Tak vypadá odfláknutá práce, když se autor textu nenamáhal ani zjistit, jak se věci opravdu mají a místo vznešeného „living will“, čemuž při vší úctě polovina čtenářů neporozumí, použít českého výrazu „dříve projevená/předem vyslovená přání“. Ale to je naprostá žabařina ve srovnání s tím, jak tohle téma odfláklo Ministerstvo zdravotnictví. Pojďme si napřed probrat fakta:
V dubnu 1997 byla v Oviedu (Španělsko) otevřena k podpisu Úmluva Rady Evropy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny známá též pod názvem Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Česká republika ji podepsala v roce 1998 a proces její ratifikace byl zakončen podpisem prezidenta. Ratifikační listiny byly uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy a smlouva u nás vstoupila v platnost 1. října 2001. Je tedy součástí našeho právního řádu a jako mezinárodní smlouva má přednost před českými zákony.
Od 1. října 2001! Po jedenácti letech mlčení, absenci jakékoliv širší diskuse jak mezi lékaři, tak zejména mezi veřejností (nechce se mi už plýtvat vykřičníky). Kromě několika časopiseckých článků z pera našich odborníků na etiku a pár knižních publikací je tu k dispozici prakticky jediná koncizní práce Jaromíra Matějka: Dříve projevená přání pacientů (Galén, 2011), orientovaná spíše než na čtenáře-laika, na čtenáře-lékaře, ani tomu se ale nečte snadno, přestože (nebo právě protože) postihuje komplexnost problematiky. A nedává žádné návody ve stylu „guideliness“, jejichž dodržování poskytuje lékaři pocit bezpečí.
Věcný záměr zákona o zdravotních službách pak uvádí: je třeba respektovat dříve vyslovené přání pacienta ve vztahu k budoucímu možnému poskytnutí zdravotních služeb, je-li poskytovateli zdravotní služby toto přání známo; dříve vyslovené přání bude muset být učiněno písemně a s úředně ověřeným podpisem; dříve vyslovené přání nelze respektovat, pokud by postupy podle něho vedly k aktivnímu ukončení života pacienta.
Je nad slunce jasné, že ani stokrát ověřené napsané prohlášení zdaleka neřeší problémy, které prakticky vzniknou. Navíc článek 62. zmíněné Úmluvy, který se vyjadřuje k naplňování pacientova prohlášení, uvádí, že toto se má zohlednit, ale nemusí se vždy plnit a lékař se má ujistit, že nastala přesně situace v něm popsaná.
V sociálním, právním a etickém chaosu, kteý vypukne letos symbolicky na Apríla – 1. dubna, se místo smysluplné debaty, která měla několik let předcházet, otevře prostor nejrůznějším samozvaným vykladačům, ideologům, spasitelům a nakonec smečce právníků, pro něž zde pokvete pšenice měrou nevídanou.
Ministerstvo zdravotnictví na svých webových stránkách 6.3.2012 uvedlo, že umístilo „ve vybraných médiích informační brožuru pro občany, která vysvětluje změny v českém zdravotnictví“ (jejíž výhodou je, že neobsahuje fotografie politiků), ale to je také vše. Když jsem zadal do jejich vyhledávače podrobnější dotaz, dostalo se mi této odpovědi:
Výsledky vyhledávání „dříve projevená přání“
Celkem bylo nalezeno 0 výsledků.
Bylo nalezeno 0 výsledků pro web Občan | Pacient: Bylo nalezeno 0 výsledků pro web Odborník | Zdravotník: Bylo nalezeno 0 výsledků pro web Veřejné zdraví: Bylo nalezeno 0 výsledků pro web Evropská unie | Evropské fondy: Bylo nalezeno 0 výsledků pro web Legislativa: Bylo nalezeno 0 výsledků pro web Portál kvality: Bylo nalezeno 0 výsledků pro web Portál kvality pro odborníky: Bylo nalezeno 0 výsledků pro web kniha bezpečí: Bylo nalezeno 0 výsledků pro web kniha bezpečí odborník.
Aby bylo jasno: jsem PRO institut „dříve projevených přání“ a proto také vím, že je to otázka intimního a věcného diskursu, dialogu, smysluplné komunikace mezi pacientem a jeho lékařem, kterému pacient důvěřuje a který pacienta zná a rozumí mu. A ví o něm víc, než jaké má biochemické výsledky a EKG. Protože medicína není jenom biomedicína zohledňující tělesnost, biologickou podstatu pacienta, ale v takto kritické poloze musí zohlednit jeho psychiku, vztahovost a ať se to komukoliv nezdá, také jeho spiritualitu, což není otázka příslušnosti k nějaké církvi, ale otázka jeho životního smyslu a životního směřování, na jehož konci stojí smrt jako neodvratitelná skutečnost.
Provozuji praxi teprve padesát let, ale i tak si umím představit dilematické situace a rozpaky, nejistoty, konflikty a vleklé spory kolem nich. Dejme tomu, že dialyzovaný pacient prohlásí se všemi potřebnými náležitostmi, že v případě bezvědomí trvajícího déle než deset dnů si nepřeje být dále dialyzován. Pak upadne do bezvědomí vyvolané jinými příčinami, než je rozvrat vnitřního prostředí (jemuž dialýza zabraňuje). Pokračující dialýza je v takovém případě překlenující léčbou, nikoliv nesmyslným oddalováním neodvratného konce. Bude žalovat svého lékaře, když se jedenáctý den probere? Nebo ho budou žalovat pozůstalí, když uposlechne v rozporu se svou zkušeností a svědomím pacientova předem vysloveného přání?
Celý komentář najdete na blogu autora nebo ZDE.