Koaliční vyjednávači nad tím nakonec mávli rukou a dopřáli Věcem veřejným soukromé politické vítězství, pokud to bude znamenat také jejich souhlas s ostatními změnami, které navrhuje ministr zdravotnictví Leoš Heger.
Ale uplyne alespoň týden, než po Bártovi-záchranáři chrupu vpadne na scénu Bárta-spasitel lázeňské péče či Bárta-ochránce levných léků?
Koaliční shoda nad hrubými rysy zdravotnické reformy totiž není vůbec žádná shoda. Že není možné platit z veřejného pojištění přes 80 procent veškeré péče a spoluúčast českých domácností je ve srovnání s okolím mizivá, se tu opakuje nahlas minimálně od Julínkovy éry.
Kde si ale pacienti budou muset sáhnout hlouběji do kapsy? Pokud spoluúčast nevzroste u plomb, kde z nás stát vytáhne oněch pět procent slíbených do roku 2014? Něco přibude ze zvýšených regulačních poplatků, hlavně ale chce ministr
Heger donutit Čechy platit za levné léky a ořezat nárok na lázně. Od opozice ministr podporu čekat jistě nemůže. Pokud David Rath tvrdí, že už zpoplatnění plomb může vést ke „zbytečným úmrtím“, další opatření budou Rathovi rovnou zavánět genocidou.
Ale i uměřenější rétor Bárta si najde své protiargumenty. Platby za léky do 50 korun způsobí škemrání u lékařů o větší (a tedy dražší) balení. Ve výsledku tak může ještě zesílit návyk Čechů na domácí lékárničky plné nepotřebných a prošlých léků.
Podle ministerstva takto vyplýtváme až deset miliard ročně.
A pro lázně zdarma sežene Bárta jistě podporu nejednoho ortopeda.
Z bojkotování reformy ale nelze vinit jen Věci veřejné. I ministr Heger nese svůj díl viny, protože se nebezpečně začíná podobat svému předchůdci Tomáši Julínkovi. Ten místo samotné reformy stále jen hájil kontroverzní poplatky či převody nemocnic na akciovky.
Heger si poslepovaným pozměňovacím návrhem, který z většiny jen tupě hledá, kde by se daly pacientovi vytáhnout další peníze z kapsy, koleduje o podobně zpackaný začátek reformy. Vypadá to, že ani tento nadmíru erudovaný ministr zdravotnictví nepochopil to základní: zdravotnická reforma musí kromě biče nabízet i kostku cukru.
Právě proto třeba nizozemská reforma začínala tím, že rozřadila pojištěnce podle rizikovosti jejich chování. Kvůli levnějšímu pojištění pak většina, která si hlídá váhu, nekouří a chodí pravidelně na preventivní prohlídky, byla schopna přijmout i mnohé nepopulární kroky, jako je třeba platba za plombu či vyšší doplatek za lék.
U nás je ale reforma zatím jen synonymem vyšší spoluúčasti pacientů. A to je špatně.