velmi vzácné. U všech krys je možné záchvat vyvolat, když jim dáte podprahovou dávku nějakého léku vyvolávajícího křeče, který potom způsobuje, že křečová pohotovost stoupne z padesáti na téměř sto procent. Tak je možné tento jev ovládat a definovat podmínky, za nichž je vyvolán.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Postupně jste se začali zabývat i korovou depresí. Jak jste se k této problematice dostali?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
To je velmi zajímavé. Mělo to rovněž vztah k epilepsii. Přišel s tím Jihoameričan Leao, který se zabýval různými způsoby jak blokovat určité oblasti mozku a vytvořil velmi dobrý model pro tyto chorobné vztahy. Na toto přišel v roce 1944 v mozkové kůře králíků. Navíc nebádal někde v jihoamerických džunglích, ale strávil několik let na univerzitách v severní Americe a přesvědčil o tom řadu vědců. Začalo se tomu říkat korová šířící se deprese. Velmi se nám jeho objev líbil, a tak jsme se s ním snažili navázat kontakty, což se podařilo. dokonce při cestě do Evropy navštívil Prahu a byl u nás v laboratoři. Šlo o formu epilepsie, která nebyla příliš studována. Spočívá v tom, že při podráždění určitého místa mozkové kůry krysy se z místa velkého asi jeden milimetr čtvereční začne šířit po celé ploše mozkové kůry vlna poklesu elektrické aktivity. Buňky prostě přestanou fungovat. Celý ten proces se šíří velmi pomalu, rychlostí 3 milimetry za minutu, po celé mozkové kůře. Takže u krysy, která má mozek asi tisíckrát menší než člověk, trvá čtyři minuty, než je pokryta celá plocha jeho povrchu. Byl to naprosto záhadný jev, a právě proto mě zaujal. První práci jsem o něm napsal v roce 1954, tehdy se tím zabývalo asi pět laboratoří na světě. Moje paní, která byla také lékařka a vědecká pracovnice, pak přišla se skvělým nápadem, že by bylo možné jev šířící se deprese použít ke studiu učení a paměti. Že by bylo dobré se podívat, co taková krysa dělá, když mozkové hemisféry přestanou fungovat - ostatní části jejího mozku totiž fungovaly normálně, takže krysa dobře přežívala a neztratila schopnost pohybovat se a provádět řadu běžných úkonů, ovšem nebyla schopna si vzpomenout na nic, co už dovedla, a nebyla se během této doby schopna naučit nic nového. Společně s manželkou jsme se snažili tohoto jevu využít. Měli jsme celkem úspěch a některé práce publikované na toto téma v 50. a 60. letech se později staly podkladem metody funkčního vyřazení určitých částí mozku, jež byla poměrně dobře známá a uplatňovaná v řadě laboratoří na celém světě.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Věnoval jste se také prostorové paměti…
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
Někdy koncem 80. let převládl názor, že je možné studovat u zvířat i to, co odpovídá jednoduchým formám myšlení člověka. Nejlépe propracovaná část bylo studium prostorové paměti. Orientace je pro většinu zvířat, která se pohybují po pevné půdě, ve vodě či ve vzduchu, nezbytně důležitá pro jejich přežití. Aby našla dostatek potravy, vyhnula se predátorům, našla pohlavní partnery, aby se mohla rozmnožovat, musí zvířata řešit velmi složité prostorové problémy. Rozhodování o tom, zda se krysa navečeří u této popelnice, nebo se raději nenavečeří vůbec, nemůže být provedeno bez nahlédnutí do „kognitivní mapy“ prostředí, ve kterém žije. Ví, kde právě je a kudy a kam má jít; dovede řešit dva hlavní problémy, které známe z vlastního užívání svých kognitivních map, tedy objížďku a zkratku. Víme totiž, že jsme schopni dostat se z určitého počátku k určitému cíli různými cestami. Jestliže tedy běžně užívaná cesta z nějakého důvodu nefunguje, jsme schopni volit mezi množstvím dalších cest. A právě navigační chování zvířat bylo dlouhodobě předmětem našeho zájmu. Navigací rozumíme, že zvířata vyhledávají nikoli viditelný cíl, nýbrž místo, které není nikterak označené vzhledem k povrchu, na němž se cíl nachází, a je poznatelné pouze podle své polohy vůči nějakým jiným orientačním bodům. Je to prostě zeměpisná délka a šířka nějakého místa a zvíře nám ukazuje (i když se samozřejmě nevyjadřuje v délkách a šířkách), že je schopno najít bod, který je například pod sněhem nebo pod vrstvou písku. Ví totiž, že hledané místo je v určité vzdálenosti (či směru) od jednoho bodu a v jiné určité vzdálenosti od bodu druhého. Když krysa vyběhne z nějakého místa a běhá sem a tam, po celou tu dobu nějak integruje složitou dráhu, kterou prošla, a v každém okamžiku z integrálu této složité cesty může najít vektor, který ji zavede přímo zpět do výchozího bodu. Anglicky se tomu říká homing, cesta k domovu. Ta je velmi důležitá pro většinu divoce žijících zvířat, kterým dává jistotu, že v případě nebezpečí rychle najdou nejkratší cestu domů.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Další oblastí vašeho výzkumu byla Alzheimerova nemoc. Jsou zde nějaké posuny v jejím poznání?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
Před několika lety jsme v Proceedings of the National Academy of Sciences of the USA publikovali článek, na němž jsme spolupracovali s americkou společností SCIOS, která nám dodala myši, jejichž genom byl obohacen o gen převzatý z člověka. Šlo právě o gen, který člověka predisponuje pro Alzheimerovu chorobu. Zkoumalo se, zda exprese tohoto genu, kterou je tvorba zvláštní bílkoviny, takzvaného beta-amyloidu, bude mít na myš stejně špatné účinky, jaké má na člověka. Skutečně je měla, protože tyto pokusné myši „zhlouply“ a nebyly schopny řešit problémy okolo navigace. Ukázalo se, že podobně jako u člověka se tato nemoc rozvíjí s postupem věku. Myši, které až do tří měsíců věku vypadají jako zdravé, začnou v šesti měsících vykazovat značné příznaky abnormality a jejich postižení se dále prohloubí ve 24 měsících, tedy ve věku, který by u člověka odpovídal bezmála stu let. Podle „amyloidní hypotézy“ se tyto toxické oligomery hromadí v nepohyblivých shlucích beta-amyloidu a následně v podobě senilních plaků (které Alois Alzheimer objevil v mozku silně dementní ženy, jež zemřela v roce 1906). Jedna z hypotéz předpokládá, že plak se chová jako magnet, který přitahuje a imobilizuje toxické oligomery, čímž jim aspoň dočasně brání v páchání škod. Nicméně plaky samotné pak vyvolávají zánět vedoucí k dysfunkci a smrti okolních neuronů. Výzkumníci vymysleli řadu způsobů jak odstranit tyto toxické oligomery u myší. Podobné pokusy o léčbu lidí však selhaly a nevedly ke zpomalení úbytku paměti ani ke snížení jiných kognitivních problémů postihujících pacienty s tímto onemocněním.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Vidíte na obzoru přeci jen nějaké světlo naděje?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
Ačkoli pacienti i lékaři věří v nové formy terapie vycházející z této linie studií, mohou se mýlit, když předpokládají, že je vůbec možné významně zpomalit progresi nemoci. Když jsem výzkum dělal já, snažili jsme se teprve prokázat kauzální vztah mezi beta-amyloidem a Alzheimerovou chorobou a na základě toho se mělo bádat dál. Tato kauzalita je nyní v podstatě prokázána, ale výsledky studií ukazují, že lidé nereagují dobře na úsilí odstranit z jejich mozků toxický betaamyloid. Společnost Myriad Genetics testovala u pacientů s Alzheimerem anti-amyloidní lék tarenflurbil (Flurizan). Poté, co investovala 200 milionů dolarů do vývoje tohoto léku, však v roce 2008 vydala oznámení, že se další výzkum odkládá, protože 18měsíční studie na 1684 pacientech (největší svého druhu vůbec) neprokázala významné zlepšení paměti, kognitivních funkcí ani schopnosti vykonávat běžné denní aktivity, jako je oblékání nebo hygiena.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Co je podle vás ve vašem oboru nejdůležitější?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
Víte, vědci se snaží udělat co nejvíce práce za co nejméně peněz. Což vede k tomu, že spektrum jejich práce se velmi často mění - podle toho, kde to vypadá, že by mohly být nějaké výsledky. Musíte se tedy umět přizpůsobovat novým tématům a mít na ně čich. Z tohoto hlediska byla například právě šířící se korová deprese velkým objevem. Ukázalo se, že samotná skutečnost, že je možné dostat zvíře do tohoto stavu, byla něčím, co se zdálo aplikovatelné i u lidí. Klíčové jsou také kontakty a spolupráce, tedy například umět přesvědčit lidi, aby vám dali peníze. Velmi důležité jsou mezinárodní vazby. U nás tehdy bylo možné dostat se do Sovětského svazu, na jednu ze svých prvních cest jsem proto vyrazil do Moskvy a Leningradu - chtěl jsem se naučit, co tam dělají. Ale nebylo to příliš povzbudivé, nedokázali pracovat s moderními technologiemi, které už tehdy byly dostupné. Měl jsem tam nějakou přednášku a jim se zalíbila, takže si začali myslet, že bych jim mohl být prospěšný. Nejdůležitější z tohoto hlediska bylo, že v té době (bylo pár let po válce) se v Sovětském svazu objevila snaha získávat zkušenosti ze zahraničí a pořádat konference, jež by byly zdrojem informací. Navázal jsem kontakty s kolegy z Tbilisi, kteří se zabývali pokročilou diagnostikou epilepsie. Tam se také pořádala konference a oni dospěli k názoru, že moje práce na dané téma je pro ně zajímavá, takže se se mnou rozhodli dále spolupracovat.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Dařilo se vám udržovat kontakty i se Západem? V tehdejších dobách to nebylo zrovna snadné…
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
Na tyto konference Sověti zvali tak 90 procent domácích vědců a občas i nějakého cizince. Měli plán, že uspořádají konferenci fyziologů, která by byla otevřena jak lidem ze Západu, tak ze Sovětského svazu, a přišli na to, že by se jim tam hodila i moje maličkost. Konala se jedna konference v Gruzii, jen tak na zkoušku, která se povedla, a další rok už to bylo v Moskvě - polovina vědců ze Sovětského svazu a polovina ze západní Evropy a Spojených států. Přednesl jsem referát o epilepsii, který se líbil, a výsledek byl, že jsem poté dostal několik pozvání na různá vědecká pracoviště. Takže jsem pak strávil měsíc v italské Pise, kde měli velmi dobrou laboratoř. Potom jsem byl pozván do Ameriky, kde se pořádaly konference, které se vždy zabývaly nějakou částí vědy, a bylo možné navštívit různá americká pracoviště - tam jsem se toho poměrně dost naučil. Naštěstí jsem uměl rusky i anglicky, což bylo značným usnadněním. Jezdil jsem do ciziny hodně často, ale nikdy jsem netrávil příliš času na jednom místě, vždy tak jeden až tři měsíce. Takto jsem se dostal až do International Brain Research Organization (IBRO), která začala využívat mé služby. Pozvali mě, abych se stal členem jejich výboru, takže jsem pomáhal organizovat tyto konference. Komitét se také snažil získávat prostředky na vědu a v důsledku toho jsem získal neuvěřitelné kontakty.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Po okupaci Československa v roce 1968 jste vystoupil ze strany. Co se tím pro vás změnilo?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
Nastal tím zásadní zlom. Moje postavení na mezinárodní scéně bylo velmi dobré, ale doma nestálo za nic. Tím, že jsem vystoupil, jsem potom měl problémy někam vycestovat. Ještě krátce po okupaci mi nějakým nedopatřením povolili jet na pozvání do Jižní Ameriky, kde jsem strávil asi dva měsíce. Ale naštěstí, i když jsem odešel z partaje, mě nevyhodili z ústavu. To mi umožnilo pracovat dále. Skoro deset let jsem ovšem nikam nemohl. Až když se to trochu uvolnilo, tak jsem vyjet mohl. Alespoň jsem ovšem mohl korespondovat - sice jsem musel všechno nechávat schvalovat, ale šlo to. Měl jsem přístup k zahraničnímu tisku, to jim nevadilo, šlo to přes knihovny.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Co považujete za svůj největší přínos?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
Myslím, že se mi pro ústav podařilo získat poměrně dost prostředků, abychom mohli provádět špičkový výzkum. Začalo to krátce poté, co proběhla zmíněná konference v Moskvě. Tehdy mi dali peníze, abych nakoupil počítačové systémy. Nebo jsme dostali grant z Německa kvůli výzkumu na opicích, něco kolem dvou milionů dolarů. Také sem díky mým kontaktům přišla řada zahraničních odborníků.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Hodně jste se věnoval pedagogické činnosti a vychoval řadu výtečných vědců. Bavilo vás učit?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
To ano, mýma rukama prošlo poměrně hodně lidí. Jejich osudy sleduji a i oni se mi často ozývají. Nejen Češi, i ti ze zahraničí. Cizinců prošlo mýma rukama také poměrně dost. Vzpomínám si například, že jsem učil Číňana, který měl řadu zajímavých odborných publikací, ale měl tu nějakého strýčka, který provozoval hospodu, a on dospěl k názoru, že to je lepší byznys, takže šel pracovat tam. Na druhé straně bych měl uvést profesora Lynna Nadela, spoluautora světoznámé knihy „Hippocampus as a cognitive map“. Byla to velmi zajímavá postava, přišel sem, když získal doktorát na americké škole, strávil tu rok před tím, než přišli Rusové, a pak odjel do Bavorska.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Za své úspěchy jste byl přijat do americké akademie věd - co pro vás toto členství znamenalo?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
Je pravda, že členy této akademie jsou jen asi tři Češi, takže to považuji za velký úspěch. Vybrali si mě sami, zřejmě jim moje práce přišla zajímavá. Poslali mi přímo z akademie telegram, že jsem byl jmenován.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Jste stále odborně aktivní, te na ústavu dodnes nějaký úvazek?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
Já z ústavu nikdy neodešel, stále tam pracuji, jen jsem teď na dlouhodobé nemocenské. Před dvěma lety jsem utrpěl zlomeninu stehenní kosti, už se to snad celkem spravilo, ale objevily se další komplikace. Přesto stále pracuji, například schvaluji disertační práce a koriguji články připravované do tisku.
17.3.2011 12:46:36
OTÁZKA: * Čím rád trávíte volný čas?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jan Bureš, DrSc.
Mám rád turistiku, hodně jsem chodil na výlety. Právě ty moje zahraniční cesty byly hodně ovlivněny tím, že tam vždycky bylo něco zajímavého. Například jsem cestoval na mezinárodní kongres elektrofyziologie, který byl uspořádán v Japonsku. Jel jsem přes Kambodžu zrovna v době velkých nepokojů a neplánovaně tam strávil asi 14 dní… Nyní hodně čtu, zejména odborné věci.
17.3.2011 12:46:36