* Jaká byla vaše „cesta do Ameriky“?
Po základní škole jsem se přihlásila na Střední zdravotnickou školu 5. května v Praze, kde jsem studovala v letech 1994-1998. Po maturitě jsem nastoupila do nemocnice Motol na Oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče, kde jsem pracovala jen na velmi malý úvazek, protože jsem v té době navštěvovala jednu soukromou jazykovou školu, kde jsem se učila angličtinu. Po nástupní praxi, kterou jsem navzdory nízkému úvazku dokončila dříve, jsem okamžitě podala výpověď. V té době jsem totiž již věděla, že odlétám do USA. Získala jsem studentské vízum, tzv. culture exchange/student visa. V rámci tohoto programu jsem začala pracovat jako au pair, ale poměrně záhy jsem z něj odešla a ihned začala zjišťovat, co je potřeba k tomu, abych mohla v USA začít pracovat jako sestra.
* Co v té době potřebovala česká sestra k tomu, aby mohla vykonávat sesterské povolání v americkém zdravotnickém zařízení?
V roce 2000 byly podmínky na získání práce ještě složitější, než jsou v posledních několika letech. Největší problém byl v odlišnosti českého a amerického školství. Potřebovala jsem získat přepis osnov zdravotnické školy v Praze, který by se dal porovnat s osno
vami amerických univerzit.
* To se lehce řekne, ale asi hůře realizuje…
To tedy! V roce 2000 byly podmínky na získání práce v USA skutečně horší, než jsou v posledních letech. Protože české školy nefungují stejně jako školy v USA, bylo nutné získat tento přepis našich osnov, což se ukázalo jako největší problém. Po několika neúspěšných pokusech o získání tohoto přepisu z USA jsem ztratila trpělivost a dojela jsem si pro něj do Prahy sama. Tady musím poděkovat mé bývalé třídní učitelce profesorce Švejnohové, která věnovala svůj osobní čas a úsilí tomu, aby mi pomohla tento přepis získat. Ale tím to samozřejmě zdaleka neskončilo. Aby mohl být přepis platný, bylo potřeba množství ministerských razítek, soudní překlad a opět další razítka.
* Tolik byrokracie, aby člověk mohl vykonávat své povolání? Jak dlouho jste se musela potýkat se všemi těmito procedurami?
Ale to ještě zdaleka nebylo všechno! Bylo to neuvěřitelně časově i finančně náročné. Teprve po roce jsem byla schopna poslat zkompletovanou žádost do USA. Komise, která má na starosti udělování licencí pro sestry ze zahraničí (pozn. red.: CGFNS - Commission on Graduates of Foreign Nursing Schools) vyžaduje, aby žádost odeslala vzdělávací instituce, což je veliký problém, protože tady vám žádná škola vyběhávat razítka nebude a platit tisíce korun za kurýrní službu také ne. Museli jsme dost improvizovat, ale nakonec se podařilo žádost i s přepisem osnov ověřovací komisi odeslat.
* Stále se mi ten systém zdá dost složitý, stavící bariéry. Přitom o americkém zdravotnictví je známo, že hodně těží z přílivu pracovních sil ze zahraničí…
V Americe působí sestry z mnoha zemí, kde je vzdělávání trochu odlišné, ale ve většině případů je popisovaný proces mnohem jednodušší. Filipíny, Indie a další země, ze kterých sestry do USA přicházejí po tisících, mají zaběhlý systém, kdy celý proces začíná už v zemi, odkud sestry „utíkají“. Česká republika je téměř neznámá a našich sester je tu málo - s nadsázkou by se dalo říci, že by bylo možné spočítat je na prstech jedné ruky - dívala jsem se na počet českých uchazečů, kteří skládali státnice na RN (registred nurse), a bylo jich snad méně než pět.
* A přitom by člověk čekal pravý opak. O platech amerických sester se tu téměř pějí ódy. Leckdo by pak řekl, že právě sem budou směřovat kroky české sestry „utíkající“ za lepším…
Tady se o české sestry nikdo ani v nejmenším nepere. Zcela odlišné je nejen naše vzdělání, ale třeba i způsob hodnocení ve smyslu školních známek a vysvědčení, zkrátka náš systém je jim příliš vzdálený.
* Takže vše záleží především na tom, jak jsou sestry průbojné…
Ano i ne. Všechno je založeno na výsledku vyhodnocení vašeho vzdělání komisí. Ta má v podstatě monopol na ověřování kvality vzdělání zahraničních sester. Ve chvíli, kdy vám uznají kvalitu a rozsah vzdělání, je polovina boje za vámi. Pak zbývá ještě státní zkouška NCLEX-RN (National Council Licensure Examination for Registered Nurses) pro registrované sestry. Když jsem tuto zkoušku složila, říkala jsem si, že najít práci už bude jen detail, ale to byl velký omyl. Jak už jsem říkala, Američané nemají s evropskými sestrami - snad kromě sester z Velké Británie - téměř žádné zkušenosti. Mají strach, že rozdíly jsou příliš velké. Nedůvěřují nám a rozhodně o evropské sestry nijak viditelně neusilují. Člověk se tu musí poměrně tvrdě prodat sám.
* Nedůvěra je jistě bariéra, která se jen těžko překonává. Jak se vám tedy nakonec podařilo prosadit?
Chodila jsem na pohovory, které jsou tu vedeny naprosto odlišně než v Čechách. Dostáváte otázky, které člověk neznalý poměrů rozhodně nečeká. Většinou chtějí vědět, jak jste na tom u lůžka - zda se dokážete rychle a správně rozhodnout ve chvíli, kdy není žádná pomoc na blízku a podobně. Poprvé mě to šokovalo, podruhé jsem byla lépe připravena a nakonec jsem jejich hru hrála celkem úspěšně. Ani to však nestačilo k získání místa. Nikdy mi nezavolali zpět. Nakonec jsem zjistila, že se jim nelíbí moje dlouhá přestávka mezi školou a praxí. Udělala jsem si tedy tzv. refresher - to je několikaměsíční univerzitní kurz, který vás má připravit na praxi. Byl to sice úplný nesmysl, ale nedalo se nic dělat. Po teoretické přípravě následovala klinická praxe. Vybrala jsem si nemocnici, kde jsem rok předtím neúspěšně žádala o místo. Nastoupila jsem na praxi a následovala sestru, která mě „zaučovala“ a hodnotila. Po několika týdnech moje preceptorka (pozn. red.: školitelka) vypracovala hodnocení a předala ho manažerce oddělení (obdoba staniční sestry), která si mě pamatovala z předchozího roku. Pozvala si mě do kanceláře a řekla, ať si ani nesedám, že jsem přijata, a jdu si vyběhat papíry na personální oddělení. Z téhle zkušenosti jsem si vzala to, že důvěra se tu buduje jedině na tom, co předvedete, co umíte.
* U nás je vždy rozhodující papír, a teprve potom se někdo zajímá o to, co umíte. Vaše poslední slova však svědčí spíše o tom, že v A merice je tomu spíše naopak…
I v Americe musíte prokázat svou kvalifikaci, ale znalosti a um jsou dvě rozdílné věci. Papíry, doporučení a vysvědčení jsou sice hezké, ale nepocházejí z USA, a tudíž se nepočítají. Po všech těch neúspěšných pohovorech jsem nakonec začala studovat bakaláře, protože mě napadlo, že se potenciální zaměstnavatelé mohou bát také toho, že moje zdrávka je zkrátka jen střední škola, ale v USA je to univerzitní vzdělání. Nakonec mě vzali i bez bakaláře - byla jsem v té době někde za půlkou - dodělala jsem ho zhruba půldruhého roku po nástupu. Jakmile se jednou dostanete do nemocnice - k lůžku -a prosadíte se, získání dalšího zaměstnání už není takový problém. Jde jen o tu první příležitost, kterou však není lehké získat.
* Za dobu, co jste v A merice, se v České republice změnil systém vzdělávání sester a republikány v USA vystřídali demokraté, kteří jsou v oblasti zaměstnávání imigrantů liberálnější. Myslíte si, že by dnes mohla být pozice českých sester jednodušší?
Teď, když evropské sestry musejí mít vysokoškolské vzdělání, by mělo být získání práce mnohem jednodušší - alespoň ve srovnání s dobou, kdy jsem se o to pokoušela já. Momentálně je však situace složitá. V USA probíhá reforma zdravotnictví, a přestože je sester nedostatek, není ani pro Američany jednoduché najít práci. Nemocnice se snaží ušetřit, kde se dá, a najímají pouze zkušené sestry. Absolventi jsou ve velmi nevýhodné situaci, protože vědí, že jejich zaškolení bude stát nemocnici neuvěřitelné peníze. Ani tady tedy mnoho absolventů ve zdravotnictví nezůstává a snaží se rychle najít uplatnění jinde. Několik z těch, které znám, jsou bez práce už déle než rok. Někteří se museli spokojit s prací v nursing homes (pozn. red.: obdoba domů s pečovatelskou službou). Opravdu bych nikomu nechtěla brát iluze, ale na české sestry tu nikdo nečeká s otevřenou náručí. Uvidíme, jak tomu bude za deset let, kdy se úroveň vzdělání sester v Evropě vyrovná či dokonce předčí USA. Jak už jsem popsala v několika svých článcích, titul bakaláře tu nepředstavuje nejnižší nutné vzdělání pro nástup do zaměstnání. Většina sester má tzv. associate degree stupeň vzdělání (pozn. red.: jedná se o nejnižší univerzitní titul, studuje se 2-3 roky a je spojen s konkrétní nemocnicí), jehož obdoba v České republice zatím neexistuje. Starší generace sester absolvovaly „diploma programy“, které byly asi nejpodobnější vzdělání v Čechách.
* Je dnešní vysokoškolský systém vzdělávání českých sester kompatibilnější s tím americkým?
Díky tomu, že jsem v USA už deset let a moje zkušenosti ze studia v České republice nejsou čerstvé, nejsem schopna zodpovědně posoudit míru kompatibility jednotlivých vzdělávacích systémů. Určitě se však změnilo mnohé k lepšímu a nároky na vzdělání sester jsou nyní vyšší než v době, kdy jsem studovala já. Moc ráda bych měla možnost porovnat osnovy bakalářského a magisterského studia sester v České republice a tady. V současnosti dokončuji poslední semestr magisterského studia se zaměřením na informatiku a zjišťuji, jaký je rozdíl mezi undergraduate (bakalářským) a graduate (magisterským) studiem v USA. Moc by mě zajímalo, jak to vypadá v Čechách.
* Chystáte se nějak více se angažovat v České republice?
V dohledné době bych chtěla navštívit Českou republiku a v rámci průzkumu bych ráda zjistila, jak vypadají osnovy, jaké specializace mají české sestry na výběr a jak se nový systém odráží na jejich autonomii v klinické praxi. Mým velkým cílem do budoucnosti je umožnit výměnné studijní pobyty mezi ČR a USA. Myslím si, že by to prospělo oběma stranám jak profesionálně, tak i kulturně.
* Ještě před reformou vzdělávání sester se u nás hovořilo o tom, že znalosti a schopnosti našich sester jsou ve srovnání se západním světem spíše nadprůměrné. Nebylo to spíše takové české velikášství? Jak byste srovnala české a americké sestry?
Toto je velice zajímavá otázka, na kterou však nelze odpovědět jinak než ryze subjektivně. Nemohu mluvit za jiné a jistě by se našlo více názorů. V žádném případě netvrdím, že by byly české sestry hloupější než ty americké a naopak, ale jsme jen tak vzdělané, jak nám dovolí instituce, které nás připravují. Předtím, než jsem začala v USA pracovat jako sestra, mě ani ve snu nenapadlo, jakou práci budu vykonávat, jakou zodpovědnost budu nucena nést a kolik autonomie budu při péči o pacienty mít. A to si sestry v USA neustále stěžují na to, jak málo mají vzhledem ke svému vzdělání pravomocí. Vůbec netuší, jaká je situace v jiných zemích.
* V čem tedy konkrétně spatřujete větší autonomii amerických sester?
Tady se od sestry očekává správná interpretace výsledků krve, krevních plynů a dalších testů. V USA bývá lékař na oddělení přítomen jen zřídkakdy a tím padá velká část odpovědnosti za pacienta právě na sestru, která volá lékaře již s doporučením, co chce udělat a proč. Schopnost sestry vyhodnotit EKG - jak telemetrie, tak 12svodového EKG - je naprostá nezbytnost. Nemluvím jen o obyčejném infarktu, ischemii, endokarditidě, ale také o srdečních blokádách počínaje blokádou levého či pravého Tawarova raménka a konče AV blokádami I., II. i III. stupně. Sestra tu musí znát všechny maligní arytmie a veškeré změny ihned hlásí po telefonu lékaři. Já si ze školy ani z praxe v České republice nevzpomínám, že bych se někdy o těchto arytmiích učila nebo je musela znát. Musím říci, že medicína bylo něco, co mě vždy velmi lákalo, a veškeré znalosti, které jsem získala mimo školní přípravu, mi neuvěřitelně pomohly v USA.
* Mluvíte o práci sester v intenzivní péči, tam přece nemusí být takové rozdíly…
Tak rozdíly určitě jsou. Jeden z hlavních spatřuji ve skladbě pacientů. Pacienti umístění na amerických jednotkách intenzivní péče jsou obvykle „akutnější“ než u nás, alespoň podle mých zkušeností. Pracovala jsem na OCHRIP v Motole a pacienti, o které jsme se zde starali, by byli v USA umístěni z velké části spíše v domovech důchodců a ne na JIP. Když už v USA potřebujete intenzivní péči, musíte být skutečně na pokraji smrti nebo po náročném chirurgickém zákroku, intubovaní, v umělém spánku, pod vysokými dávkami sedativ, na vazopresorech, antiarytmických infuzích a podobně.
* A nemůže to být ovlivněno i rozdílným systémem pojištění v USA, případně lepším personálním zajištěním na odděleních standardního typu? I takový „polointenzivní“ pacient z OC HRI P vyžaduje více péče než typický pacient na standardním oddělení…
Je to dáno mnoha faktory. Většina nemocnic (ne všechny) jsou zde celkově lépe vybaveny, a to na všech úrovních péče, ale s akutností pacientů to nemá nic společného. Pojištění i nepojištění pacienti jsou na stejném oddělení. Když se jedná o akutní stav, na pojištění nezáleží. Pacient dostane takovou péči, kterou potřebuje. Pojištění se dostává do hry ve vybraných případech a v mimonemocniční péči, kdy si nemůžete vybrat, kam jít a kdo vás bude ošetřovat - jste odkázáni pouze na milost a nemilost nemocnic, které mají charitativní péči ve svém rozpočtu. Jsem vážně zvědavá, jak bude americké zdravotnictví fungovat po probíhající reformě. Co se týká personálního obsazení jednotlivých oddělení, sestra na JIP či ARO tu má na starosti 1-2 pacienty, na oddělení nižší intenzivní péče (stepdown) čtyři pacienty a na standardním oddělení 6-8 pacientů. Některé státy, jako např. Kalifornie, mají vyhlášky, které přesně určují, kolik maximálně může mít sestra pacientů.
* Líčíte americké sestry spíše jako takové poloviční doktory. Zmiňovala jste se o tom, že nemocnice v současnosti nemají prostředky na výcvik sester. Jaký tedy mají podíl na jejich vzdělávání?
Jejich podíl je zásadní. Nemocnice nabízejí obrovské množství kurzů a mezinárodně uznávaných zkoušek (ACLS, BLS, PALS, CCRN atd.), které sestrám plně hradí. Vy se na ně zapíšete a oni vám zaplatí za to, že si zvyšujete kvalifikaci. Kromě toho, že vám tyto kurzy zaměstnavatel zaplatí, dostáváte i klasický plat. Mnoho nemocnic vám zajistí i vysokoškolské vzdělání výměnou za kontrakt (zaplatí sestře školu a vyžadují, aby pro ně poté pracovala další např. tři roky), jiné nemocnice nepožadují ani to. Je to různé.
* Předpokládám, že to vše nedělají američtí zaměstnavatelé pouze z dobré vůle…
Co dnes, kdy takovou roli hrají peníze, někdo dělá z dobré vůle? Nemocnice jsou nuceny své sestry vzdělávat proto, že mnoho států vyžaduje, aby měly určitý počet kreditů ročně a certifikát o tom, že se kontinuálně vzdělávají (pozn. red.: continuing education - kontinuální vzdělávání). Sestry jsou tu základním článkem v péči o pacienty, kteří si často vybírají zdravotnické zařízení podle kvality péče. Vysoká spokojenost sester, jejich vzdělání a kvalifikace jsou předpoklady kvalitní péče o pacienty. Lidé jsou tu velmi dobře informováni a vybírají si nemocnici na základě mnoha faktorů. Například takzvané Magnet status hospitals jsou nemocnice s nejlepší pověstí, a pacienti je proto nejčastěji vyhledávají.
V těchto nemocnicích jsou všechny sestry bakalářky (minimální příprava), mají vynikající pracovní podmínky, velikou autonomii a samozřejmě jsou i velmi dobře finančně ohodnoceny. Každá nemocnice se snaží mít co nejlepší status a nalákat co nejvíce pacientů. Všechno je tu byznys - zabezpečení spokojenosti sester je zde nutnost, protože nespokojené a nedostatečně motivované sestry buď pracují špatně, nebo odcházejí. V takovém případě vždy klesá kvalita péče a celá nemocnice se stává nekonkurenceschopnou. Vysoká úroveň vzdělání sester a jejich kontinuální zvyšování kvalifikace jsou základními požadavky, které musí nemocnice splňovat, usiluje-li o akreditaci.
Bez akreditace od regulačních orgánů nemůže nemocnice fungovat a náprava stojí spoustu peněz. V krajních případech může dojít i k dočasnému uzavření nemocnice, což s sebou přináší nejen obrovské finanční ztráty, ale významně tím utrpí i prestiž nemocnice. Financování vzdělání sester a lékařů tedy není ze strany nemocnice luxus, ale naprostá nutnost a jejich management si je toho velmi dobře vědom. Nespokojení a nedostatečně vzdělaní zaměstnanci mohou nemocnici stát mnohem více peněz, než kolik ji stojí zajištění dobrých pracovních podmínek a financování kontinuálního vzdělávání.