Bezpečnost je v poslední době velmi aktuální a problematika bezpečí je hodně vyzdvihovaná a skloňovaná. Píše se o ní v odborných časopisech, knihách, je tématem na konferencích a mnoho odkazů najdeme samozřejmě i na internetové síti.
Téma bezpečnosti v ošetřovatelské péči jsem si vybrala i pro tvorbu bakalářské práce, kde byla mou konzultantkou Mgr. Michaela Karafiátová. V praktické části jsem prováděla výzkum, v němž jsem zjišťovala, jak bezpečná je ošetřovatelská péče o nemocné. Výzkum jsem prováděla na třech odděleních jedné nejmenované nemocnice. Jako formu výzkumu jsem si zvolila pozorovací záznam, který jsem rozdělila na několik oddílů. Zaměřila jsem se na podávání léků, ověřování jména nemocného před podáním medikamentů, používání pomůcek k zajištění bezpečnosti, dodržování zásad asepse a hygienických opatření, zajištění informovanosti nemocných o vlastním bezpečí a sledovala jsem i výskyt mimořádných událostí, jako například záměnu léku či nemocného, pád z lůžka a další.
Toto téma je velmi obsáhle, proto jsem si vybrala k šetření jen určité oblasti ošetřovatelské péče a v nich jsem sledovala pouze několik vybraných výkonů. Na každém ze tří oddělení jsem prováděla pozorování vždy dva dny po dobu denní dvanáctihodinové služby. Na některých odděleních byly výsledky uspokojivé, na některých jsem odhalila chyby. Mezi nejčastější chyby a nedostatečnosti při poskytování ošetřovatelské péče podle mého pozorování patří:
* sestry nezkontrolovaly, zda pacient lék skutečně užil (a tak se nemocnému nahromadily na stolku léky ranní a odpolední),
* nedostatečné označení perorálních léků v případě, že byly chystány v pracovně sester na podnos,
* chystání perorálních léků dlouho dopředu (což v jednom případě vedlo k tomu, že místo odpoledních léků sestra omylem podala léky večerní, neboť na sesterně ležel nejen podnos s léky na odpoledne, ale už byl dopředu nachystán i podnos s večerními léky a sestra se spletla),
* nedostatečná péče o periferní a centrální žilní katétr a o permanentní močový katétr,
* opomíjení polohování imobilních nemocných,
* nepoužívání jednorázových gumových rukavic při odběrech biologického materiálu, při zavádění intravenózních kanyl apod.,
* nefungující signalizační zařízení.
Pravděpodobné příčiny pochybení a nedostatků
Spíše než neochota sester byl v mnoha případech příčinou neuspokojivé péče nedostatek času a nedostatek personálu, ale také zaneprázdnění, podle mého názoru, méně důležitými činnostmi. Často se také stává, že lékaři delegují na sestry část své práce, a proto dochází k zanedbávání ošetřovatelské péče. Tato informace nevyplývá jen z mého pozorování, ale především z častých stížností sester. Mezi činnosti, které sestry nejčastěji za lékaře vykonávaly, patří například:
* dešifrování lékařských zápisů z dokumentace, kdy sestry nemohly po lékařích přečíst zápis týkající se léků a dalších ordinací a byly nuceny lékaře vyhledat, aby informaci blíže upřesnil,
* nebo nebyla uvedena síla léku, množství, způsob podání či jiné důležité údaje a sestry byly opět nuceny vyhledat lékaře, což nebylo vždy snadné,
* provádění úkonů, jež byly v kompetenci lékařů, jako například podávání intravenózních injekcí, transfuzí a podobně,
* dokonce docházelo k situacím, kdy lékaři sestrám tvrdili, že některé důležité činnosti (např. odběr glykemie, podání některých léků…) mají sestry už dávno umět a automaticky vykonávat z vlastní iniciativy, přičemž je nemusejí mít předem ordinované lékařem a zapsané v dokumentaci.
V mnoha případech komplikovali sestrám práci sami lékaři. Uvedené příklady jsou jen výběrem, v praxi se podobných situací vyskytuje mnohem širší škála. V důsledku vykonávání práce za jiné nemají sestry dostatek času na plnění svých povinností, řada činností tak může být opomíjena nebo není provedena důkladně. To může vést k chybám, nedostatečné péči o nemocné, a především ke snížení jejich bezpečí. Je však nutno poznamenat, že sestry mají právo odmítnout vykonat úkoly, které nejsou v jejich kompetencích či v rozsahu jejich práce. Ještě jsem se ale nesetkala s tím, že by sestra odmítla požadavek lékaře, aby podala transfuzi či intravenózní injekci, ačkoli sama k tomu nemá kompetenci či písemné pověření.
Domnívám se, že riziko vzniku mimořádných událostí je ovlivněno počtem hospitalizovaných pacientů na konkrétním oddělení. Čím více nemocných je na jednom oddělení, tím vyšší je riziko vzniku mimořádných událostí. Dále má velký vliv i věk pacientů a samozřejmě i vážnost jejich zdravotního stavu, s čímž zpravidla souvisí i větší počet ordinací a vyšetření. Mnou provedený výzkum také prokázal, že k chybám a nedodržování standardů dochází nejčastěji na odděleních s větším množstvím hospitalizovaných pacientů, zejména pokud jsou imobilní a vyžadují komplexní ošetřovatelskou péči.
Závěr
Čím více spěje pokrok v medicíně kupředu, tím se zvyšují nároky na zdravotnický personál a zároveň se zvyšují jeho kompetence. Zdravotníci používají více přístrojů, léků, k dispozici jsou nové metody a s tímto vývojem souvisí i fakt „zrychlování“ práce ve zdravotnictví. Ve spěchu a stresu se člověk častěji dopouští chyb. Chybovat je lidské. Nejdůležitější a nejtěžší však je chybu netajit, ale naopak co nejdříve ji přiznat. Pokud je chyba včas odhalena, je snazší zabránit následkům pochybení. Zároveň je také důležité se z chyby poučit. Nejčastějším důvodem zatajování chyb je strach z postihu. Snad každý člověk má zakódováno, že po prohřešku následuje trest. Tento postoj je však třeba změnit, protože pochybení ve zdravotnictví může mít za následek poškození zdraví pacienta, v nejhorším případě jeho smrt.
Tím, že budeme vědět, jaká jsou nejčastější pochybení ve zdravotnictví, můžeme zmenšit riziko jejich opakování, zvýšit bezpečí nemocných a tím zkrátit dobu hospitalizace a snížit náklady na péči.
O autorovi: Martina Krystýnová, Studentka, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně (krystynovamartina@centrum.cz)