Zahraniční lékaře potkávají běžně i pacienti ve Zlíně.
Libanonské slunce
Když George Khalil přichází do práce, právě se rozednívá a když odchází, děti se chystají do postele. Denního světla si užije málo. „To je jedna z věcí, která mi tady pořád chybí. Slunce. U nás svítí víc. A večer je zábava v ulicích. Tady je smutno a tak trochu mrtvo,“ svěřuje se zlínský chirurg.
Do České republiky přicestoval před osmnácti lety z Libanonu. A jednou se tam možná vrátí. Na rozdíl od kolegů, kteří si právě teď hledají práci v sousedních státech na západ od českých hranic, on by zamířil daleko na východ.
„Je to pořád můj domov, a čím jsem starší, tím mě to tam táhne víc a víc. Ale tady mám zase svou rodinu, takže je to složitější,“ vysvětluje Khalil. Moc krajanů tady nemá a i tak jsou většinou roztroušení po nemocnicích v celé republice.
Nejpočetnější skupinou cizinců jsou ve Zlíně Slováci. V krajské nemocnici jich pracuje kolem čtyřiceti. „Přišli v dobách, kdy byly podmínky ve zdravotnictví na Slovensku horší než u nás. Ale poslední dobou se to vyrovnává a hlásí se k nám jen velmi výjimečně,“ konstatuje předseda zlínského sdružení České lékařské komory Lubomír Nečas.
Kvůli dětem, které se narodily v Čechách, tady stále zůstává také gynekolog El Chaar Azzam. Přijel před více než dvaceti lety ze Sýrie a teď má své pacientky hlavně v Otrokovicích. „Mohl jsem studovat i jinde, ale dal jsem přednost České republice, protože měla velmi dobré jméno,“ říká lékař, který se za příbuznými často vrací.
Pravidelně se pacienti ve Zlíně setkávají i s lékařkou Ishraq Dhaifalah původem z Jemenu. Každou středu ji potkávají těhotné ženy, kterým pomáhá zjistit, jestli je jejich dítě v pořádku a netrpí vrozenou vývojovou vadou.
„Pracuji v Česku velice ráda,“ říká oceňovaná odbornice na prenatální diagnostiku, která žije v republice patnáct let.
Za své zásluhy o porodnictví, za zavedení nových metod i za bohatou publikační činnost získala od Mezinárodní společnosti pro gynekologii a porodnictví prestižní cenu FIGO Award in Recognition of Women Obstetricians/Gynecologists. „Je to ocenění nejvyšší světové organizace, která se věnuje ženám ve zdravotnictví. Získala jsem ji za národní i mezinárodní práci,“ podotýká lékařka.
Onkolog mluví plynně
Onkolog Mahmud Gharibyar se narodil v Afghánistánu, téměř dvacet let studoval a pracoval na Slovensku, a ve Zlíně léčí sedm let. Proto od něj pacientky slyší i dobře známá slovenská slovíčka. „Nikdy jsem nepočítal s tím, že tady zůstanu tak dlouho,“ tvrdí Gharibyar.
Přesto dobře ví, že ani Zlín není jeho „poslední stanicí“. „Nemám problém pracovat v cizině. Nemám strach. Ale o tom, jestli někdy odejdu, se rozhodnu sám se svou rodinou. Bez ohledu na to, co se třeba právě teď ve zdravotnictví děje,“ upozorňuje klinický onkolog.
Důvodů, proč by zahraniční lékaři ze Zlína odešli, je víc. Například v Libanonu funguje zdravotnictví jinak než v Česku. „Lékaře si tam lidé váží, protože je vzdělaný, něco dokázal a dělá zodpovědnou práci. Práce ve zdravotnictví tam navíc vynáší víc než v Česku. Není to takové obětování se, jako tady,“ upřesňuje Khalil.
Složitá čeština
Naučit se češtinu je pro cizince stejně těžké, jako pro Čecha například arabština. „Chtěl jsem původně studovat v Německu, ale dopadlo to jinak a ocitl jsem se tady. Neuměl jsem říct ani ahoj a o České republice jsem věděl jenom to, že jejím hlavním městem je Praha,“ vzpomíná Khalil.
Začátky v neznámé zemi byly podle něj kruté. Do medicíny i českého jazyka se proto hned pustil naplno. „Dával jsem si velký pozor na to, abych mluvil správně. Chtěl jsem něco dokázat. Ale teď po letech už mi ani nevadí, že všechno neříkám gramaticky tak, jak bych měl,“ přiznává lékař.
Češtinu ale ovládá. Nebýt přízvuku, nikdo by u něj arabský původ nehádal. Nenosí speciální oblečení, jí česká jídla, slaví Vánoce a příležitostně si dá víno nebo pivo. Na odlišnou českou kulturu i náboženství si zvykl také Gharibyar. Kvůli dětem, které se na Slovensku narodily, dodržuje třeba i Velikonoce a chodí s pomlázkou. Vypořádal se i s odlišným náboženstvím.
„V Afghánistánu je těžké být věřící. Člověk se musí pětkrát denně modlit a v noci kvůli tomu vstávat. Já jsem ale byl vždycky liberál a nerozlišuju, jestli lidé kolem mě věří v Boha, Alláha nebo Buddhu,“ vysvětluje onkolog.
Se svými domovy jsou ale zahraniční lékaři stále spojeni. Do Libanonu jezdí Khalil každý rok na návštěvu i se svou ženou a dětmi. Když je mu po domově moc smutno, poslouchá libanonské písničky, sleduje filmy a u fotografií vzpomíná na přírodu, kterou v mládí moc nevnímal. Rodina si dokonce oblíbila saláty a mletá masa na grilu, která jsou pro Libanonce tradiční.
„Nikomu to nenutím, prostě nám to chutná. Když si děti můžou vybrat, většinou volí tato jídla,“ dodává zlínský lékař. Někteří doktoři se za cizince v Česku už ani nepovažují. „Cítím se po těch více než dvaceti letech být Čechem,“ tvrdí Azzam.
Totéž říká i specialistka na ústní, čelistní a obličejovou chirurgii Katarína Vachalová, která mimo domov pracuje přes dvacet let. „Mám tady práci i rodinu, a přestože hodně jezdím domů na Slovensko, nikdy jsem se mezi Čechy za cizinku nepovažovala,“ říká lékařka, za kterou jezdí pacienti z celého Zlínského kraje.
Přibudou další?
Jestli k zahraničním odborníkům ve Zlíně přibudou další, kteří by mohli nahradit odcházející lékaře, zatím nikdo netuší. Výzvu Děkujeme, odcházíme podepsalo ve Zlíně 127 lékařů, kteří podali výpovědi, a od března zřejmě nepřijdou do práce. Oslovení odborníci z ciziny se k akci svých kolegů příliš vyjadřovat nechtějí. Většinou ale věří, že hromadný odchod lékařů čeští pacienti nezažijí.
„Já to chápu, systém zdravotní péče tady není dobrý. Znám lékaře, kteří pracovali dlouhé roky, a na jejich životní úrovni to není znát. Přitom léčit lidi není jednoduché. Když lékař v práci něco zanedbá, může to mít fatální následky,“ říká chirurg Khalil. Na místa zdravotníků, kteří hrozí výpovědí, už vedení nemocnice přijímá zájemce. Ředitel Bohuslav Škubal hledá anesteziology, gynekology, chirurgy, neurology i pediatry. O tom, jací lékaři se na volné pozice hlásí, ale zatím mluvit nechce.
Podle některých zdravotníků není příliš pravděpodobné, že o práci budou mít zájem zahraniční studenti medicíny. „Bohužel si myslím, že cizinci k nám nepřijdou. Pokud budou chtít začínající doktoři z Rumunska nebo Bulharska odejít do zahraničí, naučí se německy nebo anglicky a půjdou pracovat tam. Slováky k nám také už nic moc neláká a lékaři z Ukrajiny zase nemívají vzdělání na dostatečné úrovni,“ konstatuje předseda České lékařské komory ve Zlíně Nečas. Cizí přízvuk tak zřejmě bude v ordinacích slyšet stále méně.
„Já osobně bych ale byl rád, kdyby tady cizinců bylo víc. Vyhovovalo by mi, kdyby ve Zlíně dohromady pracovali lékaři z Filipín, Číny, Latinské Ameriky, Japonska, Spojených států a třeba i Indie,“ uzavírá lékař Gharibyar.