Češi stojí na místě a Slováci nabrali špatný směr, zhodnotil nejnovější středoevropský vývoj ve svém posledním vydání „globální“ britský týdeník The Economist. Co ale v Česku znamená stát na místě? Přesněji řečeno, jak to stání na místě komplikuje naše životy? V následujícím textu vám nabízíme pohled na pět míst v České republice, kde různí lidé netrpělivě čekají, až se rozhodne o složení nové vlády.
Horní Jiřetín: kdo zastaví těžaře
Skupinka mravenců nakukuje přes okraj veliké díry, kterou v jejich malém světě rozryla vyšší síla z jiné dimenze. Tak nějak musela minulou neděli vypadat z leteckého pohledu skupinka několika desítek lidí stojících na samotné hraně 200 metrů hlubokého hnědouhelného Dolu Československé armády táhnoucího se až k obzoru. Na poznávací pochod po hranici limitů těžby hnědého uhlí se vydali členové Hnutí Duha a obyvatelé Horního Jiřetína. Přišli si prohlédnout místa, kde dříve stávala vesnice Albrechtice, jež zanikla kvůli těžbě již v 80. letech.
A zároveň nahlédli do hlubin, jež se chystají pohltit i je. V horkém letním odpoledni stáli na rozhraní dvou světů: pod nimi na hnědém dně jámy se - jako mravenci z nepřátelského kmene - motali kolem hřmících oblud rýpajících v zemi horníci. Za jejich zády prosvítaly mezi bujnou zelení domy poklidné vesnice. Horní Jiřetín a Černice jsou na řadě. Zaniknou, jestli se těžaři nezastaví na čáře, kterou jim v roce 1991 narýsovala první česká porevoluční vláda Petra Pitharta ve snaze stanovit časový horizont, po němž se musí definitivně skoncovat s devastací severních Čech. Všechno teď visí na povolebním vyjednávání.
Pokud bude vládnout koalice ODS-KDU-zelení, díra neporoste a domy zůstanou stát. Když však ve vládě lidovci a zelení nezasednou, těžební limity hnědého uhlí budou nejspíš prolomeny a Mostecká uhelná a. s. vyrazí s rypadly směrem k vesnicím. Jedině tyto dvě strany totiž měly zachování limitů ve svém programu a také ho prosadily do koaličního programu podepsaného po patových volbách s ODS.
Horní Jiřetín a Černice mají padnout za oběť něčemu, co dosud nikdo uspokojivě nevysvětlil. Úředníci na ministerstvu průmyslu (kde vznikla energetická koncepce ČR) s oblibou ukazují rostoucí křivky spotřeby elektřiny. Tu musíme vyrobit spalováním místního hnědého uhlí, protože jinou surovinu u nás nemáme. Titíž úředníci ale přiznávají, že polostátní ČEZ, de facto monopolní výrobce elektřiny, značnou část své produkce vyváží a vydělává na tom velké peníze. Je tu paradox. V 90. letech ministerstvo zdůvodňovalo nezbytnost dostavby jaderné elektrárny Temelín nutností „zachránit severní Čechy před zkázou“, jež je ničila desetiletí. Nyní se tamtéž tvrdí, že potřebujeme obojí, a to přesto, že elektřiny máme nadbytek.
Přímý zisk z prolomení limitů by kromě ČEZ měla společnost Mostecká uhelná. Pokud budou limity zachovány, bude mít co těžit ještě padesát let. Pokud padnou, bude to zhruba dvakrát déle. Jste-li jedním z akcionářů, taková informace má rozhodující vliv na hodnotu majetku, který držíte v ruce. Jste-li občanem severních Čech, znamená to další rozrůstání měsíční krajiny za vašimi humny a pokračující závislost celého regionu na jediném důležitém zdroji příjmů. (Pro srovnání: generální ředitel ČEZ Martin Roman od firmy dostal motivační odměnu převyšující 300 milionů korun. Město Most dostává za způsobenou újmu od Mostecké uhelné roční příspěvek 1 milion korun.)
Horní Jiřetín a Černice ale zmizet nechtějí. Stojí na malebných svazích Krušných hor a vzkvétají. Počet obyvatel se za posledních patnáct let zvýšil o 300 a dosahuje 2100. Po desetiletích nejistoty, která teoreticky skončila vyhlášením limitů na počátku 90. let, se všude opravuje a staví, omítky svítí novotou. V plebiscitu se 96 % hlasujících postavilo za zachování limitů. Vedení obce to chápe jako mandát ubránit vesnice za každou cenu a žádá po politicích, aby prostě splnili své závazky.
Jenže uhelná společnost nezahálela. Mimo jiné pustila do oběhu fantastické zvěsti o výši odstupného, které je za dobrovolné vyklizení bojiště ochotná vyplatit. A jednotný postoj obyvatel se začal drolit. Před pouhými několika týdny vzniklo hnutí Dialog, jež si klade za cíl vyjednávání s uhlobarony. Díky tomu Mostecká uhelná odkryla karty a prozradila, kolik je ochotná za odstěhování zaplatit. Po nafouknutých nadějích na rychlé zbohatnutí představovala nabídka „až trojnásobku“ odhadní ceny majetku zklamání. „Je dobře, že to prozradili,“ říká na hraně dolu jiřetínský zastupitel Vladimír Buřt (KDU-ČSL), jeden z organizátorů procházky. „Vždyť tady měli někteří dojem, že dostanou třeba desetinásobek. Že se z nich za to, že odsud odejdou, stanou boháči.“
Nedělní výlet končí. Po serpentinách schází od dolu osaměle hustým lesem do vesnice Karel Malý, jiřetínský rodák, který se chystá postavit si domek přímo u rodičů na zahradě. „Máme tam už léta složený materiál,“ říká, „jenže pořád tu panuje nejistota. Ale strach? Tak to zase ne. Víte, můj otec je takový ten chlap, který když slyší o uhlobaronech, vezme do ruky krumpáč a řekne: Tak ať přijdou, já je odsud vyženu.“
Nemocnice: stav ohrožení trvá
Nebylo to příjemné přivítání. Letos v polovině května, pouhé dva týdny před volbami, zastavil před branou nemocnice v Šumperku luxusní vůz. Uvnitř seděl muž s motýlkem na krku, který je do zdravotnických zařízení zvyklý vstupovat samozřejmě a obklopen příslušnou úctou personálu. Tentokrát však před ministrem Davidem Rathem zůstala závora spuštěná. A špitálem se pak potuloval sám se svým doprovodem, vedení nemocnice předem neohlášenou návštěvu ignorovalo. Ministerstvo a soukromá nemocnice v Šumperku jsou spolu totiž již delší dobu na nože.
Šumperská nemocnice je akciová společnost patřící do skupiny moravských soukromých zdravotnických zařízení Euromednet. Tato skupina špitál koupila v roce 2004 od původních majitelů - bývalého managementu nemocnice, který ji zprivatizoval již v první polovině 90. let. Je to nejdůležitější zdravotnické zařízení v okrese, poskytuje základní péči přibližně 130 000 obyvatel a u některých specializovaných zákroků patří do jeho spádové oblasti čtvrt milionu lidí. Po divokých letech, kdy původní majitelé neplnili své závazky k městu ani kraji a platy lékařů patřily k nejnižším v zemi, se po vstupu Euromednetu podle vedení města i názoru samotných lékařů situace v nemocnici rapidně zlepšuje. Platy rostou, počty pacientů také, nemocnice nepotřebuje finanční injekce státu a nikdo si po letech na nic nestěžuje. Takže příběh se šťastným koncem? Ne tak docela. V Šumperku dnes přes dobré zprávy panuje strach, že špitál zanikne a celý region se ocitne bez zdravotní péče. Rathovo ministerstvo totiž sepsalo zákon o neziskových nemocnicích, který z té šumperské udělal škrtem pera zařízení s nejistou existencí.
Za vznikem Rathova zákona je ideologický spor ODS a ČSSD o podobu zdravotnického systému. Občanští demokraté, kteří ovládají většinu krajů v Česku, se začali s chronickou zadlužeností zdravotnických zařízení vyrovnávat převodem státních zařízení na akciové společnosti. Za krokem stojí snaha přenést odpovědnost na konkrétní vlastníky, kteří se již z logiky věci postarají o to, aby zařízení nespadlo do červených čísel.
ČSSD ale varuje: nemocnice se postupně prostřednictvím akciovek zprivatizují do rukou bůhví koho a jejich proměna v obchodní společnosti povede k odvádění zisků mimo zdravotnictví. Zákon o neziskových nemocnicích je snaha „podvratnou“ akci ODS zastavit a vrátit špitály pod státní kontrolu. Princip je jednoduchý. Až dosud si byla zdravotnická zařízení rovna ve svém přístupu k hlavnímu zdroji financí, Všeobecné zdravotní pojišťovně - opakovaně se musela přihlašovat do výběrových řízení, na jejichž základě jim byla obnovena smlouva. Teoreticky neměl nikdo nic jisté, všichni hráli stejnou hru. Teď je všechno jinak. Součástí zákona je seznam základní sítě nemocnic, které mají smlouvu s VZP jistou. Podmínkou přítomnosti na seznamu je, aby zařízení bylo neziskové - tedy aby se všechny případně vydělané peníze vracely zase zpátky do provozu nemocnice. Stát bude kromě toho určovat rozsah zdravotní péče i způsob jejího zabezpečení - třeba počty zaměstnanců nebo přístrojové vybavení. A pokud by se takto spravovaný špitál náhodou dostal do dluhů, škodu uhradí sám zřizovatel, jímž může být obec, kraj, stát nebo klidně také nějaká právnická osoba - kupříkladu Euromednet, kdyby ovšem byl ochoten na hru přistoupit. A pokud to neudělá?
Zůstane ve druhé skupině, pro kterou platí dosavadní pravidla - tedy že nemá ve vztahu k pojišťovně nic jisté. Ve srovnání s první skupinou se tyto nemocnice dostávají do zřetelné nevýhody a jsou prostřednictvím VZP (které dnes šéfuje bývalý nucený správce dosazený Rathovým ministerstvem) lehce vydíratelné. „Nechápu rozruch,“ říkal přesto nevinně věcným tónem do telefonu minulý týden ministr Rath. „Nic jsme nezměnili, pouze jsme přidali jednu vrstvu. Pro akciové společnosti se nic nemění, a pokud se rozhodnou transformovat na neziskové organizace, budou na seznam automaticky připsány.“
Co tedy čeká nemocnici v případě, že jí VZP udělá napříště ze života peklo? „Jsme připraveni na všechny alternativy,“ zní vyčkávací odpověď tiskové mluvčí Euromednetu i samotného ředitele nemocnice Radana Volnohradského.
Na šumperské radnici to působí lehký neklid. Zastupitelstvo vydalo letos na jaře jednomyslné prohlášení, v němž varuje před zhroucením zdravotní péče v regionu a vyzývá poslance, aby zákon odmítli. Sám starosta Zdeněk Brož (nezávislý) pak v místním tisku vyzval voliče, aby ve volbách hlasovali proti stranám podporujícím zákon.
„Pan starosta je zjevně naprostý trouba, když něco tak jednoduchého nedokáže pochopit,“ podivuje se nonšalantně obavám starosty ministr Rath, podle kterého navíc za případná rizika nenese jeho ministerstvo žádnou odpovědnost. „Zařízení přece může zavřít pouze jeho majitel a tím v tomto případě rozhodně není stát.“ Pokud se však majitel rozhodne, že mu celá štrapáce nestojí za to, a nemocnici raději zavře či promění v něco úplně jiného, má pan ministr po ruce krizový plán: „V takovém případě tam postavíme úplně novou nemocnici,“ říká.
Šumperští teď raději doufají v politiku a zdravý rozum. V politice jsou karty rozdány jasně: ČSSD chce zákon udržet při životě, zatímco ODS má v koaliční smlouvě s KDU-ČSL a zelenými napsáno, že ho zruší. V samotném Šumperku pak už voliči rozhodli: na rozdíl od voleb v roce 2002 tu letos s přehledem zvítězila ODS. Při pohledu na mapu volebních výsledků je to jediná modrá skvrna v severomoravské záplavě růžové a rudé.
Podnikatel: nechat nás na pokoji
Pokud někomu tyto volby přinesly nějaké naděje, pak to byli určitě podnikatelé a živnostníci, o kterých se pateticky říká, že jsou solí země. Jak oni berou „krajinu po volbách“? ODS jim toho slíbila hodně - výrazné snížení daní, méně papírování, zrušení otravné minimální daně, na kterou doplácejí třeba samostatně výdělečné ženy na polovičním úvazku, minimum vedlejších výdajů typu registrační pokladny. Teď je to všechno nejisté. Pro krátkou zprávu z terénu jsme si vybrali obchod s elektronikou, který vedou dva třicátníci - technici, kteří „politikou nežijí“, dobře ale vědí, jak moc ovlivňuje jejich práci.
Obchod tvoří pouhé dvě místnosti, ale je na dobré adrese - na pražském Novém Městě, kousek u Bílé Labuti. Martin (34) a Jaromír (33) krámek s počítači a všemožnou počítačovou technikou vedou už dva a půl roku. Předtím byli oba zaměstnanci většího podniku se stejným sortimentem. Ten ale před pár lety v Karlíně vzala velká voda. V počítačové branži patří krámek s pár miliony obratu k těm menším rybám, za pultem se střídají sami dva, jen na účetnictví si najímají odborníka. Mají asi dvacet stálých zákazníků, firmy i soukromníky. Martin se stará spíš o obchody, Jaromír je zase „lepší přes dráty“ a správky se ocitají na jeho stole. Oba jsou rovnocenní šéfové, občasnou ponorku zatím vždy zahnali „u piva“. Pracují každý den od půl osmé do šesti, když je potřeba, zůstávají déle. Stálí zákazníci jim mohou zavolat v podstatě kdykoli, pokud jde třeba o poruchu či odbornou radu, nějaké svátky nebo neděle neexistují.
Se svým podnikáním jsou oba celkem spokojeni, časem se ale chtějí rozrůst, zařídit další krám, najmout prodavače. Jaromír má dvě děti, na prázdniny se chystá s rodinou k moři, na Bali sice nevydělá, na Chorvatsko určitě. Martin se ženit zatím nehodlá. Patnáct let hraje RPG hru Dračí doupě a má rád starší tvrdou muziku, „třeba Ramones, Zepelíny a Lou Reeda“.
Jaromír zůstal v krámě, Martin s námi šel na chvíli na kafe. Hned na začátku zdůrazňuje, že politika pro něj rozhodně není smyslem života, třeba koaliční smlouvu číst nehodlá. Kupuje pravidelně noviny, nestuduje je ale „článek po článku“.
Je mu jasné, že nás do budoucna čeká velká koalice sociálních demokratů a ODS, podrobnosti nepovažuje za zajímavé. Volil ODS, ale „bez nadšení a iluzí“, v paměti má třeba deset starý skandál se sponzory. Navíc nevěří, že by jiné strany byly úplně „čisté“. Považuje se za skeptika a volební sliby ODS jsou mu pro smích. „Roční daňové prázdniny, to by se mi také líbilo, ale jsou to jen předvolební řeči.“ Podle Martina se volební sliby už ani nedají brát jako lži - je to prostě folklor. Co se mu ještě nelíbí na politice ODS? Nad konkrétní odpovědí přemýšlí jen chvíli. Štve ho instituce bazarů a zastaváren, často vedle heren s automaty. Tohle do očí bijící propojení zločinu a obchodu zná z nočních toulek po městě. „Tenhle plevel je ostuda pro každou vládu.“ Z návrhů ODS se mu líbí rovná daň.
(Připomeňme, že obchod s počítači platí daň 19 procent, zatímco třeba na knihy a jídlo je daň 5. A rovná daň by pro Martina a podobné podnikatele mohla kromě nižších daní ze zisku znamenat i snížení DPH na 15 procent.)
Sociální demokracie je podle Martina vláda „pro úředníky“, které považuje za kmenové voliče socialistů. Velmi jim zazlívá návrh na zavedení registračních pokladen, které by měly být součástí každého maloobchodu od 1. 1. 2007. „Ta věc stojí desítky tisíc, každý měsíc navíc plat obsluze a je k ničemu.“ Za podobné „sekýrování a papírování“ považuje například i nápad zavést „knihu odchodů a příchodů“. S kolegou by tam měl vést záznamy pro kontrolora a to je podle Martina „totální buzerace“. Paroubkovi „nevěřil od počátku, protože RaJ bylo podhoubí šmeliny a podvodů“. Definitivně ho naštval útokem na CzechTek. Ať vláda nakonec dopadne jakkoli, Martinovo největší přání je, ať ho, pokud možno, „nechá na pokoji“.
Církevní restituce: naděje ještě žije
Kolem Pelhřimova ubíhá cesta malebnou kopcovitou krajinou mezi poli, remízky a alejemi vzrostlých lip, dubů a bříz. V údolní nivě je zapuštěn rozlehlý renesanční zámek, ježící se baštami a věžemi, stěny opřádá síť typických sgrafitových psaníček. Před rokem 1948 tady v Červené Řečici bylo jedno z venkovských sídel pražských arcibiskupů. Teď z okapů visí huňaté drny trávy, vyvrácená okna o sebe tlučou, tašky na střeše hlásky zpola očesal vítr. Těžké dveře s námahou otvírá Vladimír Vlček, jeden z místních nadšenců, kteří se o chátrající stavbu po dohodě s úřady v rámci svých možností starají. Při procházce zpustlými chodbami zakopáváme o spící mladé lidi ve spacácích - ti tu za nocleh pomáhají pokosit trávu a prořezat křoviska. „Sem radši nechoďte, mohla by se s vámi propadnout podlaha,“ nabádá o kus dál Vlček. Opadanou střechou dovnitř prší a trámy rychle trouchniví. „Tady nám nedávno spadla zeď,“ vede nás Vlček k bývalému vodnímu příkopu, kde se válí hromady sutin.
Aktivisté nic víc než udržovat nádvoří a zamykat památku před zloději nemohou. Významná stavba, jejíž vznik se datuje do konce 12. století, visí v právním vzduchoprázdnu. Měla by patřit církvi, které ji v roce 1948 sebral stát. Jenže polistopadové vlády si s vracením církevního majetku dávají načas - je to příliš velké sousto, v ateistickém Česku navíc politicky nepopulární.
Nevyřešené restituce ale znamenají, že objekty nebo pozemky podle takzvaného blokačního paragrafu z roku 1991 nesmí nikdo prodat novému vlastníkovi. Výsledkem je, že pustnou a ztrácejí hodnotu. „Tyhle praskliny se tu objevily teprve nedávno,“ ukazuje Vlček puklé žilky v klenbě někdejší pracovny arcibiskupa Berana. Místní lidé se bojí, že půjde-li to tímto tempem dál, zámek brzo spadne. „Měli o něj zájem Japonci a Američané, chtěli tu vybudovat hotel a galerii. Když se dozvěděli, že není od koho zámek koupit, už jsme o nich neslyšeli,“ dodává Vlček.
Nedořešené církevní majetkové vztahy brání v Červené Řečici nejenom záchraně zámku, ale i rozvoji celé obce. „Zámek by se v Bohem zapomenutém kraji mohl stát magnetem pro turisty se vším, co k tomu patří - restauracemi, ubytováním a tak dále,“ vypočítává bývalý místostarosta, dnes člen červenořečického zastupitelstva Jiří Jedlička. Kromě památky patřily arcibiskupství v Červené Řečici i okolní pole, lesy a rybníky. Radnice by ráda část z nich získala a upravila na stavební pozemky, aby v kraji udržela mladé lidi a dala jim perspektivu do budoucna. Nikdo s nimi ale kvůli blokačnímu paragrafu nesmí nakládat. „Nebo jsme chtěli postavit cyklotrasu a žádali jsme na ni o dotaci z Evropské unie. Podmínkou pro její získání je ale vlastnictví příslušného pozemku. Čili zase nemáme nic,“ lamentuje Jedlička. Podle něj je místním v podstatě jedno, jestli se zámek s pozemky vrátí církvi, nebo majetek připadne někomu jinému. Hlavně aby se mohl zhodnotit ve prospěch obce. Také proto po dotažení církevních restitucí volá už řadu let Svaz měst a obcí ČR. Zatím ale bez úspěchu.
Vracet majetek katolíkům a přitom nepopudit není v Česku úplně snadné. V minulé vládě převládl odpor sociálních demokratů k církevním restitucím, koalice sestavená Mirkem Topolánkem do vládního programu vepsala jedinou větu, podle níž chce majetkové vyrovnání s církvemi „dořešit“. Jak? Lidovecká poslankyně nominovaná na funkci ministryně kultury Michaela Šojdrová tvrdí, že by po dohodě s církvemi vládě do dvou let předložila „několik variant řešení“. Šojdrová opatrně naznačuje, že je jí nejbližší možnost, kterou podporuje i Ekumenická rada církví. Tedy že by se církve majetku, jehož hodnotu odhadují na 100 miliard korun, vzdaly a stát by jim za něj po dobu 50 - 100 let platil odpovídající částku na platy duchovních a provoz. Církevní kruhy odhadují, že by dostávaly téměř dvojnásobnou částku než dosud, a díky tomu by měly možnost se připravit na úplné osamostatnění v době, kdy příliv peněz od státu ustane.
Lidovci ale v tomto směru zůstávají osamoceni i v rámci současné koalice. Svého času stínová ministryně kultury z ODS Miroslava Němcová má za to, že výměna majetků za takzvanou rentu by byla nespravedlivá vůči ostatním restituentům, kteří podle ní dostali náhradu jen za část, nikoli za veškerý ukradený majetek. Němcová dává přednost výčtovému zákonu - jinými slovy seznamu majetku, který by se měl vrátit. Podle ekonoma odpovědného za správu církevního majetku Karla Štíchy to je ale nereálná možnost. „Jedná se o statisíce objektů, lesů a polí. Při takovém výčtu by se nutně udělala obrovská hromada chyb. S tím souhlasí i Český úřad zeměměřický a katastrální i pozemkový úřad a fond. Fyzickým osobám se z podobného důvodu vracel majetek také obecným restitučním zákonem.“ Na výčtovém zákoně trvají podle Štíchy politici proto, že jim dává možnost některé majetky - třeba veřejně známé paláce - ze seznamu škrtnout.
Hlavní opoziční síla, sociální demokracie, se sice slovně hlásí k tomu, že chce vztah s církvemi řešit, jenže neříká jak. Na otázku, jak se k představám biskupů na vyplácení renty staví dosluhující ministr kultury Vítězslav Jandák, trvá jeho úřad na písemné odpovědi. V ní pak ministr píše, že s návrhem biskupů nesouhlasí, protože je „jednostranný“. Bližší vysvětlení, třeba na námitku, že stát v minulosti majetek také přece „jednostranně“ ukradl, Jandák nedává.
Volební pat podle všeho uzavření církevní otázky nadlouho zablokuje. „Když to nedokázal ani sociálnědemokratický ministr Pavel Dostál, který měl dostatek času i silný mandát vlády, nedovedu si vůbec představit, že bychom tak složitou věc dokázali řešit my teď,“ míní Miroslava Němcová. Problém ale je, že Dostál měl kromě „silného mandátu“ i docela silný odpor ke všemu, co s katolickou církví souviselo. Co tedy teď podle Němcové bude s Červenou Řečicí, která mimochodem leží v jejím volebním obvodu? „Zkusím zjistit, jestli by nešlo Červenou Řečici vyvlastnit a zřídit tam sídlo pobočky Státního památkového ústavu pro kraj Vysočina,“ sděluje politička ODS.
Policie: tady jde o všechno
Jestli někdo očekává novou vládu s opravdovým napětím, jsou to tito dva muži: policejní prezident Vladislav Husák a šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice. Pro každého z nich má odpověď na hádanku, zda kabinet sestaví Mirek Topolánek, nebo nakonec Jiří Paroubek, velký profesní a možná i osobní dopad. U Kubiceho je to jasné - za jeho předvolební kritiku srůstání státní správy se zločinem by ho v případě Paroubkovy nové rundy čekaly krušné časy, možná dokonce kriminál. U Husáka jsou důvody k obavám méně palčivé a pojí se spíš s vládní změnou. Jeho post je v jinak samostatné policii jediný, který obsazuje přímo kabinet - a pokud zůstane u moci dosavadní premiér, není důvod očekávat změny ve vedení policejního prezidia. Současně ale není vůbec jasné, zda nějaké zásadní personální zemětřesení provede i případný Topolánkův ministr vnitra Ivan Langer. Dosadí do čela sboru svého člověka? Nebo zůstane věrný své replice po loňském Husákově jmenování, že je vlastně jedno, kdo v čele sboru stojí, hlavně když to bude poslušný člověk. Sám Husák je podle svých slov klidný. „Stojí za mnou práce, nemám se za co stydět,“ říká. „Ale samozřejmě vím, že ten post není nadosmrti.“
Policejního prezidenta jmenuje vláda hlavně proto, aby reprezentoval její bezpečnostní politiku, například vedl sbor podle vládního doporučení více k boji proti běžné kriminalitě nebo třeba aby nasadil síly k potírání závažné politické korupce. Řadoví policisté by ale měli být klidní, na jejich práci by neměla mít vliv v normální demokratické zemi žádná politická konstelace. Jenže u nás to tak není a nervózních policejních důstojníků je mnohem víc. Vědí totiž, že změna politických elit pro ně může znamenat ztrátu krytí - a velký pád.
Že je policejní sbor řízený politiky, kteří se snaží ovlivňovat vyšetřování jednotlivých případů, platí minimálně od roku 2001, kdy tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross provedl svoji proslulou reorganizaci policie. Pomáhal mu v tom jeho náměstek Václav Jakubík, předlistopadový bachař, který nakonec musel z prezidia odejít kvůli stínům své minulosti - podezření, že spolupracoval s StB, a faktu, že s někdejšími příslušníky politické policie po listopadu podnikal. Výsledek spolupráce tandemu Gross - Jakubík je dobře znám: vznikla policejní struktura, kde vedoucí místa obsadily hlavně předlistopadové kádry, zvyklé sloužit lidem u vesla. A podle toho začala fungovat celá policie. Skončil její porevoluční přerod ve službu ohroženým občanům a začal návrat k hlavnímu úkolu z let diktatury - obraně a podpoře politické moci. Stačí se podívat na statistická čísla.
Třeba inspekce nedokázala odhalit jediný případ vážnější korupce policistů, přestože se ve sboru běžně mluví o manipulování případů, vyšetřování na zakázku nejen politiků, ale i vlivných podnikatelů. Protikorupční jednotka nemá na kontě ani jeden úspěch při vyšetřování velké korupce. Nikdy nikdo nevysvětlil, co a proč dělal policejní tým Mlýn, podřízený přímo ministru Grossovi - zda skutečně odhaloval korupci v policii a vynášení informací do podsvětí, jak tvrdila vláda, nebo hledal kompromitující materiály na ministrovy politické oponenty, jak byla přesvědčená opozice. Vzhledem k tomu, že ani dvouletá práce týmu nevedla k odhalení jediného zkorumpovaného a podsvětí zaprodaného policisty, nabízí se automaticky jako správná ta druhá možnost. Nemá smysl vypočítávat všechny podezřelé případy obsazování vedoucích míst na základě „výběrových řízení“ ušitých na míru předem vybraným servilním a poslušným typům. Bylo jich hodně, nikdo z nich si dnes nemůže být jist svou budoucností. Například Langer slibuje, že předá inspekci pod ministerstvo spravedlnosti - to by znamenalo vyhazov pro její vedení a jistě i pro část zdiskreditovaného týmu. Nedávno vzniklá finanční policie, která se zabývá potíráním praní špinavých peněz, samozřejmě zrušena nebude, od jejích příslušníků je ale slyšet opravdu silné výhrady vůči tomu, jak jednotka funguje. „Nemáme šanci se pustit do něčeho zásadnějšího. Cokoli, co může ohrozit někoho mocného, se prakticky nevyšetřuje. Teprve až po ostré mediální kritice nám státní zastupitelství umožnilo prověřit některá konta bývalého poslance Michala Krause, ale na jeho případu dělá jen jeden člověk, a i kdyby se aktivitou zbláznil, co sám může vyřešit?“ říká detektiv z útvaru. Není samozřejmě jisté, že Langer tento přístup změní, ale už ta představa, že možná ano, prý uvádí šéfy jednotky do rozpaků. Ostatně jméno šéfa jednotky Vladimíra Zimmela figuruje i v Kubiceho zprávě: za konspirativních okolností se letos na jaře sešel se Stanislavem Grossem k (odposlechnutému) hovoru o případu vyšetřovaném Zimmelovým týmem. Ve zprávě najdeme i jméno Miloslava Brycha, šéfa elitní protikorupční jednotky. Ten si pro změnu telefonoval s Grossovým přítelem a někdejším sekretářem Pavlem Přibylem o tom, že se podařilo „vyčistit“ nějaký spis. Co si oba pánové o své policejní budoucnosti myslí, se nám nepodařilo zjistit - oba byli mimo Prahu.
Nejjasnější budoucnost má před sebou šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice. Paroubkovy veřejně pronesené úvahy, kolik by tento „křivopřísežník a lhář“ mohl dostat let vězení, dávají jistotu, že by v případě nového uchopení moci Paroubkem skončil zřejmě v teplácích na Pankráci. A pokud se podaří sestavit vládu Topolánkovi, nebude jej moci nový ministr odvolat. Vždyť přece ODS ještě z opozičních lavic bojovala těsně před volbami za to, aby mohl Kubice došetřit aféry bez ohledu na to, že výsledek jeho práce může kromě špiček sociální demokracie zasáhnout i některé lidi ze strany modrého ptáka.
Jiří Sobota, Jáchym Topol, Tomáš Pavlíček, Jaroslav Spurný
Respekt