Když se do něčeho pustí ministr pro lidská práva Michael Kocáb, je třeba být vždy ostražitý. A začne-li se se svým neutuchajícím entuziasmem motat kolem zdravotnictví, může se stát opravdu leccos.
Třeba i něco pozitivního. To když se Kocábovi podařilo po dlouhých letech vyrazit z vlády alespoň jakous takous omluvu nezákonně sterilizovaným ženám. Anebo může dojít ke katastrofě. Jako minulý týden.
Gypsy Spirit za Natálku
Ministr Kocáb si po slovenském vzoru vymyslel, že bude udílet jakési státní ceny Gypsy Spirit za příspěvek pro soužití romské minority s majoritou. Tento plán nevyvolal téměř žádnou reakci, natož negativní. Nakonec proč ne, je to jeho gesce a není nic špatného ocenit romské aktivisty či lidi, kteří aktivně přispívají k lepšímu soužití ve státě, za jejich snahy.
Jenže pak přišlo předávání cen a kategorie Čin roku. Nevím, jestli Kocába zmámila zář reflektorů, monitoring tisku nebo jiná vlčí mlha, která mu zahalila rozum, ale rozhodl se udělit cenu Gypsy Spirit dětské JIP Fakultní nemocnice Ostrava, kde lékaři měsíce pečovali o dvouletou Natálku vážně popálenou při žhářském útoku na dům jejích rodičů.
Reakce vedení nemocnice byla krásně upřímná a nesla se v duchu toho, že vůbec nechápou, proč právě tuto cenu dostali. On to totiž nechápe nikdo, zřejmě kromě Kocába.
Cena jako urážka
Za co lékaři cenu dostali? Oficiálně za „příkladnou zdravotní péči o malou Natálku“. Připomeňme ale, že nejde o lékařskou cenu. Takových by si lékaři a lékařky, kteří dokázali zachránit malé dítě s popáleninami na 80 procentech těla, zasloužili řadu. Jenže lékaři byli oceněni za to, že příkladně pečovali o holčičku, která je Romka.
Kdyby nebyla a lékaři odvedli úplně stejně obdivuhodný výkon, cenu zcela jistě nedostanou. To je absolutně děsivý rozměr ceny a myšlení Michaela Kocába.
Jenže co je horší, celou cenu lze číst jako svého druhu urážku profesionality lékařů, v tomto případě těch na dětské JIP FN Ostrava. Proč má Kocáb potřebu udělit jim cenu Gypsy Spirit za práci, kterou odvedli?
Protože přistoupili k romské pacientce úplně stejně profesionálně a se stejným nasazením jako ke komukoli jinému. To je určitě dobře, ale mělo by to být po čertech samozřejmé. Cenou Kocáb vysílá signál, že to samozřejmé není.
Že v českém zdravotnictví je bohužel běžná rasová segregace v přístupu k péči, a proto je třeba s pompou ocenit ty, kteří tuto tradici porušili. To je absurdní. Ošetřit pacienta je přeci jasnou profesionální povinností lékaře a každý lékař (snad s výhradou možných jednotlivých anomálií) se této povinnosti jistě chopí bez toho, aby přemýšlel o barvě pacientovy pleti.
V tom je také zásadní rozdíl mezi oceněnými lékaři a dalšími laureáty Kocábovy ceny. V ostatních kategoriích byli totiž oceněni aktivisté a terénní pracovníci, základní škola s aktivním programem na začleňování sociálně exkludovaných dětí či Muzeum romské kultury. To všechno jsou instituce, které se aktivně snaží přispívat ke zlepšení života Romů a k jejich integraci.
Nebezpečná absurdita
Nic takového se v Ostravě nestalo. Ano, Natálce i jejím rodičům lékaři nepochybně život zlepšili. Ale nebyla to přeci ani v nejmenším proromská aktivita. Byla to obdivuhodná záchrana pacienta. Pacienta, nikoli Roma.
Je smutné, že právě ministr pro lidská práva, který se za Romy tak rád bere, není schopen ve své mysli tyto dvě roviny jasně oddělit. Kdyby toho schopen byl, nemohlo by mu ocenění lékařů „cikánským duchem“ vůbec přijít na mysl. Mohl by ho dát třeba rovnou malé Natálce za její statečný boj se smrtí. To by nebylo nic proti ničemu.
Jenže nestalo se. Výsledkem je absurdní divadlo. Je to podobné, jako kdyby zachránci Natálky dostali Nobelovu cenu za literaturu. Jenže na rozdíl od této absurdity je ta Kocábova kvůli uvedeným konotacím a souvislostem navíc nebezpečná a urážlivá.