OTÁZKA: * * Co vás jako sportovního lékaře přivedlo k medicíně? Byl to sport, nebo vás naopak medicína přilákala ke sportu?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jaroslav Větvička
Sportoval jsem odmalička – není divu, vždyť jsem ze sportovní rodiny. Naši spoluzakládali lyžařský oddíl ve Dvoře Králové a sjezdovku na Zvičině, na lyžích jsem vyrůstal, byl jsem doma na atletické dráze, hrál tenis, hokej, basketbal, golf... Medicína se mi zalíbila už asi v polovině studia na gymnáziu v Hradci Králové, kde je také výborná lékařská fakulta a shodou okolností jsme se tam v rámci studia jeli podívat. Ovšem během studia na fakultě, přestože jsem sportoval, mě nenapadlo, že bych se oklikou zase dostal ke sportu. Chtěl jsem být plastickým chirurgem nebo gynekologem, ale podařilo se mi dostat do Dukly Praha a po měsíci, když předchozí lékař zemřel, jsem začal dělat lékaře reprezentačnímu týmu cyklistůstíhačů. Učil jsem se každý den – komunikovat s trenérem, funkcionáři, vymezovat si vzájemné kompetence, což je mnohdy velice složitá věc. Měl jsem takovou představu, jakou má dodnes řada lidí i z řad odborné veřejnosti, že sportovní lékaři jsou širší uzavřené týmy, které se pohybují kolem sportovců...
14.7.2010 15:27:52
OTÁZKA: * * A není tomu tak?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jaroslav Větvička
Vůbec. V naší profesi je nedostatek lékařů, i když do roku 1989 tomu bylo jinak. Kdo by se nechtěl podívat do světa? Po revoluci už nikdo nestojí o to, aby jezdil se sportovci na výcvikové tábory, dokonce neláká ani mistrovství světa. Na olympiádu možná, ale vy se musíte starat o sportovce po celý rok, navíc jinak než o normálního pacienta. Musíte si s ním delší dobu povídat, telefonovat, něco pro něj zařizovat, přemlouvat kolegy, abyste pro něj zajistili co nejlepší termín. Vím, že to mnozí lidé neradi slyší, ale vy když se zraníte nebo onemocníte, dostanete neschopenku a budete se léčit. Pokud bude na vyšetření čekat vrcholový závodník, ztrácí kondici. Není každý sportovec Jágr nebo Hašek, aby si mohl, jak mi dávala příklad jedna paní na ministerstvu zdravotnictví, okamžitě zaplatit ošetření u nejlepšího specialisty. Sportovní špičky jsou něco jiného než obrovský ledovec pod nimi, včetně reprezentantů v méně propagovaných sportech. Jsou svazy, kde obracejí každou korunu, kde sportovci i na soustředění jezdí částečně na vlastní náklady, a i těm přece musíme pomoci.
14.7.2010 15:27:52
OTÁZKA: * * Centrum zdravotnického zabezpečení sportovní reprezentace, které vedete, je všeobjímající název. Mohl byste nám přiblížit konkrétně, čím vším se zabýváte?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jaroslav Větvička
Prvořadým úkolem je zdravotní zabezpečení naší olympijské reprezentace, příprava olympiády v medicínské oblasti, řešení problémů, které se vyskytnou v přípravné fázi před konáním her i při nich. Jinak fungujeme jako každé jiné zdravotnické zařízení. Založit ústav by bylo nesmírně finančně náročné, proto jsme v roce 2001 vymysleli toto malé pracoviště; začali jsme v Motole, nyní sídlíme v Ústřední vojenské nemocnici. Jsme nejen záchytným manažerským bodem pro sportovce, ale máme tu výhodu, že v rámci nemocnice si můžeme v reálném čase hodně věcí zařídit – diagnostické metody včetně například magnetické rezonance, imunologa, ORL, odběry na oddělení klinické biochemie. Spolupráce s Motolem funguje i nadále dvakrát týdně pro sportovní ortopedii a traumatologii. Dále máme konzultanta pro výživu a pediatra. Kromě toho plníme funkci administrativněkoordinační, kdy se snažíme řešit témata, která jsou celooborová. Na stálý úvazek zde pracují dva lidé a pak máme na menší úvazky pracovníky ambulantní a řadu kmenových spolupracovníků v rámci ÚVN – neurology, imunology, specialisty na ORL, zobrazovací metody či rehabilitaci. Pochopitelně to něco stojí, ale v rámci legislativní nouze, jaká tu v podstatě je, se ukazuje, že je to asi dobrá cesta, vždyť zanedlouho tu budeme deset let. Samostatný ústav nám nikdo nezaloží nebo možná postaví, ale to je asi tak stejné jako s rychlobruslařskou halou. (smích) A kdo to bude provozovat? Navíc pojišťovny to nerady vidí. Když jsme se s nimi snažili uzavřít smlouvy, byl to doslova „porod“. Viděly pod tím, že budeme nadměrně vypisovat léky, indikovat výkony a přispějeme k prodražení péče. Nakonec se vše vyjasnilo, neindikujeme nepřiměřeně výkony a máme smlouvy se všemi hlavními ZP, protože bez nich by to nebylo možné.
14.7.2010 15:27:52
OTÁZKA: * * Co je základem lékařské přípravy na olympiádu?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jaroslav Větvička
Zjistit si předem problémy, které sportovce přímo v místě konání mohou čekat, a snažit se na ně reagovat. Hry se většinou odehrávají v destinacích, které nejsou zrovna obvyklé, takže každá olympiáda má nějaké specifikum. U těch, co se konají v Evropě, což byl v poslední době Turín a Atény, se sice na první pohled zdá, že tam není moc co řešit, ale není tomu tak. Například v Aténách jsme se velice báli vysokých teplot a problémů s dehydratací. Vymýšleli jsme proto novátorské postupy, do českého sportu jsme například zavedli metodu, jež se nazývá precooling, což je předchlazování pomocí speciálních vest. Na místě se pak ukázalo, že to naštěstí nebylo tak hrozné, ale metoda zůstala. V Pekingu jsme se báli především smogu, trochu jsme hledali způsoby ochrany při bydlení sportovců v olympijské vesnici, snažili se ovlivnit imunitu a podobně.
Nejdůležitější jsou pro nás zprávy od našich reprezentačních týmů z předolympijských soutěží, zpravidla rok před konáním her. Například v Číně nebyl vůbec žádný problém s hygienou, na druhou stranu hrozbou byl smog. Do zdravotního balíčku jsme dávali antioxidanty, imunoprevenci, masky, měli jsme přístroj na měření a tak dále. Organizátoři v Pekingu to však perfektně zvládli i s pomocí jejich božstva. (smích) Příroda jim pomohla a začalo pršet a správně foukat. Hlavně však udělali drastická opatření s omezením průmyslu a stavební činnosti v celé aglomeraci, a tím se výskyt smogu na hlavní olympijské období neuvěřitelně snížil.
14.7.2010 15:27:52
OTÁZKA: * * A co časový posun, jak dlouho se musí sportovec aklimatizovat?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jaroslav Větvička
To je jedno ze základních témat, jež jsme v poslední době poprvé řešili v Sydney, kde jsme pro celou výpravu použili melatonin. Uvádí se, že co hodina posunu, to den na přizpůsobení. Toto téměř dogma se používá, ale je to nepřesné, neboť reakce je rozdílná, jak inter-, tak intraindivudálně. Takže jako pomůcka ano, ale osobně si myslím, že osm až deset dní je minimální doba, kdy se člověk jakžtakž adaptuje. Kupodivu přesuny na východ, přestože sportovní literatura udává opak, se nám zdají z hlediska adaptace a úpravy spánkového rytmu méně dramatické. Naopak při přesunu na západ do Ameriky – Salt Lake City a Vancouveru – jsme měli problémy s časným probouzením. Nesouvisí to přímo s poklesem výkonnosti, ale spánek je mocný nástroj k regeneraci. Přijedete a první týden se nemilosrdně budíte ve tři hodiny v noci. Pro letošní hry v Kanadě jsme s panem profesorem Šonkou vymysleli schéma, kdy jsme zvolili melatonin dvojího typu – krátkodobě a dlouhodobě působící – a nejvhodnější hypnotikum. Sportovci dostali tento balíček společně s klíčem od pokoje a kódem k internetu.
14.7.2010 15:27:52
OTÁZKA: * * Zde jste zřejmě museli velice pečlivě zvažovat. Kdybyste zvolili prostředek, který má dlouhodobý účinek, jistě by to ovlivnilo psychiku i fyzický výkon sportovce.
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jaroslav Větvička
Přesně tak. Běžně používaný zolpidem byl odmítnut, pan profesor Šonka doporučil zopiklon, kde je ovlivnění jak psychiky, tak motoriky ráno po probuzení menší díky kratšímu poločasu. Spolupráce s panem profesorem jako uznávanou veličinou ve svém oboru byla velmi užitečná; nebýt jeho, mohli bychom se potýkat s velkými problémy.
14.7.2010 15:27:52
OTÁZKA: * * Řekl jste, že fungujete jako každé jiné zdravotní středisko. Když mluvíme o různých odbornostech, zajišťujete například i psychologické vyšetření?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jaroslav Větvička
Psychologie ne. Já trochu tu historii znám, pamatuji si dobu 80. let, kdy byl sport organizován centrálně, což mělo pochopitelně své minusy, ale i plusy. V rámci snahy, aby reprezentační týmy byly plně funkční, se ke každému týmu direktivně přiděloval zodpovědný lékař; to bylo dobré, protože měli stálého doktora, který se to naučil na určitou dobu. V tom byla situace v porovnání s dneškem lepší, dnes řada velkých svazů nemá stálého doktora, na těchto postech se rychle mění lidé, a než se naučí specifické postupy, komunikaci se sportovci a trenéry, jdou jinam... Ale zpět k psychologům; v rámci direktivního řízení byl ke každému svazu přidělován také psycholog a nedopadlo to dobře. Některé týmy rozložil, vytvořil jakousi opozici proti trenérovi. Řada sportů bolí, trénink není záživná věc, takže si pamatuji, že třeba u gymnastek byly velké problémy, protože děvčata chodila za psychologem, aby tam našla oporu, a vytvářela si odpor vůči trenérovi. Trenér je pochopitelně hlavní autoritou. Samozřejmě existují discipliny, kde je vhodné se poradit s psychologem, ale vždy záleží na tom, zda jsou jeho metody relevantní k onomu sportu a zda to sportovec vyžaduje. Pokud on sám pocítí, že by bylo vhodné najít si psychologa, proč ne, ale nelze to aplikovat jako normu během přípravy. Vím však, že třeba u skokanů nebo golfistů je tato spolupráce známá a asi i prospěšná.
14.7.2010 15:27:52
OTÁZKA: * * Jak se vy jako sportovní lékař díváte na stále se snižující věk vrcholových sportovců? Ovlivňuje taková zátěž dětský organismus hodně negativně? A k jakým následkům to potom může vést?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jaroslav Větvička
Vede to k následkům, které později v civilním životě nejsou vždy příjemné. Dnes už neplatí, že vrcholový sport je zdraví prospěšná záležitost. Je to vysoce riziková aktivita a u řady disciplín si člověk nese stigma vrcholového sportu do dalšího života. Sport ho zpravidla poznamená na tělesné schránce ve špatném slova smyslu. Podle mého názoru – a konkrétní sportovní svaz mi to jistě odpustí, protože my si to tady můžeme změřit a máme pro naše tvrzení důkazy – je například moderní gymnastika, jinak nádherný sport, rizikový z hlediska poškození páteře, rozvoje těla, přidávají se k tomu i gynekologické problémy a další aspekty.
14.7.2010 15:27:52
OTÁZKA: * * Které sporty kladou na člověka největší fyzickou či psychickou zátěž? A kde dochází k největšímu počtu závažných úrazů, máte na to nějaké průzkumy?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jaroslav Větvička
Průzkumy, to jste uhodila hřebík na hlavičku, protože ty se teprve začaly dělat, ale ne u nás, tady na to není kapacita. Většinou si statistiky vedou zdravotní pojišťovny, ale teď už se vypracovávají studie i u velkých sportovních svazů, začala s tím FIFA u fotbalu na mistrovstvích světa. Zdravotní komise zde sleduje, jaké jsou nejčastější úrazy, v jakých fázích se vyskytují, a ukázalo se, že to je dobrá věc, neboť přispívá k prevenci úrazů. Evidence probíhala i na posledních dvou olympiádách. Každý den jsme museli vypisovat, jaké úrazy naše sportovce postihly, v jaké fázi a tak dále. Jde o specifické studie pro vrcholový sport, a pokud na to budou finanční prostředky, chceme tento systém zavést i tady. Statistiku si nevedeme, můžeme si ji tvořit pouze z toho, co děláme tady, ale to není adekvátní tomu, co se ve skutečnosti děje. Vezměte si, že sportovci chodí na prohlídky na různá pracoviště, ale ta si stále vzájemně nevyměňují informace. My se snažíme o centralizaci, proto jsme například zaváděli systém IZIP, kde jsme členy rady projektu. V praxi je však reakce na tuto nabídku nízká. Dokonce jsme se setkali s negativní odezvou, která zazněla i v tisku těsně před olympiádou v Aténách. Někteří sportovci to odmítli jako zasahování do svých práv. Ovšem zpátky k vaší otázce. Vezmeme-li si úrazy jako takové, nejčastějším poraněním je distorze kotníku, a pak jsou zde chronicky vzniklá degenerativní onemocnění.
14.7.2010 15:27:52
OTÁZKA: * * Vrcholoví sportovci jsou přece pod stálou lékařskou kontrolou...
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jaroslav Větvička
Ale to tak právě neplatí!
14.7.2010 15:27:52
OTÁZKA: * * Je to jejich vina?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jaroslav Větvička
Ne. Je to vina organizátorů sportovní činnosti. Existuje sice směrnice, která vychází z dosud platného zákona číslo 20 z roku 1965 a dalších úprav, že organizátoři sportovních akcí jsou povinni zkontrolovat, zda sportovec má sportovní zdravotní prohlídku ne starší než jeden rok. To se dělalo poměrně zodpovědně do roku 1989 a ještě setrvačností určitou dobu, ale potom přišli mudrlanti, kteří ve vrcholovém sportu šířili názor, že jde o omezování osobní svobody a že je to proti Listině základních práv a svobod. Čas od času to potom vede k tomu, že někdo při sportu umře, protože se na toho sportovce dlouho nikdo nepodíval. Záchyt nálezů při sportovních prohlídkách přitom není příliš vysoký, ale prohlídky, pokud se dělají dobře a jen se nerazítkuje, svůj smysl mají. Když při sportu dojde k úmrtí, okamžitě se o tom píše, hned volají svazy, zda by jejich sportovci mohli přijít. Prohlídky pochopitelně neplatí pojišťovny, svazy si to musí platit samy. Tato aktivita pak postupně utichá až do doby, než zase někdo zemře. Je to jedno z témat, které v současné době řešíme v lékařské komisi Českého olympijského výboru. Navázali jsme mimo jiné spolupráci se studentkou FTVS, která jako téma své magisterské práce dělá sondu do příčin úmrtí ve sportu, konkrétně vychází z údajů ze soudního lékařství ve Fakultní nemocnici Na Bulovce za posledních pět let. Je zajímavé, že pozůstalí si neuvědomují, že někdo udělal chybu. Tu sice může udělat i ten, kdo nastoupí bez lékařského souhlasu k utkání, ale on by tam neměl být vůbec připuštěn. Organizátor nebo svaz by měli například prostřednictvím rozhodčího zkontrolovat, zda dotyčný onu potvrzenou registraci má. Ve fotbale se za posledních deset let staly tři případy úmrtí, ale dochází k nim i v jiných sportech. Osvícení pozůstalí by měli soudně požadovat náhradu po tom, kdo za tento stav může. Na první soudní proces se pořád čeká...
14.7.2010 15:27:52
OTÁZKA: * * Zmínil jste se o své funkci předsedy lékařské komise ČOV. Řešíte i ožehavé téma dopingu?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jaroslav Větvička
Máme tu Antidopingový výbor ČR, který se tím zabývá, nicméně kvůli olympiádě s nimi velmi úzce spolupracujeme a dnes je téma antidopingu důležitá oblast. Nás jako lékařů se týká již tím, že nesmíme sportovcům podávat zakázané léky, a pochopitelně je s sebou na olympiádu až na výjimky ani nevezeme. Čas od času řešíme takzvanou terapeutickou výjimku pro případy nemoci, kdy sportovec může použít konkrétní lék, který je zakázán. V podstatě jde především o antiastmatika, tedy léky, které rozšiřují dýchací cesty, snižují jejich otok, pozitivně ovlivňují oběh a tím přispívají k lepšímu výkonu. Po olympiádě v Sydney 2000 jsme dostali statistiku, kde byl u naší země uveden s touto výjimkou pouze jeden sportovec, který byl evidentně astmatik. Na druhou stranu třeba Nizozemsko, Nový Zéland, Austrálie či Velká Británie měly třeba dvacet, třicet procent astmatiků. A to už je síla! O něčem to vypovídá, protože to není vždy fér hra. Poté se kontroly velice zpřísnily a lékařská komise MOV udala konkrétní postupy a podmínky pro schválení aplikace těchto léků. Také my se snažíme pro potřebné sportovce tyto výjimky zajistit, neboť téměř všechny sportovně vyspělé země mají vysoké procento sportovců „astmatiků“. O tom, jak se k tomu mnozí dostanou, však mám své pochybnosti, vezměte si, že u hokejistů, i u mládeže, je to 20 procent. Dokonce jsem slyšel lékaře švýcarského hokejového týmu, který říkal, že jakmile nemáte v mančaftu alespoň dvacet procent astmatiků, špatně léčíte.
14.7.2010 15:27:52
OTÁZKA: * * Při honbě za rekordy si ale sportovci podobné léky nebo podpůrné prostředky sami vyžadují, je to tak?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Jaroslav Větvička
Pochopitelně. Vím to z vlastní zkušenosti, když jsem byl celé dny a týdny s týmem; každou chvíli za mnou někdo přišel: „Doktore, dej mi nějakou bobuli, abych byl dobrej!“ To je základní požadavek sportovce, který hledá všechny možné způsoby jak zlepšit výkon pomocí tréninkových, regeneračních nebo i podpůrných prostředků. To je dnes obrovský farmaceutický byznys. Existují podpůrné prostředky téměř na všechno, jsou to povolené věci, které zlepšují všechny aspekty výkonu – sílu, vytrvalost, imunitu, odolnost měkkých tkání, regeneraci. Je to škála, na kterou musí být speciálně vyškolení výživoví poradci, a u řady sportů se už bez toho nedá být. Druhá věc (a daleko nepříjemnější), co se týče dopingu, je udávání místa pobytu. Atletika to zažila nejprve u sportovců světové úrovně. Ti musí hlásit místa pobytu, a to ne tak, že dneska budu v Česku a zítra poletím jinam. Hodinu po hodině musí prostřednictvím systému ADAMS nahlásit na Mezinárodní antidopingovou organizaci (WADA), kde se přesně nachází. Podle toho, o jak kvalitního sportovce jde, se pak na něj více či méně často posílají kontroly. Musíte určit hodinový interval, kdy budete k zasažení, a běda, když vás tam napodruhé nezastihnou. Pak je to dopingový případ a s tím související další vyšetřování. V olympijském období, které začíná dva až čtyři týdny před zahájením, to padá na nás jako na olympijský výbor a zpravidla na doktory. Doping je přitom technická záležitost, se zdravotnictvím to má jen málo společného, snad jedině v tom, že se možná zneužívaly některé léky a že se jedná o vyšetřování biologického materiálu. Během OH však zodpovídáme i za řešení administrativy, která je spojena s udáváním míst pobytu, a to je organizačně nesmírně náročné, protože musíte komunikovat se sportovci, kteří třeba ještě na hry nedorazili. Některé svazy nechápou, že jsme si to nevymysleli my sami. Je to jen proto, že sportovci a jejich týmy v jiných zemích bohužel hráli nefér. Takoví Rusové a Rakušané udělali zle dalším sportovcům a pak jsou všichni otravováni vypisováním a stálým dohledem. Sportovci přicházejí o soukromí, pořád nad nimi někdo bdí a kdykoli mohou počítat s nepříliš příjemnou návštěvou v podobě antidopingového komisaře...
14.7.2010 15:27:52