Řešíme rébus nedostatku peněz a obecného plýtvání, nadbytku nemocničních lůžek a dlouhých čekacích dob, bezplatnosti a nutnosti uplácet. A má být ještě hůře, protože máme méně dětí, umíráme později, medicína zdražuje a my chceme od doktorů stále více. Ale je to opravdu tak beznadějné?
Hříchy minulosti
Do poloviny devatenáctého století do vztahu pacienta a lékaře nikdo další nevstupoval, s výjimkou nemajetných, o které se staraly církevní nebo městské nemocnice.
Průmyslová revoluce si vynutila vznik sociálního pojištění, které dalo existenční jistotu rodině nemocného zaměstnance. Postupem času se prostředky sociálního pojištění začaly využívat i k hrazení zdravotní péče, ale ještě v období před druhou světovou válkou sloužila většina vybraných peněz na kompenzaci ušlé mzdy v případě nemoci.
Ale život šel dál. Medicína najednou umí více než kdykoli dříve, ale je podstatně dražší a také lhostejnější k našim individuálním potřebám. V celé Evropě rostou náklady na zdravotní péči a přes zjevné úspěchy klesá spokojenost s poskytovanými službami.
Po roce 89 se začalo prostředí kolem nás měnit. Soukromé hospody se starají lépe o naše žaludky než podnik Restaurace a Jídelny a na džíny už nemusíme stát fronty u Tuzexu. Také zahájená reforma zdravotnictví vykročila stejným směrem.
Ve druhé polovině devadesátých let byla reforma zdravotnictví, místo potřebného dotažení, zastavena v půli cesty a právě z její nedotaženosti pramení naše dnešní obtíže.
Máme svobodnou volbu lékaře, ale nemáme si je podle čeho vybírat, máme více pojišťoven, ale ty nám nabízejí to samé, máme sice bezplatnou péči, ale pokud ji chceme jinou a jindy, než je nám nabízeno, tak se k ní musíme prokorumpovat.
Hlavním problémem našeho, ale nejen našeho zdravotnictví je, že regulace zavedené k zajištění solidarity v době laciné medicíny a za jiných sociálních podmínek nám dnes překážejí. Zdravotnictví nás stojí více, než by mohlo, jeho služby nejsou takové, jaké bychom očekávali, a na každé ze zúčastněných stran je mnoho nespokojených.
Zdravotnictví je zapleveleno pokrytectvím, které na jedné straně zavrhuje používání standardních ekonomických nástrojů a na straně druhé vytváří podmínky pro rozkvět korupce. V socialistickém skanzenu našeho zdravotnictví nemáme postavení zákazníků.
Regulovaný trh
Kudy ven? Slabinou trhu bez přívlastku je, že přes svou schopnost vnést do zdravotnictví efektivitu nezajistí všem dostupnost nutné zdravotní péče. Odlišný obsah našich peněženek, ale zejména daleko dramatičtější rozdíl v nákladnosti našich nemocí, jsou hlavními důvody, proč trh regulovat.
Je těžké efektivně žít v prostředí bez cenovek. Tím myslím regulační poplatky za návštěvu pohotovosti, za recept a další zdravotnické služby, které jsou sice zatím na indexu, ale jejichž zavedení se zcela jistě nevyhneme.
Funkce veřejného zdravotního pojištění se zlepší adresnější správou peněz, které do něj vkládáme, a změnou postavení zdravotních pojišťoven. Toho prvého se docílí rozdělením zdravotního pojištění na část solidární a část, o které si budeme rozhodovat sami.
Solidární část poputuje do společného měšce a z něho pak dostane právě ta naše zvolená pojišťovna peníze odpovídající našemu zdravotnímu riziku. Sami si pak výběrem typu pojištění rozhodneme, jak chceme, aby o nás bylo postaráno v případě nemoci. Něco na způsob povinného ručení a havarijního pojištění.
Autobusem, či letadlem
Pojišťovny by měly být našimi agenty na trhu zdravotních služeb, a aby nás nebraly na hůl, potřebují dohled a přesná pravidla. Nejdůležitější je vymezení rozsahu péče, kterou nám musí všechny zajistit. Jejich chování by se mělo podobat cestovním kancelářím.
Všechny zajistí pobyt u moře, ale jenom na nás záleží, zda pojedeme autobusem, nebo poletíme letadlem.
Jak to vidí politici
V sociální demokracii zvítězilo křídlo Milady Emmerové, a tím byly pohřbeny naděje na jakýkoli „mírný pokrok v mezích zákona“ podporovaný ministrem Sobotkou.
Koncepce zdravotnictví, kterou minulý týden vzala vláda na vědomí, je výpravným slohovým cvičením, které výstižně popisuje situaci zdravotnictví a dokumentuje představy autorů o tom, jaké zdravotnictví by tu rádi viděli v roce 2009, ale jak se od současného marasmu dostat ke světlým zítřkům, se v ní nedočteme.
Pokud si ovšem nemyslíme, že k páchání dobra na všech lidech je potřeba získat moc, data k analýzám, vytvořit pětiletý plán a za každého postavit policistu.
Za opoziční ODS reprezentuje oblast zdravotnictví senátor Tomáš Julínek. Je to historicky prvý uchazeč o křeslo ministra zdravotnictví, který začal s předstihem věcnou debatu o tom, co chce dělat. S jeho záměry vrátit občana do středu zdravotního systému lze jenom souhlasit.
Konečný materiál ještě není na světě a doufejme, že se v něm vyhne jak riziku umrtvení peněz ze zdravotního pojištění na účtech zdravých pojištěnců, tak nákladné správě prostředků, které je každý schopen kdykoli zaplatit z rodinného rozpočtu.
Pavel Vepřek, Hospodářské noviny
autor je předsedou sdružení Občan