ČTK to sdělil vedoucí centra profesor Jan Malík.
Pro hemodialýzu je potřeba přístup do krevního oběhu s průtokem vyšším než 500 mililitrů za minutu. Takových míst je v těle málo. Jde především o hluboko uložené žíly, dosažitelné speciálním dialyzačním katétrem, jehož druhý konec vystupuje z těla pacienta. Pro pacienty s chronickým selháním ledvin je podle Malíka výhodnější chirurgicky vytvořit spojku mezi tepnou a žílou, obvykle na předloktí. Průtok krve končetinou se zvýší až 25násobně, což je pro dialýzu ideální.
Při vytvoření spojky mezi tepnou a žílou, tzv. zkratu, obchází krevní tok drobné tepénky a vlásečnice. Časem ale hrozí zúžení cév. Pokud se včas neodhalí, tvoří se krevní sraženiny, tromby, a zkrat nelze dál použít.
„V našem centru byl vyvinut unikátní systém pravidelného sledování cévních zkratů, ale také dialyzačních katétrů, odhalujících blížící se trombózu. Publikování dobrých zkušeností s pravidelným vyšetřováním cévních přístupů vedlo k rozvoji podobných programů v zahraničí,“ řekl Malík.
Při abnormálně vysokém průtoku krve zkratem se musejí hlídat i další možné komplikace, jako je nedostatečné prokrvení ruky, na níž je zkrat zaveden. Jde také o zvýšenou zátěž srdce. „Abychom zabránili těmto nejtěžším stadiím, vyšetřujeme pacienty už s lehčími stadii a je pak možné je poslat k perkutánní léčbě, tedy hadičkou a balonkem, jako u ischemické choroby srdeční, nebo k cévně chirurgické léčbě,“ doplnil odborník.
Většina zkratů vydrží jen pár let. Není vzácné, že pacient má za život přes deset cévních přístupů a desítky procedur na prodloužení jejich funkčnosti. „Někteří pacienti k nám přicházejí až po vyčerpání všech množností. I to je důvod, proč cévní přístup bývá označován Achillovou patou dialyzovaných,“ dodal profesor Malík.