Prezident ČLK Milan Kubek zase po čase vyráží do boje. Podle všeho hledá (zatím spíše marně) v okresních sdruženích širší podporu pro protestní akce a současně zahájil mohutnou a poměrně úspěšnou mediální ofenzivu. O problémech českého zdravotnictví se opět mluví hlasitěji. To stěží něčemu uškodí. Je ale třeba si všimnout, že Kubkova zteč veřejného prostoru probíhá poněkud divoce.
Uměle chudý lid
Samozřejmě je znovu řeč o penězích. Podfinancování českého zdravotnictví je leitmotivem celého dlouhého Kubkova prezidentství a i ti z nás, kteří by jako hlavní téma profesní organizace viděli raději něco jiného, si dávno zvykli. Nicméně oproti minulým letům prezident Kubek zapracoval na své argumentaci a je třeba říci, že zdaleka ne vždy to bylo ku prospěchu věci. Pojal totiž myšlenku, že „lidé v ČR jsou uměle udržováni v chudobě“ a jako lék navrhuje přijetí eura a fakticky skokové dorovnání příjmové hladiny s Německem.
O malinko méně divokou, nicméně příbuznou vizi si hýčká šéf hlavní odborové centrály Středula, ale většině ekonomů z podobných úvah vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Skokový růst mezd, i kdyby bylo možné jej zařídit, totiž logicky vede k odpovídajícímu růstu nákladů práce, tedy zvýšení cen vstupů, a tedy nutně výraznému zvýšení cen zboží a současně k poklesu konkurenceschopnosti na nemilosrdném globalizovaném trhu. A to jsou jen ty zcela bezprostřední související průšvihy, ve druhé vlně jich číhá mnohem více. Je škoda, že se Milan Kubek vydal cestou ekonomického dadaismu, namísto aby lépe prostudoval tabulky, jimiž sám své argumenty podporuje.
Soukromé výdaje? Tabu!
Například onen oblíbený údaj, že Česko vydává na zdravotnictví „jen“ 7,1 procenta svého HDP, zatímco například Německo 11 procent. Při prvním pohledu na tento graf je patrné, že pokud by se tato čísla očistila od soukromých výdajů a srovnávala jen podíl těch veřejných, Česko se rázem ocitne zhruba na úrovni průměru zemí OECD nebo Spojených států amerických, rozhodně před Slovenskem a Rakouskem a jen o fous za Německem. Jestli tedy má Česko skutečně co dohánět, pak jsou to soukromé výdaje na zdravotnictví. Tohoto přiznání se ale Kubek bojí jako čert kříže. Raději vymýšlí všemožné způsoby jak pumpnout erár včetně indexace a pravidelné valorizace plateb za státní pojištěnce. Možná se ve stopách svého předchůdce a vzoru připravuje na politickou kariéru v ČSSD nebo možná jeho srdce doopravdy bije tak daleko vlevo, že jsou pro něj soukromé výdaje ve zdravotnictví tabu. Pak ale ať nesrovnává Česko s Německem, kde je podíl soukromých výdajů na celkových výdajích na zdravotnictví proti tuzemsku více než dvoj násobný (stále hovoříme o podílu na HDP, tedy ukazateli beroucím v potaz sílu ekonomiky).
Macešský postoj
Podle Kubka jsou důsledkem podfinancování odchody lékařů na Západ. Ale to je opět jen neúprosná ekonomická logika a ekonomicky racionální chování. Máme jednou ten pech, že sousedíme se dvěma zeměmi, které se řadí k nejbohatším na světě. Německá a rakouská mzdová konkurence je nezpochybnitelná a ČLK má jistě právo na ni upozorňovat a snažit se ji zmírnit. Měla by to ale dělat postupnými kroky a ne návrhy na šokovou léčbu s brutálními následky. Přechodné období by pak mělo vykrýt stejně racionální ekonomické chování lékařů ze zemí na východ od našich hranic, kteří hledají mzdovou výhodu v Česku. Z nepochopitelných důvodů se k nim ale Kubek staví macešsky a označuje je za riziko. Zbavuje se tak nástroje, který by mu v přetváření českého zdravotnictví mohl velmi pomoci.
Martin Čaban