V rozhovoru s ČTK uvedla, že nejtěžší pro ni bylo vidět zraněné dětské vojáky.
„Ibb je relativně klidná oblast. Když jsem tam byla, tak nedocházelo k nějakému plošnému bombardování. Bojová linie byla asi hodinu od nás v Táizzu, kde je situace hodně zlá, chybí zásoby jídla a město je tam již několik měsíců obléhané,“ popisuje Jurigová situaci. V Ibbu zásoby byly a i když viděla několik podvyživených dětí, pocházely právě z Táizzu.
Lékaři bez hranic v Ibbu podporují nemocnici zřízenou jemenským ministerstvem zdravotnictví, konkrétně oddělení pohotovosti, tedy příjem akutních pacientů. „Týdně jsme ošetřili zhruba 600 až 800 pacientů, z toho 15 až 20 procent byla válečná zranění. Dalších 30 procent tvořili dopravní nehody,“ vypráví devětadvacetiletá Češka, která byla loni na své první misi v Tanzánii v uprchlickém táboře Nyarugusu během epidemie cholery. Z válečných zranění podle ní dominovala střelná poranění a poté měli i pacienty zasažené výbuchem nebo ty, kteří šlápli na minu.
„Než jsem přijela do Jemenu, tak mi v Ženevě na briefingu říkali, že to tam v nemocnici vypadá jako rybí trh. Neuměla jsem si to představit a pochopila jsem to, až když jsem tam dorazila. Pohotovost byla plná všech možných pacientů a byl tam velký problém v tom, že 95 procent z nich byli zranění bojovníci, kteří tam leželi na lůžkách a civilisti neměli téměř žádný přístup k péči,“ říká. Za tři měsíce, co v Ibbu byla, se jim podařilo tento poměr obrátit tak, že jen deset procent pacientů tvořili bojovníci. Neznamená to ale, že je přestali ošetřovat. Jen přišli s reorganizací péče, začali je posílat do jiných zdravotnických zařízení či na jiná oddělení. Na pohotovosti pracovalo 12 místních lékařů a 38 sester, jeden zahraniční lékař a právě Jurigová.
„Náplní naší práce bylo přinést tam systém a vyhnout se tomu, aby to byl i nadále rybí trh. Lidé tam byli zvyklí, že se musí pohádat o tu péči, protože jinak se jim nikdo nevěnuje,“ vypráví Češka. Do nemocnice také přicházela spousta lidí, kteří neměli akutní problémy a mohli jít jen k ambulantnímu lékaři. Snažili se proto zavést systém, aby se to nestávalo. Jejich úkolem bylo vést tamní personál ke kvalitnější péči. „Oni jsou poměrně hodně zkušení v tom, jak ošetřit válečná zranění. Byla zranění, na které my si tady voláme pět konziliářů, tam přijde sestra, nějak to zašije a je to. V tomto ohledu to bylo hodně obohacující,“ dodává.
Jemenci podle ní nicméně postrádají některé základní dovednosti, jako například základy sterility. Kvůli tomu pak musí řešit ohromné množství komplikací. Chybí jim i dokumentace či sledování pacienta. „Takže pokud došlo k nějaké komplikaci, tak si toho nikdy nikdo nevšiml. Takže i v tom spočívala naše práce,“ říká česká zdravotní sestra.
V Jemenu se bojuje od roku 2014, kdy šíité obývající sever země obsadili metropoli Saná a postupovali dál na jih. Boje si vyžádaly více než 6200 lidských životů, z nichž polovina byli civilisté. Své domovy muselo kvůli konfliktu opustit 2,4 milionu obyvatel.
Do nemocnice Martina přijížděla každé ráno v osm a kvůli bezpečnosti musela odjíždět v pět, v půl šesté. V noci se zvyšovalo riziko náletu či únosu. Hned první týden pobytu přitom přišla pro českou sestřičku první zkouška. Velký výbuch na trhu, po kterém přivezli do nemocnice najednou přes 20 pacientů a ona je musela třídit podle závažnosti zranění. „Nadechla jsem se a vydechla a šla na to. Tehdy se soustředíte na to, co musíte dělat. Máte systém úkonů, které vykonáváte, a o všem přemýšlíte spíš až později,“ říká na dotaz, jak se vypořádat s podobně vyhrocenou situací. Přiznala, že se k některým svým rozhodnutím zpětně vrací. „Zpětně se mi vracela jedna žena, která tam přijela jako úplně první a já jsem ji poslala stranou s tím, že je mrtvá. Zemřela i její matka. Když jsem tam viděla jejího manžela nad oběma brečet, hlodala ve mně otázka: Co když nebyla mrtvá, co když měla šanci?“ říká Češka. „Jsem přesvědčená, že skutečně byla mrtvá, ale zpětně nad tím přemýšlíte, jestli jste něco neudělali špatně,“ dodává.
Zranění se posuzují podle speciální metodiky, zejména podle toho, zda je člověk při vědomí a jak rychle dýchá. „Obecně ti lidé, kteří mohou chodit, jdou stranou. Většinou mohou počkat déle jak šest hodin, když nemají nějaké zlomeniny. Ti, kteří dýchají méně než 30 dechů za minutu, tak jsou takzvaně žlutí. Ti, co více než 30 nebo jsou v bezvědomí, tak jsou červení. To jsou ti nejvážněji zranění, kteří potřebují bezprostředně ošetřit,“ vysvětluje.
Nejtěžší pro ni bylo, když v nemocnici viděla zraněné dětské vojáky. „Bylo jim třeba 13, 14 let. Nejmladšímu, kterého jsem viděla, bylo tak sedm, osm. Ten kalašnikov byl větší než on. Také jsem viděla několik dětí, které si hrály někde na zápraží, schytaly kulku a zemřely, to bylo také těžké,“ říká Jurigová. U Jemenců, kteří se do nemocnice dostávali, bylo podle ní vidět, jak jsou ohromně silní, zároveň ale nešťastní, a jak se bojí o své rodiny a žijí v permanentním strachu. Přijímali také docela velké množství psychiatrických pacientů, kteří měli například hysterické reakce po smrti blízkých nebo po bombardování. „Já se nedivím, zažila jsem bombardování jednou v Saná, když jsem přijela, a hrozně jsem se bála,“ dodává.
Jak popisuje, tehdy dorazila do jemenské metropole a kolem půlnoci usínala, když uslyšela letadlo. „Pak mi došlo, že tady žádné komerční lety nelétají. Tak jsem čekala a pak přišlo několik zásahů blízko nás, že se i třásly zdi. Říkala jsem si, že jestli tohle bude každý den, tak se tady zblázním,“ dodává. I přes všechna tato rizika by ale do Jemenu vyrazila znovu. „Jemenci jsou hrozně přátelští, usměvaví, mají obrovský smysl pro humor, takže se vám to vyvažuje,“ uzavírá.