Věřím, že systém podpory účelné farmakoterapie nebude „zaveden“, ale že vznikne ve chvíli, kdy se po něm objeví poptávka. Tu přinese změna orientace celého zdravotnictví od přídělového systému k regulovanému trhu.
Lze v České republice zavést systém podpory účelné farmakoterapie? Samozřejmě, zatím ovšem po splnění dvou nesplnitelných podmínek. Zavádět lze jen to, co už existuje a mnohaleté marné volání po vytvoření systému účelné farmakoterapie napovídá, že to s jeho narýsováním nebude jednoduché. Pokud tuto etapu abstrahujeme a představíme si, že perfektní koncept účelné farmakologie nám už leží na stole, tak narazíme při jeho uvádění do života. Po zkušenostech s mnoha obdobnými pokusy u nás i ve světě, kdy realizace všech veřejných a třeba i velmi vymazlených projektů prodělává standardní vývojový cyklus od vyhlášení, přes prvé potíže a korekce až po zastavení, opuštění a zatracení, je zdravá skepse na místě. Důvod je jednoduchý, poptávka po účelné farmakoterapii je zatím malá.
Cíl: včas a ve správné dávce
Naším cílem však není zavedení „systému podpory účelné farmakoterapie“, ale aby se správný lék dostal ke správnému pacientovi ve správný čas a ve správné dávce. Že se tak zatím neděje, ukazují na jedné straně miliardy v lécích vydaných, ale neužívaných a na straně druhé statistické údaje o pacientech, kteří chodí po světě bez odpovídající léčby. A to nemluvíme o polypragmazii, nežádoucích interakcích léků a dalších hříších proti účelné farmakoterapii.
Cesta k lepšímu nakládání s léky v Česku je mnohostupňová a vede přes nastavení lepších motivací pro všechny zúčastněné. Od spoluodpovědnosti pacientů a možnosti jejich volby jak typu pojištění, tak konkrétního léku ve chvíli potřeby přes vztah mezi lékařem a pojišťovnou konkrétního pacienta po pravidla upravující podmínky pro úhradu léků z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Z osobní zkušenosti vím, jak výrazně dokáže ovlivnit preskripci lékařů možnost srovnání vlastního chování s ostatními kolegy a informační podpora spojená s ekonomickými stimuly. 72 praktických lékařů dostávalo informace o tom, v čem se odlišují od průměru skupiny, a během tří měsíců se rozptyl v jejich chování, vyjádřený v nákladech na standardizovaného pacienta, zmenšil z pětinásobku na dvojnásobek.
MUDr. Pavel Vepřek, www.Zdravi.Euro.cz
autor je předsedou sdružení Občan
Článek nemusí vyjadřovat názor redakce.
Reakce čtenářů Zdraví.Euro.cz
Petr Váňa
Pana dr. Vepřeka jsem nikdy moc nepochopil, co vlastně prosazuje. Je mu blízká Modrá šance nebo jiný experiment ve zdravotnictví? Nemyslím to nijak urážlivě, ale jen by mě to skutečně zajímalo. Čtu jeho příspěvky pravidelně a ještě jsem to moc nepochopil. Také mi není jasné, jak se někdo může živit tím, že je předsedou nějakého sdružení, o jehož hmatatelných cílech mi není nic známo? PRacuje pan doktor ještě jako lékař?
MUDr. Miroslav Kobsa
Nevím, nechci kolegovi Vepřekovi křivdit, ale nemám moc rád články které nadhazují příliš mnoho otevřených téma a nedohledná řešení. Takové od Šumavy k Tatrám. Škoda, protože například tzv. „účelná farmakoterapie“ se ukazuje, vzhledem k nárůstu nákladů na léky, jako jedna z klíčových otázek stabilizace financování zdravotnictví.
Jenže, co je to vlastně “účelná farmakoterapie“. Kdo z lékařů se dobrovolně přizná, že medikoval něco neúčelně. Která farmaceutická firma přizná, že indikace jejich preparátu jsou neúčelné a že by stačil lacinější preparát konkurence. Kdo z pacientů bude akceptovat lék nižší „účelné“ kategorie, obvykle i méně nákladný, když může mít poslední tabletový hit. Máme v zásobě týmy geniálních odborníků, kteří tu účelnost přesně vymezí ?
Je na místě pro řešení celospolečenský konsensus o nutnosti šetřit, nebo tvrdá limitující opatření třeba zdravotních pojišťoven ? Jako aktivní účastník projektu, který je ve své podstatě založen na vytváření podmínek pro ekonomické chování zdravotníků, si dovolím připojit pár poznámek. Vycházejí myslím z praktických zkušeností.
V současné době je velmi módní bránit zájmy pacienta a argumentovat hrozícím omezením přístupu ke zdravotní péči. Fajn. Přestaňme ale mluvit o racionalitě a účelnosti a dopřejme pacientovi vše, na co si vzpomene. Kterýkoliv z hlasatelů této téze, politicky zprava či z leva, však rychle narazí na problém, že to není z čeho zaplatit. Pokud nechceme řešení prostřednictvím zvýšení zdravotního pojištění, tak prostě musíme něco a někomu odepřít.
Čekat, až se toho sám vzdá, je sice hezké, ale v akceptovatelném časovém horizontu nerealizovatelné. Pozor, týká se to nejen těch, kteří péči přijímají, ale i těch, kteří ji poskytují. Pro příklad – bylo by zajímavé statistické zjištění, kolik hypertoniků zahájí svou léčbu prvním krokem – změnou životního režimu. Taky proč, je přeci pohodlnější si nechat předepsat ty nejmodernější antihypertenziva. Bylo by zajímavé statistické zjištění, kolik lékařů realizovalo nákladnou léčbu, která nikam nevedla a nebylo to rozhodně jen z objektivních příčin. Takže to, s čím se tady potýkáme, je ve své podstatě nezvyklá míra volnosti přístupu k čerpání a poskytování zdravotní péče bez toho, že bychom mohli rozlišit, co je kvalita a co ne.
Kolega Vepřek zmiňuje spoluodpovědnost pacienta. Ale jak mám být jako pacient spoluodpovědný ? Dobře, sjednám si – myšleno výhledově – úplně základní zdravotní pojištění. Je někdo schopen mi říci, co za to můžu všechno dostat ? Třeba plně hrazený nejlacinější preparát z každé lékové skupiny ? Ale co když krátkodobá léčba dražším preparátem má pro mě daleko větší profit ve zlepšení zdravotního stavu než dlouhodobá léčba preparátem základním. ? A ve výsledku to nakonec bude léčba lacinější ? Co je v tomto případě „účelné“ ? Cena několika položek nebo výsledek léčby ? Kdo mi za moje peníze bude garantovat výsledek, o který mi jde především ?
Kolega Vepřek zmiňuje dále například změnu chování praktických lékařů, pokud dostávají informace o tom, jak se liší od svého okolí, třeba v nákladech na léky. Nevím jestli si třeba uvědomuje, že o značné části jejich preskripce rozhodují jiní lékaři a jiná zařízení, než oni sami, kteří recept v tomto případě pacientovi pouze vystaví. Kde tady hledat racionalitu a účelnost a motivaci ?
Takže v čem to vlastně vidím jinak než autor příspěvku ?
Nevěřím moc na motivaci v pojetí autora. Jsem přesvědčen, že hlavně neumíme odlišit nekvalitu od kvality, neumíme se s nekvalitou rychle vypořádat a co je horší, ani se o to nesnažíme. Proto se na našem zdravotnickém trhu pohybují subjekty, které léčí možná draze, ale vysoce efektivně a subjekty, které léčí stejně draze, ale zcela neefektivně. A budou se pohybovat dále, motivace nemotivace. A já jako pacient je prostě nedokážu rozlišit.
Pokud toto nezačne postupně fungovat, jsem přesvědčený, že veškeré teorie o účelnosti, motivaci či spoluodpovědnosti zůstanou jen prázdnými pojmy či pravidelnými rituálními tanečky. Zelenou mají mít schopní a ti neschopní by měli z kola ven. Jedno, zda je to nemocnice, praktik či specialita. A to by v tom byl čert, aby těch peněz ve zdravotnictví nakonec nebylo dost. Pak se automaticky i ten správný lék dostane ke správnému pacientovi ve správný čas a ve správné dávce.
MUDr Ivan Klener
Naprosto souhlasím. Od doby co byly vynalezeny peníze se vše zjednodušilo. Dříve se taky nevědělo zda sekyra za 100 Kč je lepší než slepice za 20 Kč. V medicíně se musí vyhodnotit která nemoc kolik stojí, jakým lékem za kolik se dá vyléčit. To dnes nikdo neví, protože ceny jsou stanoveny samoobslužně farmaceutickou firmou, uředníci schválí navrženou cenu.