* Co vede muže k rozhodnutí stát se zdravotním bratrem?
Někdo sbírá motýly, jiný známky, já sbírám silné životní zážitky. V roce 1991 jsem se dostal na záchranku. Kolem mne se děly zajímavé věci, kterým jsem ale úplně nerozuměl. Tak jsem si udělal druhou maturitu, vystudoval Střední zdravotnickou školu, obor všeobecná sestra, a jezdil dál v Českých Budějovicích na záchrance. Pak jsem si jako záložák podal žádost na okresní vojenskou správu, že mám praxi a vzdělání zdravoťáka a že bych rád odjel na zahraniční misi. V lednu 1996 jsem už byl v Bosně. Ještě se tam trochu střílelo, ale když jsem se odtud po roce vracel, byl již relativní klid. Po několika letech jsem si práci v zahraničí zopakoval, když jsem v roce 2002 na čtyři měsíce odletěl do Afghánistánu.
* Jakou práci jste v Bosně vykonával?
Působil jsem jako zdravoťák a jezdil se sanitkou. Měli jsme ambulanci ve vesničce Donja Ljubja asi šedesát kilometrů od Banja Luky, kde byla část praporu. Pracovali jsme pro armádu, ale když potřeboval někdo z místních pomoc a obrátil se na nás, snažili jsme se mu vyhovět. Nakonec byly počty ošetřených civilistů daleko vyšší než vojáků.
* Měla vaše práce v zahraničí nějaká specifika?
Když si někdo zlomí ruku nebo když přijde maminka s dvouletým dítětem, že ho bolí bříško, a vy mu zjistíte náhlou příhodu břišní, je to všude stejné. Mezi námi však existovala jazyková bariéra, a tak jsem si během první dovolené pořídil na nádraží v Praze srbochorvatštinu pro samouky, se slovníkem i konverzací. Dva měsíce jsem s ní stále chodil a pak se jazyk trochu naučil. V hospodě se možná s místními domluvíte, ale vyjmenovat orgány a pohovořit o klinických projevech nemoci vyžaduje určitou slovní zásobu. A když lidem nerozumíte, musíte se to naučit, protože tlumočníky jsme běžně na ambulanci neměli. Zato v Afghánistánu jsme měli dokonce tři, protože bez nich bychom byli ztraceni.
* Pociťoval jste na místě, že jsou zdejší lidé poznamenaní válkou?
Strašně moc. Devět z deseti domů bylo rozbořených, mosty byly zničeny úplně všechny. V některých vesnicích nebyl dokonce ani jeden dům v pořádku. Byli jsme v bosenské vesnici Otoka, na hranici demarkační čáry oddělující území muslimů od Srbů. Srbové za války postavili kanon na kopec a několik týdnů stříleli dolů do vesnice, až nezůstala jediná budova, která by měla celou střechu nebo zeď. Takových vesnic tam byly tisíce. Když někde působíte jako voják, nepochopíte přesně, co se tam děje. Žijete především na vojenské základně a ačkoli někdy cestujete a něco vidíte, stejně těžko chápete souvislosti. Nemáte možnost s místními lidmi posedět několik večerů v hospodě, abyste se dozvěděl víc. Dodnes nechápu, z čeho ti lidé žili. Byla tam 90% nezaměstnanost, takže jedli kukuřici, kterou si vypěstovali za domem. Ve velkém pálili rakiji, se kterou kšeft ovali. Nejchudší chodili do lesa na dřevo, které pak prodávali těm bohatším. Lidé žili hodně těžce a stejně špatná byla i zdravotní péče. Nejbližší solidní nemocnice byla v 60 km vzdálené Banja Luce. Po pěti letech války však byla její vybavenost tragická.
* Ocitl jste se v situaci, kdy vám nestačily vaše české zkušenosti?
V Bosně ne, až později v Asii, kde jsou jiné kmeny virů, jiné choroby a jiní parazité. Bosna je Evropa, země kousek za humny. Tím hůř, že jsme za rohem měli válku. Jsem rád, že se tam stále drží vojenské kontingenty, neboť až odtud odejde poslední voják mezinárodních sil, tak se to tam možná ještě znovu popere.
* Po Bosně jste se vypravil do Afghánistánu. Jak jste se tam dostal?
V létě 2002 jsem se dozvěděl, že se dává dohromady polní nemocnice. Zavolal jsem do Prahy, jestli nepotřebují zdravotníka, a na podzim jsem s ní už vyjel. Nemocnice byla skutečně polní, fungovala v klimatizovaných stanech, kde se v létě chladí a v zimě topí, zhruba na úrovni okresní nemocnice, včetně rentgenového vybavení, ARA nebo jednotky intenzivní péče. Dvakrát nebo třikrát do týdne se operovaly dokonce i těžší případy, jako třeba operace jater. Působili tam hodně šikovní vojenští chirurgové.
* Jaké jsou podmínky pro život v Kábulu, kde jste byl?
Kábul nemá kanalizaci ani rozvod vody, takže s hygienou je to všelijaké. Za těchto podmínek se tam strašně rychle šíří choroby. Podle demografických odhadů je v zemi polovička lidí mladší dvaceti let, průměrný věk se odhaduje na necelých čtyřicet. Způsobují to nemoci a války, jejichž důsledky jsou vidět všude. Bylo to stejné jako v Bosně. Ani se neví, kolik lidí ve válce padlo, kolik se jich navzájem povraždilo. Když jedete Bosnou i Afghánistánem, zarazí vás množství rozbitých domů a velmi málo lidí. Už na dálku vidíte, že tam něco nehraje.
* Také v Afghánistánu jste neléčili jen vojáky, ale i civilisty, že?
V Kábulu je snad pětadvacet různých národností vojáků a jedině Češi fungovali i pro místní obyvatele. Dokonce jsme si i troufl i vyjíždět do okolí. Vytipovali jsme si některé vesnice v poušti, vzdálené čtyřicet až padesát kilometrů od Kábulu. Předpokládali jsme, že naši lékařskou pomoc tam lidé skutečně potřebují. Vzali jsme Tatru 815 s vlekem, což byla pojízdná chirurgická interní ambulance, a jezdili.
* Nebáli jste se cestou min nebo střelby?
To je otázka profesionalismu. Když jsem jezdil na záchrance, lidé se mě často ptali, jak snáším všechna ta zranění, popálené děti, těžké úrazy a dopravní nehody. Jakmile si ale na sebe obléknete červenou uniformu, stanete se profesionálem. Nějak se to ve vás přehoupne, víte, že musíte udělat to nejlepší, co umíte. U armády platí totéž. Jakmile se obléknete do uniformy, přijímáte riziko. Pokud se někdo úzkostlivě bojí o svůj život, ať do armády neleze. Chováte se jako profík, ale nějak o věcech nepřemýšlíte. Stalo se, že jsme jeli do jedné chudé vesnice v poušti a na kraji na nás čekal starosta. Řekl nám, ať se vrátíme, protože ráno našli na cestě, kudy jsme projížděli, zahrabané miny. Tak jsme to radši otočili.
* Nemuseli jste někdy odvážet třeba těhotnou ženu před porodem?
Kupodivu ne, i když jsme tam drželi i záchrannou službu. V některých případech nás asi nevolali proto, že pocházíme ze země s jiným náboženstvím. Zasahoval jsem u několika nehod, ale vždy tam byli všichni mrtví, takže jsme žádného zraněného nepřivezli. Lidé v Afghánistánu jezdí jako blázni, a když jednou autobus vlítl do skupiny cyklistů, nikdo neměl šanci přežít. Nedaleko naší základny také spadl německý vrtulník. Nepřežil nikdo, protože okamžitě začal hořet a všech šest lidí uvnitř uhořelo.
* S jakými úrazy jste se nejčastěji setkávali?
Ošetřovali jsme třeba i oběti dopravních nehod, nebo děti, které lezly přes zeď, spadly a rozbily si hlavu o kameny. Hodně jsme šili. Už si nepamatuji, čeho bylo víc, ale myslím, že to ani není důležité. Bylo tam také hodně popálených dětí. Lidé si totiž doma topili v naft ových kamínkách, některá byla podomácku vyrobená a často vybuchovala.
* Nebyla škoda, že se musela česká polní nemocnice stáhnout?
Když jsme v Afghánistánu končili, vláda a prezident Karzáí u nás intervenovali, abychom ještě zůstali. Jenže problém malého státu je, že takové zařízení stojí strašlivé peníze. Nemocnici už nefinancovalo ani OSN, ani NATO, ale my sami, takže provoz platili čeští daňoví poplatníci. Bylo nákladné vozit vodu a pohonné hmoty. Protože tam nefunguje elektrická síť, ve dne v noci jely centrály, abychom měli elektřinu. Když se operovalo, musela být připravena ještě záložní centrála. Mnozí lidé, které jsme ošetřovali, prvně viděli doktora, léčili jsme i několik lidí, kteří neslyšeli. Někteří šlápli na minu a přišli nejen o nohu, ale i o sluch. Náš lékař jich několik vyléčil, a když jsme odjížděli, tak zase slyšeli.
* S čím neobvyklým jste se v Afghánistánu potkali?
Samozřejmě s jinými viry. Na bakterie máme léky, ale na viry ne. Někteří vojáci, kteří se vrátili domů, měli trochu poškozená játra. Antibiotika, která se používají u nás, tam na některé věci nezabírala. V Afghánistánu existuje spousta cizopasníků, kteří se množí pod kůží a které v Evropě neznáme. Však také jediné, čeho jsem se bál, když jsem odjížděl, bylo, abych si odtud nepřivezl nějakou chronickou nemoc, jež by mě provázela do smrti. Bohudíky, tu jsem si nepřivezl.
* Co jste si tedy z Afghánistánu přivezl?
Mohli jsme si opatřit suvenýry. Na velké vojenské základně pouštěli asi dvakrát týdně dovnitř za bránu místní prodejce všeho možného. Tak jsme si mohli koupit třeba ručně vyřezávané velbloudy. V provincii Badachšán se těží azurit, a tak jsem si koupil krásný prsten s azuritem, vsazeným do stříbra. I když je válka, řemeslo zůstává. Daly se tam na místě koupit doslova malé poklady.
* A co říkáte zkušenostem, které jste si odtud přivezl?
Všechno je tam úplně jinak. Představte si, že vyjedete do vesnice v poušti, kde mají jedinou studnu a kde většina lidí prvně vidí doktora a sestru, kteří mají ještě ke všemu na sobě maskáče. Nemáte za sebou žádné zázemí. Když je lékař chirurg a pokud nemocný přijde s interními problémy, musí určit dobrou interní diagnózu. Místo toho, aby měl za sebou okresní nebo krajskou nemocnici a specializovaná pracoviště, má akorát chudou vesnici a poušť. To je svazující. Byly tam strašně omezené možnosti, ale my jsme byli tak vybavení a připravení, že i za těchto podmínek jsme mnoha lidem hodně pomohli.
* Hodně jste v Bosně i Afghánistánu viděl a zažil. Když se ohlížíte zpátky, bylo vaše rozhodnutí odjet na mise do zahraničí správné?
Mělo to mnoho důvodů, jako každé lidské konání a zásadní rozhodnutí. Velice dobře jsem si tam srovnal hierarchii hodnot. Když se vrátíte zpátky sem, do blahobytu, přestanete hudrat, že se právě něco nedaří, nebo že se někde něco nepovedlo. V podstatě jsou to prkotiny. Když se podíváte do historie, kolik lidí prožilo život, aniž pocítili hlad a zimu? Nepatrné procento. Bohužel i nyní jsou země, kde lidé mají hlad, je jim zima, nevidí doktora a děti zbytečně umírají na banality. Je jich stále dost, a proto je dobře, když ti, kteří jsou na tom jen o trochu lépe, vyrazí do světa, aby druhým pomohli. Nejsem filantrop, ale beru to pragmaticky.
