Být pěšákem v terénu

Ing. arch. Jitka Škovránková

Vystudovala jsem architekturu a po ukončení školy jsem v tomto oboru i krátkou dobu pracovala.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Můj první pracovní pobyt v zahraničí byl na blízkovýchodní misi neziskové organizace Člověk v tísni. Po irácké válce se její projekty soustředily na obnovu a stavby škol a nemocnic, postupem času přibyla osvěta a projekty zaměřené na pitnou vodu, malárii, hygienu, školily se porodní asistentky. Rozvojová pomoc se pak soustředila na školení místních nevládních organizací, novinářů, občanskou společnost; dosud v Iráku a na Blízkém východě pracujeme.

V té době se vlastně pro Irák jakožto posttotalitní zemi využila transformační zkušenost České republiky coby postkomunistické země – v mnoha ohledech se dá najít jistá podobnost, Iráčanům jsme blíž než třeba Američani. Druhá mise, které jsem se zúčastnila, byla na Srí Lance po tsunami. Pracujeme na východě, na tamilském území, kam se jiné nevládky moc nehrnou.

V rámci humanitární pomoci po tsunami jsme z peněz veřejné sbírky stavěli přístřešky a později domy pro akutně postižené a dávali tak lidem mimo jiné kvalifikaci a práci, rybářům lodě, aby mohli dál živit rodiny. Poskytovali jsme psychosociální pomoc lidem, kteří přišli o všechno včetně svých blízkých. Já osobně jsem na Srí Lanku dorazila později a jen na poměrně krátkou dobu, kdy se naše práce začala soustředit i na podporu živností a zaměstnanosti, vzdělávání, místního rozvoje a rozvojového plánování. Například když se vláda rozhodla, že nepovolí žádné stavby přímo na pobřeží, většina dosavadních rybářů tak přišla o možnost obživy.

Vznikaly nové vesnice, jejichž obyvatelé se najednou museli živit jako zemědělci nebo obchodníci. S tím vším jsme se jim snažili pomoci. Po urgentní pomoci po katastrofě je nutné soustředit se na celkovou situaci v dlouhodobějším pohledu, ne jenom postavit nový dům nebo rozdat jídlo, zaměřit se jen na jeden z problémů. Naše práce se pak ve většině případů zaměřuje i na rozvojovou, dlouhodobou podporu.

Sever a východ ostrova už téměř 30 let sužuje občanská válka mezi většinovými buddhistickými Sinhálci a menšinovými převážně hinduistickými Tamily a přírodní katastrofa jen situaci vyostřila. I v současné době se tak Člověk v tísni na Srí Lance pořád soustředí kromě rozvojové pomoci i na válečné uprchlíky a okamžitou humanitární pomoc, protože obzvláště na severu válka neskončila. Vláda nás navíc často do nejpostiženějších oblastí nepustí, zamlčuje fakta o tom, co se skutečně děje.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Do Ugandy jsem odjela s Arcidiecézní charitou Praha, jejíž program „Adopce na dálku“ se od počátku zaměřuje především na podporu vzdělávání. Důležité je ovšem nejen umožnit dětem chodit do školy, ale i to, aby jejich rodiče měli možnost výdělku a aby jak děti, tak rodiče byli zdraví. Jedině tak nemusí děti odmala pracovat na poli a mohou se vzdělávat, nelimitují je zdravotní potíže a vzdělaná generace se dožije více než středního věku. K „Adopcím na dálku“ časem přibyl program na podporu pracovních příležitostí a též projekt nemocnice.

Arcidiecézní charita nemocnici postavila a provozuje ji ve spolupráci s bratislavskou Vysokou školou zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, přičemž partnerem je samozřejmě i ugandské ministerstvo zdravotnictví a místní Charita. Samotná škola svaté Alžbety provozuje kolem 20 nemocnic po celém světě, prioritně v Africe a Asii. Do nemocnice na jihovýchodě Ugandy u Viktoriina jezera, která se rok stavěla, jsem přijela těsně po dostavbě jako její druhá programová a finanční ředitelka. Ještě probíhaly dokončovací práce a zrovna se rozjížděl provoz. Nemocnice má kolem 80 místních zaměstnanců a zároveň v ní působí slovenští a čeští lékaři.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Jde o strašně široké spektrum práce. Po ruce jsem měla vždy lékaře, který šéfoval medicínským záležitostem, já sama měla kromě jednání s partnery a řešení strategičtějších otázek na starosti ekonomiku, personalistiku, zásobování léky, zkrátka zajištění provozu tak, aby nemocnice měla k dispozici vše, co potřebuje. Zařízení má několik ambulancí, laboratoř, dva operační sály, dospělé, dětské a porodnické oddělení, nově přibyla i specializovaná HIV-klinika. Zvlášť v malarické sezóně bývá často přeplněno, kdy leží společně na jedné posteli i 2–3 pacienti. Navíc je důležité, aby rodičky či pacienti po operacích zůstali alespoň tři dny. Oni sami by klidně odešli rovnou na pole, ale návrat do chýše z bahna a klacků bývá samozřejmě zdrojem mnohých komplikací.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Vyskytuje se hodně břišních onemocnění, tyfus, kožní choroby, nemoci močových cest a úrazy, samozřejmě AIDS. Nejčastější diagnózou i příčinou úmrtí je ale malárie. Místní obyvatelé takto onemocní až čtyřikrát do roka, já sama jsem tam malárii dostala dvakrát. Pro ně je to běžná věc, téměř jako pro nás chřipka. Bohužel na ni umírají především děti, protože přijdou do nemocnice pozdě. Jsou anemické, dehydratované a někdy jim už není pomoci.

Co se týče AIDS, vládní statistiky uvádějí prevalenci kolem 6 %. Skutečnost však bude horší. Z našich laboratorních testů byla pozitivní téměř polovina vyšetřených pacientů. Samozřejmě se liší situace ve městech a na vesnicích. Lidé z vesnic jsou nemocí ohrožení mnohem více, protože k nim nedolehne osvěta a společnost je tam mnohem tradičnější – ženy jsou méně emancipované a pro muže je co největší počet dětí, a tedy žen hodně důležitý. Existují vládní preventivní kampaně, financované především Spojenými státy. Pro převážně křesťanskou společnost to znamená, že se zaměřují ne na používání kondomů, ale věrnost partnerů a oddálení se počátku pohlavního života, což dopad reálně snižuje. Loni byla nově otevřena HIV-klinika specializovaná na antiretrovirovou léčbu již nakažených, která se zároveň zaměřuje i na osvětu. V rámci porodnické sekce máme také program prevence přenosu HIV z matky na dítě.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Jakmile se u pacienta potvrdí HIV, měl by začít užívat ARV léčbu, která s sebou zvláště zpočátku nese nepříjemné vedlejší účinky. Lidé s minimálním vzděláním však nemají schopnost vidět dopředu, chtějí účinek hned. To je otázka nejen zdraví a prevence, ale i vzdělávání, práce a tak dál. S tím, jak čím dál víc dětí chodí do školy, se situace zlepšuje, ovšem je to záležitost minimálně jedné generace. Navíc AIDS je tam zkrátka třeba oproti Evropě mnohem „normálnější“, místní se běžně dožívají 40–50 let, a tak zkrácení života nevnímají tak vážně; nakažený je i jejich bratr, soused… Musíte je přesvědčovat o rozdílu kvality života.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Velikou tradici má šamanství. Společnost prodělala obrovský skok z předkolonistické tradiční úrovně do přetechnizované současnosti s mobily a počítači; všechno se zvláštním způsobem promísilo, protože zatím nic původního ještě nezaniklo. V každé vesnici působí šaman nebo bylinkář. Osobně jsem příznivcem alternativního a celostního přístupu, stejně jako uznávám klasickou medicínu. To, co jsem jako přírodní medicínu viděla tam, je ale spíš výdělečný obchod. Šamani si nechávají platit a lidé jim věří, protože se jedná o někoho z jejich komunity s velkou autoritou, kdo nad nimi může mít nějakou moc. Šamani mívají celé „kliniky“ – několik chýší, kde je jedna určena pro jednoho boha a další pro jiného. Všude mají spoustu rituálních potřeb, zapíchané šípy, chřestidla a podobně, což v lidech budí velký respekt. V případě onemocnění je šaman v dosahu a jeho pomoc nejjednodušší. Obřady mohou Evropanovi připadat někdy směšné, ale pro místní jsou ohromně silné.

Používají se i zvířecí oběti, na tělo nemocného se rituálně vyřezávají různé ornamenty, do nichž se vtírají bylinky, chřestí se mušlemi, jimiž se dříve platilo… polykají se různé přípravky a prášky. Je těžké s nimi bojovat ve smyslu dostupnosti zdravotní péče, jakou známe my. Nemocnice má spádovou oblast kolem 40 tisíc lidí, představte si tedy klasickou situaci: Člověk onemocní. Nejprve jde k šamanovi, kde se zkouší různé zaříkávání a rituály. Pak se odebere do nejbližší větší vesnice, kde je místní „lékárna“ – tedy stánek s několika lahvičkami léků. Koupí si pár tablet, čím barevnější a různorodější, tím lepší. T
eprve v momentě, kdy se jeho zdravotní stav nelepší, jde do naší nemocnice. Většinou nám tak přichází pacient s pokročilým stadiem malárie, otravou bylinami, jichž má plný žaludek, zanícenými řeznými ranami nebo přímo rozvinutou kožní chorobou.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Aktivně pracujeme například s tradičními porodními bábami, které školíme, přičemž nejdůležitější je, aby rozeznaly, co je důležité a vážné, a takové případy ihned poslaly k nám do nemocnice. Jsou i další rituály typické pro tuto společnost. Přecházejí z generace na generaci, včetně teď už naštěstí mizející obřízky u žen. Používá se na ni jeden – stále stejný – rituální nůž, takže tímto způsobem dochází nejen k častému mrzačení, ale i přenosu HIV. My jejich tradice respektujeme, ale snažili jsme se porodní báby vyškolit, dostaly základní vybavení.

Spolupráce je nejúčinnější cestou jak dojít k nějakému konsensu a jak zajistit, aby v každé vesnici co nejvíce lidí dostalo alespoň nějakou základní zdravotní péči. Nemocnice sama má výjezdní programy, kdy porodní asistentka a sestřička sednou na motorky a jedou po vesnicích očkovat, odčervovat a tak dále. Při té příležitosti monitorují i porodní báby, aby s nimi i s lidmi byly v co největším kontaktu. Zároveň vždy probíhá osvěta třeba o tom, že když si v „lékárně“ koupí tři různé tabletky antibiotik, vznikne jen rezistence, ale jim to nepomůže. A samozřejmě o prevenci malárie – že nemají vylévat vodu před chýši, aby z ní hned nebylo semeniště komárů, že mají používat moskytiéru, pokud to jen trochu jde, a tak podobně. Rozvojové agentury sice distribuují moskytiéry, ale v chýších je není kam pověsit. Realita je prostě jiná. Nabádáme všechny, aby chodili k nám do nemocnice, kde se udělají potřebné testy, dostane se jim kvalitní péče a léky budou mít zadarmo.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Pacienti platí malý vstupní poplatek (cca v hodnotě dvou tří obědů), který je pro ně dostupný, a dostanou za něj kompletní péči včetně léků. Jinak by zase spousta z nich chodila pořád, bílý doktor a „sofistikované“ prostředí nemocnice je pro ně zázrak.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Se zmíněnou slovenskou vysokou školou plus uvedené poplatky. Dále získáváme od vlády některé léky a zdravotnický materiál, jenž ministerstvo dostává zdarma od rozvojových agentur, neboť jsme tam převzali funkci spádového zdravotnického zařízení. Nemocnice je akreditovaná v rámci oficiální sítě křesťanských nemocnic a spolupracuje jak s vládou, tak s místní diecézí. Prostřednictvím vlády se zajišťuje hlavně antiretrovirové terapie, antimalarika a tuberkulózní programy. Problém je, že dodávka léků je nepravidelná a často jde o preparáty, na něž je už většina populace rezistentní.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

V Ugandě je úředním jazykem angličtina, v našem regionu se pak mluvilo místním jazykem luganda. Naprostá většina zaměstnanců mluvila anglicky, jen některý pomocný personál ne, negramotný byl pouze jeden. S pacienty jsem se samozřejmě ve většině případů nedomluvila, lékařům překládá sestra. Obecně se snažíme vždy co nejvíc naučit místní zaměstnance, už teď máme v nemocnici místního lékaře, který se hodně naučil. Práce nás zahraničních zaměstnanců je velmi drahá. Musím do té země odletět, dostávám český plat. Jsme vlastně manažeři a naším cílem je zanechat trvalou změnu, aby se místní lidé co nejrychleji naučili co nejvíce a byli schopni fungovat samostatně.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

V Angole máme projekty především ze vzdělávacího a zemědělského sektoru. Třicetiletá občanská válka skončila poměrně nedávno, všude se ještě odminovává, v zemi je obrovský rozdíl mezi bohatými a chudými. Ve vesnicích lidé neumí číst a psát, není tam elektřina ani pitná voda, nefunguje doprava, natož telefonní signál. Vesničané chodí v noci na lov a každý den bývá jedinou stravou ulovená antilopa a maniok, který ženy ručně rozdrtí a vaří z něj kaši. Na druhou stranu ale v hlavním městě Luandě najdete supermarkety s dováženým zbožím dražším než v Evropě. My působíme v jihovýchodní provincii Bié, válkou nejpostiženější oblasti, vzdálené od hlavního města 12 hodin jízdy. Člověk v tísni se často zaměřuje na místa, kde jiné nevládky, a tedy pomoc nejsou.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Postavili jsme tam 13 škol a vyškolili učitele. Učíme dospělé číst, psát a počítat a portugalštinu jakožto úřední jazyk. Dosud tam učil ten, kdo vychodil třeba jen dva roky základky, místo ve škole se učí pod stromem. Ve vesnicích de facto nekolují peníze, probíhá výměnný obchod nebo rodina prostě jí jen to, co sama vypěstuje. Dodnes tam nefunguje doprava a na cestě zapadnete i s terénním landcruiserem. Sem tam vám nepomůže ani autonaviják, krumpáče a lopaty a musíte přespat v autě uprostřed ničeho. Za období dešťů jsou vesnice zcela odříznuté od zbytku země, mosty přes řeky spadnou. Vláda začala investovat do infrastruktury, vše staví Číňané výměnou za kontrakt na ropu. Angolané se opět nic nenaučí, nic si nevydělají. Číňané si od místních nic nekupují, dovezou si všechno s sebou, mají své uzavřené tábory, svoje stroje, čínské polévky…

V rámci našich projektů jsme vybudovali i zemědělské vzdělávací centrum se vzorovou farmou. Tam pořádáme kurzy pro místní farmáře. Učíme je trojpolní systém, jak hnojit nebo chovat slepice a postavit kurník. Všechno si vyzkouší u nás, po skončení kurzu dostanou semínka a hnojivo na založení vlastního pole nebo dvacet kuřat. Poté, co sklidí úrodu nebo znásobí počet slepic, nám polovinu vrátí a tu zase pošleme s dalším vyškoleným farmářem dál. Když jsme tam přijeli, nešlo koupit chleba ani vajíčka. Naše agrární centrum samo svoji úrodu a vajíčka prodává na místním trhu, už kolem deváté ráno máme vyprodáno. Díky tomu už brzy nebude nutné centrum dotovat, trh je bohatší a lidé méně trpí podvýživou. Z poskytovaných mikrograntů se tak snažíme měnit situaci nejen okolo agrárního centra, ale i ve vesnicích mnohdy hodiny jízdy daleko, kde by se zase ostatní měli učit od námi vyškoleného farmáře.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Samozřejmě, že je to těžké, lidé jsou málo schopni plánovat a myslet dopředu – neprojím všechno dnes, nechám si něco na zítra. Postavím kurník, bude mě to sice stát čas a práci, ale pak budu mít deset kuřátek, ta budou nějakou dobu růst a potom začnou snášet vajíčka. Ale já vajíčka nesním první den, nechám si z nich vylíhnout další kuřátka. Toho je schopná jen menšina, ale když pak okolí vidí výsledky na vlastní oči, začíná to fungovat.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

V Ugandě, která leží na rovníku, se místní vesničané řídili východem a západem slunce. Na rovníku je to stále stejné, takže tam ráno s rozbřeskem byla jedna hodina namísto 6 hodin našeho času, v našich 6 hodin večer bylo 12 po jejich… To je pak mátly třeba otevírací hodiny ambulance od 7 do 17. Společnost je zkrátka v mnohém tradiční. Na Viktoriině jezeře jsou pořád ostrovy, kam nesmějí vstoupit ženy. Lidé k nám přicházeli hodiny pěšky, mrtvé si odváželi přivázané na štangli na kole, aby je podle tradice pohřbili doma na zahradě. Jedna žena po celodenní cestě přitáhla na rozřízlém žlutém barelu na vodu svého muže v posledním stadiu AIDS, protože si s ním nevěděla rady. Je to jiný svět s obrovskými kontrasty. O sto kilometrů dál v hlavním městě si můžete zajít do kavárny na cappuccino…

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

To ne. Ani v Angole, ani v Ugandě. Je pravda, že porovnávám, jak na tom ta která země je, podle toho, zda v ní najdu McDonald’s. Na ugandský venkov už ale dorazily mobily.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Ne, ale mám respekt ke všem náboženstvím. Obohacuje mě stejně judaismus jako islám, buddhismus či křesťanství, ale věřící nejsem. S Arcidiecézní charitou Praha jsem pracovala kvůli jejich projektu. Oni mi otevřeli dveře, působila jsem v katolické nemocnici, také jsem ji tak prezentovala a to, že léčím jak tělo, tak i duši, mi přijde naprosto univerzální. Pokud lidé v křesťanské společnosti potřebují pastorální péči, máme jim ji poskytnout, nemocnice má vlastní kapli, v níž probíhají mše.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

To je otázka, kterou si vlastně i sama dost často kladu. Určitě bych nepřemýšlela v altruistické rovině, spíš že to člověk dělá z velké části kvůli sobě. Zkrátka mě tato práce uspokojuje, mohu se realizovat. Oproti architektuře jsem mnohem víc v kontaktu s lidmi, což mě nabíjí, je to dynamičtější a za jednotlivými kroky jsou rychleji vidět výsledky, ač je rozvojová pomoc samozřejmě během na dlouhou trať. Asi jsem prostě netrpělivá. V architektuře vše dlouho trvá – od navržení domu přes jeho stavbu až po kolaudaci. A pořád mi přijde, že ta práce má smysl. Oba moji rodiče jsou lékaři, z tatínkovy strany byli oba rodiče také lékaři.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Samozřejmě. Už ze školky jsem chodila s tátou na jeho oddělení, kde jsem počkala, než skončil s prací. Vždycky jsem v tom medicínském světě byla a lákal mě. Zároveň jsem i ráda kreslila, bavila mě příroda, nebyla jsem nějak jednostranně vyhraněná. O rozvojové a humanitární pomoci vlastně člověk před revolucí moc nevěděl a takový obor se ani nedal studovat. Takže jsem s ní přišla do kontaktu poprvé až při povodních v roce 1996. Nemohla jsem zůstat sedět a nic nedělat, nějaký vnitřní pocit mě nutil něco dělat, jako spoustu ostatních. Slyšela jsem v rádiu, že je třeba s něčím pomoct, tak jsem šla. Tehdy jsem nakládala nějaký kamion věcmi na Moravu a poprvé se setkala s organizací Člověk v tísni.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Možná jen hledám smysl nebo zakotvení v tomhle postmoderním světě. Ráda jsem cestovala a byly mi blízké cizí kultury. Cestování i současná práce mi dává i jistý nadhled, posiluje. Naše realita tady u nás není ta jediná, čím se musím řídit. Začnete trochu jinak myslet, nahlížet na problémy, na smutek, na smrt. Někomu by se to mohlo zdát vulgární, ale třeba to, že smrt je v Africe něco mnohem přirozenějšího, mi dalo strašně moc.

Proč se z takové zkušenosti alespoň trochu nenaučit házet obyčejné problémy za hlavu a různé věci řešit jinak, než jsme naučení z naší společnosti? Je to práce, která mě hodně baví a dává mi obrovský prostor, pracuji se spoustou fajn lidí, často něčím výjimečných. Začala jsem ji dělat ve 24 letech, ve věku, kdy takovou šanci dostane málokdo. Na druhou stranu mi někdo těžko dá hypotéku a je poměrně náročné žít osobní život.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

To mám! Ale pravdou je, že to někdy není úplně jednoduché. Člověk bývá dlouho pryč, práce je poměrně hodně. Neziskový sektor se v České republice poslední dobou velmi vyvíjí. Ještě před několika lety se jednalo o jakési dobrovolnické nadšení, teď už všechno podléhá auditům, vše se standardizuje a narůstá administrativa. Na vlastní oči pak ale vidíte, že je to nutné. Pomoc v angolské vesnici končí v Praze u účetního dokladu, který musí mít takové a takové náležitosti, práce je to ohromně širokospektrá.

Pracujeme za veřejné peníze, a tak se musíme i náležitě zodpovídat. Dá se říct, že vlastně odrazujeme lidi, kteří říkají, že tuto práci chtějí dělat výhradně pro druhé. Očekávají malé děkující černoušky, chtějí se rozdat. My tam nepřicházíme, abychom je obdarovávali. Tak se dá dělat humanitární pomoc snad jen první dny po katastrofě. Potom musíte naučit společnost soběstačnosti, což mimo jiné znamená učit lidi pracovat.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Myslím, že pokud chcete dávat, musíte být celý, stabilní člověk. A vůbec neříkám, že já tahle kritéria extra splňuji. Ale nejvíc je ta práce asi o tom být dobrým manažerem. Mezi prvními misemi jsem se vracela k práci architektky; teď je to asi rok, co jsem sice v Praze, ale pracuji v centrále Člověka v tísni, s výjimkou tříměsíčního pobytu v Angole, kam se zase právě chystám. Život máme nejspíš jenom jeden, a tak chci dělat to, co se mne, aspoň v danou dobu, nejvíc dotýká.

A v současnosti to prostě není o tom, zda budou do koupelny lepší bleděmodré, nebo tmavomodré dlaždičky, i když nepopírám, že ve mně pořád ty dlaždičky vzbuzují pocity a úvahy. A samozřejmě, architektura je mnohem hlubší a širší než dlaždičky – je o lidech, principech, životním prostředí, kontextu, době a tak dále. Netvrdím, že u rozvojové práce zůstanu navěky, naopak – právě pro ten jeden život bych toho chtěla zkusit víc. Většinou se prostě řídím intuicí.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Jsem.

11.2.2010 10:11:35

Ing. arch. Jitka Škovránková

Nemyslím si, že třeba lékař je víc než pekař. Potřeba je dělat všechno. Okolo rozvojové pomoci je spousta otázek, na které není jednoduché si odpovědět. Oproti pomoci po katastrofách je rozvojová pomoc pro lidi diskutabilnější téma. Někdo by mohl říct: Proč pomáháte v Angole, když má ropu a diamanty? Je nutné tam vůbec pracovat? Máme se starat o lidi z Afriky, když na ně jejich vlastní vlády kašlou? Je vůbec správné, že chceme posunout Afriku stejným směrem, jako žijeme my na globálním severu?

Je pro ni vůbec dobré, když chceme, aby i oni měli všichni mobily a pracovali? Vedeme je ke stejnému způsobu života, jakým žijeme, a zároveň si nemyslím, že jde o nejsprávnější a nejudržitelnější cestu celého lidstva. Těmito otazníky však nezpochybňuji svoji práci, pokud žiji tady a teď, tak hraji na téhle divadelní scéně a vše je otázkou mé volby. Věřím především tomu, že vzdělání je univerzální cestou k tomu, aby člověk mohl rozhodovat sám o sobě. K volbám nepůjde ten, kdo neumí psát a ani neví, co to volby jsou, takže tu vládu nezmění. Svět už je teď tak globální a stále se mísí, že to nejde zastavit.

11.2.2010 10:11:35