A jak se žije pod hrozbou teroristických útoků, které jsou v této části světa tak časté? O tom zase už doma vypráví sedmadvacetiletá Irena Kaulichová, která pracovala dva roky jako porodní asistentka v Rijádu, hlavním městě Saúdské Arábie.
* Jste tak odvážná, že jste se nebála vydat do Saúdské Arábie?
Samozřejmě že jsem se bála, ale čekala jsem, že to bude horší. Nejhorší je začátek, zvláště když se ocitnete v daleké zemi, která má jinou kulturu a žijí v ní jiní lidé. Pomohlo mi, že jsem nejela z Prahy sama, ale s kamarádkou, také porodní asistentkou. V rijádské nemocnici nás bylo deset Češek, měly jsme určité zázemí, takovou „rodinu“, kterou tvořily české kamarádky.
* Byly tam kromě vás, třeba na jiném oddělení, ještě další Češky?
V Rijádu je spousta různých nemocnic a v nich další Češky. V našem areálu bylo ještě vynikající kardiologické centrum, kde pracovalo také asi dvacet Češek.
* Prozradíte, jak jste se dostala do Saúdské Arábie?
Pracovala jsem v pražské nemocnici na porodním sále a v ordinaci u lékařky. Protože umím anglicky, rozhodla jsem se získat zkušenosti v zahraničí. Přes agenturu, která vysílá zdravotníky do světa na zkušenou, jsem získala nabídku jet do Saúdské Arábie. V té chvíli to bylo nejrychlejší a nejsnazší, takže jsem podepsala dvouletý kontrakt.
* Práce v zemi bohaté na ropu je asi dobře placená, že?
Nechci sdělovat konkrétní částku, ale plat je zde několikanásobně vyšší než v České republice. Neříkala jsem ho ani kolegům na místě, aby zbytečně nedocházelo k nedorozumění. Myslím, že byl rozdíl i mezi platy lidí, kteří do Rijádu přišli z Evropy, nebo třeba z Malajsie. Nevím samozřejmě jaký, protože jsem se nechtěla ptát, abych nemusela prozrazovat výši svého platu.
* Kde jste v Rijádu pracovala?
Působila jsem na porodním sále ve velké nemocnici, která spadá pod ministerstvo obrany, a do porodnice přicházely ženy, jejichž manželé jsou zaměstnáni v armádě. Nemocnici vede Arab, ale porodní sál fungoval podle britského vzoru.
* Je v Saúdské Arábii bezplatná zdravotní péče?
V naší nemocnici měly maminky základní péči bezplatnou… jak to chodí jinde, však nevím. V Rijádu jsou soukromé nemocnice, kam chodí princové a bohatí Saúdové, a ti si určitě na léčení připlácejí.
* S jakými lidmi jste přicházela na sále nejčastěji do styku?
Podle žen, které chodily do porodnice rodit, mám pocit, že pocházely spíš z nižší vrstvy. Nepřišlo mi, že by si žily kdovíjak dobře. Ale tamější ženy o sebe často tolik nedbají, obléknou černý hábit a jdou do města. Bohatí v Rijádu mají svého lékaře. V zemi pracuje hodně přistěhovalců z Filipín nebo Pákistánu.
* Kolik mají arabské ženy obvykle dětí?
V průměru pět až šest. Viděla jsem ale paní, která rodila dvanácté nebo třinácté dítě. Když se jim narodí čtvrté nebo páté, nemají z něj už takovou radost, novorozenec je zkrátka další dítě. Za rok stejně porodí další, tak co … Prvorozený syn je v muslimské rodině výhrou, neboť otec chce chlapce. Když se narodí děvče, maminky řeknou, že otec chtěl sice kluka, ale ony jsou rády, že mají holčičku. Častá dívčí jména jsou třeba Núra, Sára, Fausia nebo Nadja, chlapecká Ahmed, Mohamed nebo Hani.
* Stalo se, že ženy rodily doma a zavolaly vás až po porodu?
To se nestává. Občas se ale přihodilo, že porodí cestou v autě. My pak miminko ošetříme, což je následná péče. Pak se jedná o takzvaný porod mimo nemocnici.
* Mají tamní muži skutečně více manželek, jak se o muslimech tvrdí?
Opravdu to stále trvá a muži mají více žen. Říká se ale, že je tento „trend“ na ústupu a že se počet jejich žen snižuje, stejně jako počet dětí.
* Jaká specifika měl váš pobyt v muslimské zemi? Na co jste si jako ženy musely dávat pozor?
Musely jsme si zvyknout na mnohá omezení. Saúdská Arábie je muslimská země a v Rijádu se musí velmi přísně dodržovat zahalení. Když jsme šly mimo areál nemocnice, musely jsme si do černého zahalovat tělo až po kotníky. Ale šátek na hlavě jsme nosit nemusely, ani jsme si nezakrývaly obličej. V práci jsme však zahalené byly. Uniformy v nemocnici mají totiž delší rukáv a stojáček. Doma jsem samozřejmě byla zvyklá nosit úplně něco jiného.
* Nebála jste se, že si vás místní spletou s Američankou a zaútočí na vás?
V Rijádu určitě žijí lidé, kteří jsou zaměřeni proti Americe, stejně jako lidé, kteří ji podporují. Ti, kteří jsou proti, byli nebezpeční i nám. Jakmile je člověk bílý a umí anglicky, je zkrátka Američan nebo Brit. U méně vzdělaných lidí hrozí nebezpečí, že vás hodí jako všechny bílé do jednoho pytle. Pak může dojít i ke konfliktu přímo na ulici. Občas se mě někdo zeptal, jestli jsem Američanka. Podle angličtiny místní nerozlišují, kdybych řekla, že ano, nemuselo by se jim to líbit.
* To jste opravdu neměla na ulici nikdy žádné problémy?
Musím to zaťukat na dřevo, ale ne. Nikdo na mě neútočil, nepískal ani po mně neplival. V době, kdy byly útoky na Rijád, jsme se radši všechny zdržovaly na ubytovně nebo v nemocnici, aby se nám něco nestalo. Když se situace uklidnila, bylo vše bez problémů. Lidé vyprávěli různé zážitky, ale mně osobně se nic nestalo. Dokonce jsem si našla mezi Arabkami dobrou známou.
* A co místní kuchyně, jak ta vám chutnala?
Na arabskou kuchyni jsem si nezvykla. Moje známá Arabka mi řekla, že typické arabské jídlo je kuře s rýží. To mi nechutnalo, protože rýži upravují různými druhy koření na různé způsoby. V nemocnici měli v jídelně výběr z osmi teplých jídel. K tomu vařená zelenina a množství salátů. Snažili se připravovat evropskou kuchyni, ale i malajská, filipínská nebo arabská jídla. V době ramadánu byla v jídelně zakrytá okna, aby nikdo neviděl, že přes den jíme. Během postu většinou nejedí a nepijí ani těhotné ženy. Z toho jsem radost neměla, půst ovlivňuje i miminko.
* Nechtěly jste někdy kolegyním prezentovat českou kuchyni?
Že bychom tam něco uvařily? Tak to se nestalo a bylo by to docela těžké. Vždyť pro Čechy je typické vepřové s pivem, a to je kombinace v arabských zemích přísně zakázaná.
* V Saúdské Arábii je pod trestem smrti zakázáno šířit jiné náboženství. Omezovaly vás podobné zákazy?
Když jsme s kolegyněmi do Rijádu letěly, opravdu nám doporučili, ať s sebou nevozíme cédéčka s křesťanskou muzikou ani obrázky nebo křížky s křesťanskými symboly. Jenže když chcete něco takového mít, tak je na místo dostanete.
* Co vám bylo na pobytu v Saúdské Arábii sympatické? Co jste se naučila?
Získala jsem mnoho zkušeností, protože jsem tam dělala svoji práci. To bylo hlavní, proč jsem do Saúdské Arábie odjela. Na druhé straně mi určitě nebylo sympatické horko a ani přístup Arabů, kterým se nechtělo příliš pracovat. Myslí si, že když mají peníze, je na všechno dost času. Když to nebude zítra, bude to za týden - to vůbec nevadí. Jenže jsme zvyklé, že když člověk něco potřebuje, tak rychle. V Rijádu jsem se pomalu učila trpělivosti.
* Obávala jste se také teroristických útoků?
Dokonce jsem ho tam i zažila. Byl to noční výbuch na podzim roku 2003, kdy se terčem atentátu stalo obytné centrum pro obyvatele z okolních arabských států. Přišlo při něm o život dvacet lidí, mezi nimi i děti. Stalo se to během postního měsíce ramadánu. Celý den dávali na zpravodajské stanici CNN zprávy ohledně plánovaných útoků a v noci k nim došlo. Večer jsem nakupovala ve velkém nákupním centru a vrátila se domů až před půlnocí. Muslimové při ramadánu nesmějí přes den jíst, o to větší nápor na nákupní centra je v noci. Teroristé zaútočili na ubytovnu, kde byli většinou Libanonci. Nechápu, proč nezaútočili na komplex, kde žijí lidé ze západní Evropy nebo USA. Hned jsem dala vědět příbuzným, že jsem v pořádku.
* Nechtěla jste po útoku zpátky domů?
Některé kolegyně o tom přemýšlely, ale podepsaly jsme smlouvu na dva roky a dodržely jsme ji. Některé dokonce uvažovaly o tom, že si dobu pobytu prodlouží. Mně ty dva roky stačily a ráda bych jela zase jinam.