Za skvěle odvedenou práci je tam ocenili obdivem a vděčností.
Právě pákistánské zemětřesení přispělo k oživení a větší oficiální podpoře traumatýmu, existujícího už od roku 1987. Jeho členové poskytovali chirurgickou péči do roku 1990 v Nikaragui, v Arménii a v Íránu. Český traumatým je také od svého ustavení registrován v databázích záchranných týmů OSN a Evropské unie. V uplynulých patnácti letech však doma existoval pouze na papíru a nefungoval.
„Byli jsme ale pořád vnitřně připraveni kdykoli vyjet. Věděli jsme, že to dokážeme, což se ukázalo v Pákistánu. Ministerstvo zdravotnictví si vyžádalo devět lidí, ale kdyby chtělo patnáct, zvládli bychom to také,“ říká člen traumatýmu, ředitel brněnské úrazovky prof. MUDr. Miloš Janeček, CSc.
Do ředitelské funkce nastoupil Janeček před několika měsíci a zakrátko požádal vedení resortu o řádný statut pro traumatým. Pákistán vše urychlil.
Chybí mobilní rentgen
Potvrdilo se například, že ve vybavení traumatýmu opravdu chybí mobilní rentgen. Ministerstvo zdravotnictví dříve odmítalo vydat milióny na takový přístroj.
„V Pákistánu jsme ze začátku využívali rentgen v tamní polozřícené vojenské nemocnici. Za pár dnů do ní ale zakázali vstup, hrozilo další zřícení. Mezitím přijela jordánská polní nemocnice, takže jsme využívali jejich rentgen. Protože léčit bez něho traumata je opravdu nesmyslné,“ říká Janeček.
Další důležitou věcí je oblečení. Na ruzyňské letiště přijeli pražští hasiči, dva vojenští lékaři a tři zdravotní sestry ve skvělých kombinézách s nápisem Czech Republic. Dodala je armáda. Pět civilních chirurgů s jednou anestezioložkou a třemi sestrami stálo opodál v džínách.
„Nikdo nevěděl, co jsme zač. V Praze nám to až tolik nevadilo, ale na místě se ukázalo, jak důležité je, aby byli doktoři označeni i v době, kdy zrovna nepracují. Konkrétně v Pákistánu je šedesátiprocentní negramotnost, lidé mají jen malé povědomí o Evropě a o nějaké České republice nevědí nic. O to důležitější je mít společné oblečení s červeným křížem, aby nás rozlišili od vojáků a hasičů,“ vzpomíná anestezioložka z Úrazové nemocnice Brno Hana Bosáková.
„Příspěvek na kvalitní nepromokavé a prodyšné oblečení a goretexové boty jsme už dostali, do konce roku budeme vybaveni. Bývalý vedoucí příslušného oddělení ministerstva podepsal také finanční příspěvěk na mobilní rentgen, věřím, že se také dočkáme,“ konstatuje ředitel Janeček. Připouští ovšem i chybu Úrazové nemocnice, že o některé věci neusilovala již dříve.
Traumatým bude cvičit s hasiči
Z více než stovky lékařů a téměř 220 sester v brněnské úrazovce se k traumatýmu hlásí na 45 lidí. Dosud neprodělali žádný speciální výcvik. Projevilo se to i v Pákistánu. Potvrdili to pražští hasiči, kteří skvěle zajišťovali doktorům veškerý servis včetně satelitního spojení.
„S hasiči jsme se dohodli na společném cvičení. Vytvoříme propojenou skupinu, která bude alespoň dvakrát v roce společně cvičit, i v horších klimatických podmínkách. Bude to vypadat asi následovně: ve dvě hodiny v noci nám zazvoní telefon a za hodinu budeme před úrazovkou, vrtulníkem odletíme někam na Šumavu, kde s pražskými hasiči rozvineme polní nemocnici. Potrvá celý víkend a na místě si řekneme, co zlepšit, dotáhnout, upřesnit. O nutnosti těchto cvičení jsme informovali ministerstvo ve zprávě o misi do Pákistánu. Máme slíbeno přijetí u nového ministra zdravotnictví Davida Ratha,“ konstatuje profesor Janeček.
Od smrti je dělilo jen pět centimetrů
V podmínkách přírodních i jiných katastrof skutečně nikdo neví, co ho čeká. „První týden byla mně i ostatním v noci zima, až potom jsme dostali teplejší stany i spacáky. Do rána zamrzala voda. Zážitky hrozné, ale zkušenost velká,“ popisuje podmínky v Pákistánu sestrainstrumentářka Ilona Kolářová.
Nejsmutnější chvíle prožívala při práci s dětmi. Byly strašně milé a pěkné, říká. Ale ve tváři se jim zračilo utrpení. „Někteří lidé přicházeli na vyšetření čistí, jiní patrně v tom jediném, co měli. Mezi Pákistánci jsme viděli velké rozdíly,“ dodává Kolářová.
K méně příjemným věcem při podobných misích patří obvyklý a nikým nezaviněný zmatek na letišti postižené země. Český traumatým společně s hasiči odletěl z Prahy ve středu 12. října, v Islámábádu přistál druhý den dopoledne. Po dohodě s naší ambasádou a místními úřady odcestoval do města Rawalakot. Trvalo to dlouhé hodiny.
„Nejvíc problémový byl začátek, protože nebylo jasné, zda se dostaneme do postižené oblasti k potřebným. Některé zahraniční týmy na tom ztroskotaly. Nám se ale podařilo velmi rychle vyrazit,“ informoval tehdy přímo z místa velitel jednotky, člen Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy Josef Křen.
„Na místo jsme přijeli až pozdě v noci, asi sto padesát kilometrů jsme překonávali v náklaďácích. Byl to, a nejen pro mě, jeden z nejhrůznějších zážitků. Auta jela v konvoji asi dvacetikilometrovou rychlostí po kamenitých a rozbitých cestách. Když se dva náklaďáky potkaly, musel jeden couvat, aby se vyhnuly. Kolem půlnoci couvalo i naše auto,“líčí Janeček.
„Šofér nemohl ve tmě nic vidět, ale my jsme z okénka vzadu zahlédli pneumatiku sotva pět centimetrů od okraje nezpevněné krajnice. Nad hlubokým srázem. Všichni jsme tehdy měli strach, každý se obával utržení břehu a pádu dolů. Za bílého dne jsme viděli zbytky zřícených aut někde hluboko ve srázech,“ vzpomíná Janeček.
Nemocné nosili s postelemi
Hasiči postavili nemocniční stany ještě dopoledne, první pacienti byli ošetřeni již odpoledne. Za celou dobu působení traumatýmu v Pákistánu našim lékařům nikdo z pacientů pod rukama nezemřel, nikdo nebyl v beznadějném stavu. Nemocní a hlavně poranění byli svými blízkými sváženi a z hor častěji snášeni na primitivních nosítkách. Nejednoho přinesli i s postelí, vzpomínají lékaři.
Vojáci dohlíželi, aby se dovnitř nenahrnulo najednou moc lidí, ale pacienti byli většinou trpěliví, spořádaně seděli na lavičce před stanem a čekali.
„Bylo na nich vidět, že jsou za péči nesmírně vděční. Stávalo se, že přišli po dvou dnech na převaz a požadovali třeba pana doktora Martina a nikoho jiného. Tak přátelsky na ně zapůsobil. Samozřejmě jsme vyhověli,“ popisuje Janeček.
Když zraněná muslimka odmítala před mužem obnažit byť jen poraněnou část svého těla, musela anestezioložka Bosáková občas nahradit své kolegy traumatology.
„Začínali jsme každý den ráno kolem půl osmé, kdy přicházeli první pacienti, a pracovali jsme do setmění. Často jsme ošetřovali i později, umytí a chystající se odpočívat. Něco jako lékařská pohotovost. Kdykoli, akutně,“ přirovnává Bosáková.
Asistovala při všech 33 větších operacích, společně s kolegy celkově ošetřili na 900 pacientů, většinou postižených zemětřesením. Nejvíce bylo zlomenin dolních a horních končetin.
„V takovém momentě platí zásada jako ve válečné chirurgii. Držet se nejjednodušší a nejúčinnější metody, i pro následnou péči. Vždyť zlomenina bérce se hojí tři až čtyři měsíce, pokud vše probíhá dobře. Jenže my jsme věděli, že v Rawalakotu zůstaneme maximálně tři týdny a naše pacienty bude muset někdo převzít a léčit dál. Z toho důvodu jsme tedy používali zevní fixátor, výrobek firmy Beznoska z Kladna,“ vysvětluje Janeček.
V takovém případě stačí dotáhnout matky a kolem hřebů našplíchat jód, dezinfekci. Pokud je všechno v pořádku, nemusí se s tím po celou dobu léčení nic moc dělat. Zatímco případnou komplikaci po složité operaci by neměl kdo vyřešit. Je to v takových podmínkách běžný postup kdekoli na světě,“ ujišťuje Janeček.
Dodává, že tento způsob začali rozvíjet váleční chirurgové v bývalém Sovětském svazu za druhé světové války. Byly spousty raněných, kteří museli být rychle a jednoduše ošetřeni. Jako po zemětřesení. A systém zevních fixátorů zaznamenal od té doby obrovský boom. Rusové používali kov a dráty, dnešní fixátory se vyrábějí z jiných materiálů. Základní princip zůstal.
V kamenné nemocnici by se léčilo s pomocí rentgenového zesilovače, pod kterým by mohl traumatolog v různých úhlech dělat například nitrodřeňovou osteosyntézu, čili zavádět do zlomené kosti výztuhový hřeb. Ale v podmínkách ošetřování ve stanech něco takového nelze. I když, jak zdůrazňuje šéf úrazovky, byli schopni zajistit sterilitu při všech ošetřeních i operacích, ale nikoli v pooperační péči.
Náročnější případy, například rozbité pánve, nemohli brněnští traumatologové operovat. Takového pacienta museli jeho nejbližší odvézt do velké nemocnice v Islámábádu, stávalo se to naštěstí jen zřídka.
Komunikovali pomocí rychlých poslů
Podmínky v Rawalakotu se skutečně blížily válečným. Představte si ze dvou třetin zřícenou původní vojenskou nemocnici, zůstala jen hlavní budova, ale celá popraskaná. „Myslím, že dnes už z nemocnice nic nezbylo. Už v posledním týdnu našeho pobytu přemístili Pákistánci své ambulance do stanů,“ líčí anestezioložka.
Mezi popraskanými stěnami fungoval jen zmiňovaný rentgen. Někteří pacienti chodili k našim lékařům s rentgenovými snímky, nebo pákistánští doktoři poslali jen snímek a čekali na vzkaz prostřednictvím rychlých poslů, zda bude v našem stanu ošetřen či nikoli. Vše se odehrávalo na malém prostoru, vzdálenosti byly asi padesátimetrové. S pacienty se domlouvali naši lidé anglicky.
„Nebyla to často plynulá komunikace, ale jednotlivými slovy se dalo domluvit. Když komunikace vázla, měli jsme jako tlumočníky z urdštiny tamní učitele. Dvě ženy a jednoho muže. V posledních dnech nám signalizovali - a my sami jsme to také viděli - smutek mezi místními lidmi nad naším odjezdem. Ke konci už také přicházeli i s menšími poraněními nebo s nachlazením,“ vzpomíná doktorka Bosáková.
Ocenil je i oficiální Pákistán
Do českých vojenských stanů chodili podle Janečka denně kolegové z tamní vojenské nemocnice. „Měli zájem o naši práci, ptali se, odkud jsme. Opravdu s úžasem říkali, že vůbec nečekali tak rychle zorganizovanou pomoc z malé země odněkud v srdci Evropy. Tehdy v celé oblasti nebyl, kromě nemocnice v Rawalakotu, jediný lékařský tým.
V televizi ukazovali Angličany a Němce, ale to byly záchranářské týmy vyprošťující lidi z trosek. Až v době našeho pobytu přijela jordánská vojenská nemocnice. Na vyšší úrovni, s dokonalejším vybavením,“ vysvětluje Janeček.
O tom, jak si Pákistánci traumatýmu vážili, přesvědčila jeho členy také návštěva vrchního velitele pákistánské armády generála Ahsana a vrchního velitele zdravotnických sil tamní armády generála Afzama. Na improvizované lékařské pracoviště přijel i velitel islámábádské oblasti. Všichni vyslovovali spokojenost a obdiv.
*
ZÁCHRANNÁ MISE
Česká záchranná mise v Pákistánu se konala ve dnech 12. až 31. října 2005. Původně měla trvat jen dva týdny, později bylo rozhodnuto o prodloužení.
Dvacetičlenný tým vedl primář MUDr. Petr Nestrojil, CSc. Z Úrazové nemocnice Brno odjelo (včetně Nestrojila) pět traumatologů (18. října byli tři lékaři vystřídáni), jedna anestezioložka a tři sestry. Dalšími členy traumatýmu byli dva lékaři a tři sestry z Vojenské nemocnice v Hradci Králové.
Do Pákistánu s nimi odletělo také šestnáct pražských hasičů-záchranářů. Podle tiskového mluvčího Hasičského záchranného sboru ČR Petra Kopáčka zajišťovali týl. Stavěli stany, hlídali areál, udržovali satelitní spojení s Českem. A pomáhali také nosit pacienty.
Česká republika pomohla a ještě pomůže Pákistánu dalšími zásilkami zdravotnického materiálu, brněnská úrazovka připravuje zásilku ze svých nevyužitých (nebo u nás již zastaralých, ale jinde potřebných) zásob.
Jan Trojan, Právo
**