Malý zájem naopak je o očkování proti nemocem, které jsou v tuzemsku hrozbou, jako třeba chřipka. Řada rodičů také zpochybňuje očkování dětí.
Velké epidemie s tisíci obětí jsou podle Chlíbka minulostí a nemoci, proti nimž se očkuje, se proto v Česku téměř nevyskytují. Dokud ale budou třeba záškrt či spalničky někde v Evropě, může se nemoc rozšířit i v Česku, očkovat je proto nutné dál.
„V zemích, kde díky očkování už některé nemoci nejsou, se zapomíná na jejich rizika a vyzdvihují se rizika vakcinace,“ řekl. Kritika povinného očkování dětí je podle něj větší v zemích, které se zbavily totalitních vlád a každá povinnost se tam považuje za omezování svobody rozhodování.
V průměru se na světě objeví každý rok jedno nové infekční onemocnění a dvě nové vakcíny. Lidé se očkují nejen pro svoji ochranu, ale i pro vytvoření „kolektivní imunity“. Ta chrání i lidi, kteří očkováni být nemohou, například onkologické pacienty, u nichž nemoc oslabila imunitu, a tak si jejich tělo nedokáže vytvořit dostatek ochranných látek.
Pro zamezení šíření viru je podle Chlíbka optimální, když je očkováno alespoň 85 procent populace, ideální je 95 procent. Proti chřipce se očkuje v Česku pět až sedm procent lidí. Vysoká proočkovanost je u dětí, co se týče nemocí zařazených do očkovacího kalendáře. Díky tomu se podařilo výrazně omezit výskyt hepatitidy B či infekce hemofilem. Očkování hradí zdravotní pojišťovny.
Vedle toho mohou rodiče dát očkovat dítě některou z doporučených vakcín, zdravotní pojišťovny na ně přispívají. Je to případ očkování proti HPV, vakcinaci hradí zdravotní pojišťění třináctiletým dívkám, v preventivních programech mohou rodiče získat příspěvek na očkování i pro chlapce.
Neštovice se podařilo celosvětově vymýtit, proto se proti nim už neočkuje. Proti tuberkulóze se očkují jen vybrané skupiny, protože u této nemoci je riziko nákazy ve vyspělých zemích minimální. Naproti tomu vždy se bude muset očkovat proti nemocem přenášeným klíšťaty, komáry a obecně zvířaty, protože jejich zdroje ve zvířecí populaci přetrvávají.