Že ebola škodí? Ale kdeže. Vždyť omezuje korupci – to když policisté při kontrolách na checkpointech mezi infikovanými částmi země a těmi „čistými“ nevymáhají v obavách z nákazy úplatky. Také upevňuje rodinné hodnoty – to když musejí Liberijci kvůli zákazu nočního vycházení chodit brzy domů k manželkám, místo aby se poflakovali po hospodách a koukali na fotbal. A navíc se hodí, když potřebujete předběhnout lidi ve frontě na cokoli – stačí říct, že jste právě přijeli z oblasti zasažené výskytem eboly.
Takové vtipy se ze západní Afriky v posledních týdnech hrnou po sociálních sítích do zbytku světa. Podobně jako Češi při povodních i obyvatelé Guineje, Sierry Leone a především Libérie si v těžké chvíli ulevují šibeničním humorem. Jinak není na ebole nic moc zábavného: už si vyžádala přes 1400 mrtvých, další stovky lidí se nakazily.
A tato epidemie eboly má devadesátiprocentní úmrtnost. Strádají i ti zdraví, protože strach ze smrtící nákazy ekonomicky devastuje i tak jeden z nejchudších koutů světa.
Plat za nic
Devětadvacetiletý Sandi Sesay jezdí s náklaďákem u firmy Dawnus Construction, kterou živí práce u dolu Marampa na železnou rudu v Sieře Leone. Spolu s kolegy dostal v půli června od zaměstnavatele velkorysou nabídku: tři měsíce platu za to, že po řečenou dobu nebude jezdit do práce. Důvod je jednoduchý, zabránit šíření eboly. Ve vesnici, kde Sesay a jeho kolegové bydlí, se objevila nákaza a zaměstnavatel nechce nic riskovat.
Trvalo přes měsíc, než Sesay viděl část první slíbené bezpracné výplaty. „Z platu živím matku, sestry, manželku a tři děti,“ řekl reportérovi časopisu Bloomberg Businessweek. Co bude dělat, pokud jej po třech měsících firma nevezme zpět, netuší. Jako noční můra jej i jeho krajany pronásleduje představa, že se situace vrátí o několik let zpátky – k totální chudobě a všudypřítomným samopalům.
Právě železné doly přitom pro Sierru Leone i sousední Guineu a Libérii znamenaly příslib zahraničních investic, relativní prosperity a slušné budoucnosti. Letošní růst HDP měl podle loňských odhadů dosáhnout rekordních 14 procent (jakkoli vycházel z nizoučkého základu). Pak, v prosinci, se v Guineji objevil první případ nákazy ebolou.
Strach horší faktů
Dnes Světová banka odhad pro všechny země snižuje; Sierra Leone musela zrušit svoji první plánovanou emisi dluhopisů, jež by směli kupovat i cizinci. Obavy z prudkého šíření nákazy neumějí (a ani nemohou) úřady ani firmy řešit jinak než karanténami, což logicky vede k ekonomickým ztrátám. Firmy platí zaměstnance za to, že nic nedělají, jako v případě řidiče Sesaye.
Tak se zachoval mimo jiné největší světový výrobce palmového oleje Darby, jenž pozastavil tři čtvrtiny své liberijské produkce. Nebo své provozy prostě zavřou, což udělal výrobce zemědělské techniky Sifca Group z Pobřeží slonoviny; ten výrobu ve své liberijské gumárně úplně zastavil.
Těžařské firmy ArcelorMittal, London Mining a African Minerals zrušily, či přinejmenším odložily na neurčito plány na expanzi do Libérie a Sierry Leone. Tamní plantáže, na nichž se pěstuje především kakao, buráky a rýže, zejí v době sklizně prázdnotou a jeden z mála zdrojů obživy se nevyhnutelně kazí.
Karantény však paradoxně přímo posilují i zdravotní rizika. Obyvatelé vesnic, jež liberijská vláda de facto odstřihla od zbytku světa, vědí, že nemá cenu čekat na pomoc zvenčí – na léky, ale často ani na základní potraviny.
Zoufalou situaci proto mnohdy řeší útěkem do oblastí dosud nezasažených – čímž z nich promptně udělají oblasti zasažené.
Ještě daleko rychleji než nákaza se šíří strach z ní. „Hrozba jménem ebola nás ničí,“ postěžoval si týdeníku The Economist Darren Julyse, manažer řetězce hotelů v Lagosu – tedy v Nigérii, kde do třetího srpnového týdne zemřeli na ebolu jen dva lidé. „Mnoho velkých společností omezuje cesty do naší oblasti.“
Podobně pesimisticky vidí situaci i další Nigerijec Aliko Dangote, cementářský magnát a nejbohatší Afričan. „Reakce na ebolu může srazit růst nigerijského HDP o procentní bod i více,“ řekl americkému serveru Politico.com. I on však omezil cesty svých zaměstnanců do Libérie na nezbytné minimum.
Nejméně pět leteckých společností, British Airways, Emirates a tři lokální, šlo ještě dále: úplně přestaly létat do Libérie.
Miliardové škody
O kolik obchodů tím přijdou jednotlivé firmy i celá ekonomika subregionu, zatím není jasné. Víme však, že když se v letech 2002 až 2003 svět obával epidemie SARS, znamenalo to škody v odhadované výši 50 miliard dolarů.
V případě eboly by technicky vzato nebylo tak obtížné podobnému vývoji zabránit – na to však je současná hrozba paradoxně příliš slabá. Ebola je známá od roku 1976, ale za tu dobu má na svědomí „jen“ necelé tři tisíce životů. Ve srovnání s velkými zabijáky jako malárie, která zahubí přes půl milionu lidí ročně, je to slabý odvar.
Počty proto fungují neúprosně. Velkým farmaceutickým firmám, které by mohly investovat tu plus minus miliardu dolarů na vývoj preventivní vakcíny, se to prostě nevyplatí. Těžko klást soukromému ekonomickému subjektu z USA či Švýcarska za vinu, že necílí svoje aktivity na klientelu, jež se počítá maximálně v tisících (a její příjem ve stovkách dolarů ročně).
Ale stejně obtížně se přijímá skutečnost, že absence potřebných léků potom stojí miliardy dolarů, z nichž většinu zaplatí právě ti nejchudší lidé světa. Šibeniční humor je v takovou chvíli zcela namístě.