Teď už jsou tři plastové pásky jen součástí rodinného alba
Renata K. porodila svoji dcerku před devíti měsíci v newyorské nemocnici Jamaika. „Už při přijímacích procedurách tady matka dostává na ruku plastový pásek s osobními údaji a identifikačním číslem,“ vzpomíná.
Bezpečí především
Po porodu je pak stejný pásek připevněn i na ruku dítěte. Třetí identifikační pásek dostává otec nebo jiný člen rodiny, který má zájem navštívit své blízké v porodnici. Bez toho by totiž nikoho k rodičce a dítěti nepustili. Všechny tři pásky jsou označené stejným číslem. Novorozenec dostane ještě další bezpečnostní pásek na nožičku. Pásek je opatřen čipem.
Na dveřích je instalováno snímací zařízení, které by okamžitě spustilo alarm, kdyby se někdo pokusil vynést dítě se senzorem ze zdravotnického zařízení. Ráno přinášejí zdravotní sestry novorozence do pokojů a přes den, až do desáté hodiny večerní, je dítě u matky.
„Pokaždé, než mi sestra malou svěřila, nejprve zkontrolovala, zda údaje na pásku dítěte souhlasí s mými údaji,“ dodává Renata. Navíc se pro potřeby centrální evidence hned po narození sejme děťátku otisk nožičky a k němu se připojí otisk palce matky. Pobyt v porodnici nebývá ve všech zařízeních stejně dlouhý.
U porodu s normálním průběhem trvá zpravidla dva dny a o čtyři až pět dní je delší u porodů prováděných císařským řezem. Při odchodu z porodnice si matku a dítě odváží rodinný příslušník vlastním autem či taxíkem se speciálně upravenou autosedačkou s pozicí dítěte proti směru jízdy.
Novorozence vynáší z nemocnice zdravotní sestra, která předpisové uložení dítěte v autě nejprve zkontroluje, teprve pak ho předá rodičům. V Americe neexistuje, že by si matka odvážela své dítě v náruči a ještě k tomu třeba seděla na předním sedadle.
Zmizení dětí jsou oznamována v centrálních médiích, v lokálních časopisech, na internetu. Desítky fotografií dětí různého věku jsou uveřejněny i v sešitovém formátu instrukcí a formulářů pro daňové přiznání, který se dostane do každé rodiny.
Všude je uvedena bezplatná telefonní linka Národního centra pro vyhledávání ztracených a zneužívaných dětí. Pokud se dítě ztratilo před delší dobou, ke zprávě o hledání je připojena ještě fotomontáž, jak by pravděpodobně hledané dítě mohlo vypadat dnes.
Co je pro americkou matku větší zlo?
Setkání dítěte s drogou, nebo hrozba únosu? „Určitě únosy dětí. Před drogovou závislostí je mohu varovat. Tento problém je také ovlivnitelný výchovou v rodině. O protidrogovou prevenci se stará i škola. Přesto neustále děti varujeme, aby se nedávaly do hovoru s cizími lidmi a podobně. Pokud se ale dítě ztratí, většinou se po něm slehne zem.
Děti se neunášejí pro potřebu adopce. Valnou většinou jsou sexuálně zneužity a vzápětí zabity. Je jisté, že pokud je dítě pohřešované dva tři pět či více let, už se většinou nenajde,“ svěřuje se Anna Trainor, matka dvou předškoláků žijící ve státě New York.
Děti bývají často zavlečeny i do jiných států a po letech je málo pravděpodobné, že by na existenci dítěte někdo upozornil. Pokud je přece jen pátrání úspěšné, mohou se porovnat právě otisky z centrální evidence. Největší úspěch na záchranu dítěte má okamžitý zásah.
Některé supermarkety proto mají zabudovaný systém zablokování dveří. Pokud se při nákupu spustí křik, že se matce ztratilo dítě, zaměstnanci zmáčknutím tlačítka okamžitě uzavřou prodejní prostory. Šanci na dopadení většinou motorizovaného únosce zvyšují i světelná návěstí podél dálnic, na kterých jsou uvedeny informace očitých svědků - barva a typ vozu, eventuálně poznávací značka.
Text a foto: Slávka Petráková