Český lékař Martin Bareš píše z USA pro Zdravotnictví a medicína. Reaguje na seriál zdravotní sestry Terezy Drábkové, která popisuje své negativní zážitky se sháněním práce ve Spojených státech. Bareš s ní v mnohém polemizuje:
„Musím říci, že již první článek ve mně vzbudil velký zájem a druhý již definitivně přiměl napsat následující komentář.
V současnosti působím druhým rokem na University of Minnesota v Minneapolis jako Postdoctoral Associate. Dělám výzkum v oblasti neurověd, v naší republice jsem neurologem.
Mé osobní zkušenosti jsou jiné, jak s vyřizováním SSN (Social Security Number) i EAC (pracovní povoleni).
V článku je jedna zásadní dezinformace. Autorka článku píše, že víza J2 jsou víza pracovní. To je zásadní omyl a nepravda. J2 víza se vydávají nejbližším rodinným příslušníkům cestujícím s držitelem J1 víza.
Tento dokument se vydává například (pokud aplikuji na obor zdravotnictví) lékařům pro vstup do residence, vědcům na stážích a podobně.
Takže nikdo nemůže dostat J2 vízum bez vazby na J1. Dále – jasně je deklarovaná otázka v žádosti o J2 víza „zda hodlá žadatel v USA pracovat“ a samozřejmě se očekává odpověď ne. To je podmínkou získání J2 víza.
Pokud někdo hodlá na J2 víza pracovat, porušuje dopředu podmínku jeho vydání s nebezpečím následujících sankcí. Jiná věc je, pokud jste již zde v USA a žádáte o pracovní povolení.
| DÁLE ČTĚTE : |
|---|
|
Americký sen - 1. díl Americký sen - 2. díl |
Ovšem je nutno opět jasně deklarovat, že to není kvůli zvýšení rodinného rozpočtu, ale například na cestování, kulturu apod. Je také nutné doložit svou vazbu a všechny papíry držitele J1 víza.
Požadavky amerických úřadů jsou logické
Plán Terezy Drábkové, která se spoléhala na to, že získá J2 víza a uplatní svou kvalifikaci z ČR již na začátku dostává vážnou trhlinu. Nedivím se pak možné frustraci, kterou následovně zažívala s americkými úřady.
To, že Američané vyžadují různé vyrovnávací zkoušky, včetně výpisu z našich škol a fakult, je naprosto pochopitelné a logické. To, že u nás tento systém není ještě zcela zavedený, je jiná věc.
Například částka 3600 Kč za ověření diplomu není až tak vysoká, jen za ověření našeho řidičského průkazu jsem tady zaplatil $80.
Čekací doby jsou různé
Prostě jiná země, jiný mrav. Naše čekání (manželka na EAC a SSN a já na SSN) netrvalo déle než 3-4 týdny, takže se doba čekání může lišit. Tedy – opět jiná zkušenost.
Co se týče školení – rovněž jsem musel jako lékař s jedenáctiletou praxí v nemocnici univerzitního typu absolvovat různá školení o resuscitaci, zacházení se škodlivým materiálem, edukační videa, počítačová školení atd. A to zde dělám „jen“ výzkum, nikoliv klinickou práci s pacientem.
Prostě se musíme smířit s tím, že když chceme být po nějakou dobu součástí jiného systému, pak si musíme zvyknout a akceptovat jeho pravidla. Nebo se vrátit domů do našeho systému, který je možná ještě méně fungující.
Je pak na nás, kteří se budeme do našeho systému se zahraničními zkušenostmi vracet, vybrat to lepší a zkusit to zavést do praxe, aby to bylo prospěšné našim pacientům a naší vědě.“
autor: Martin Bareš, Department of Neuroscience and Neurology
University of Minnesota
Minneapolis, USA
(dokončení seriálu Terezy Drábkové čtěte v pondělí)