Kdo doteď nenapsal něco o děkování a odcházení, není opravdový komentátor. Těžká služba, napsat a nenudit, když už vše bylo vlastně někým někde napsáno.
A obtěžovat laskavé čtenáře shrnutím napsaného není služba, ale spíše pomsta, neboť před tématem není úniku ani na vnitřních stránkách novin. Tak, a teď se čtenářům pomstím.
Dobrým zvykem je, že za všechno může vláda. Případně může za to, že nic nezmůže, což je poněkud nezáviděníhodná situace. Ale k věci.
Že současný systém financování zdravotní péče je s ohledem na stoupající možnosti medicíny a demografické trendy stejně udržitelný jako důchodový systém, je nasnadě. Ovšem navrhovat a nedej bože implementovat změny směřující k řešení dlouhodobé finanční únosnosti systému je pro každou vládu téměř politická sebevražda.
Dokážete si představit, že by místní politik vyhrál volby s programem zruším místní gymnázium, jelikož absolventi se nic nenaučí a nenajdou si ani zaměstnání? A ještě k tomu přeměníme nemocnici na lůžkové zařízení? Já ne.
Ovšem často vyhrávají ti, kteří slibují rozšíření zdravotní sítě i vzdělávacích institucí právě tam, kde to vůbec není potřeba. Že to pak jaksi vcelku finančně nevychází, už není jejich problém. To je přece problém vlády.
Jinými slovy, už z principu má systém tendenci jít směrem k duplicitám a extenzivnímu rozvoji. To s sebou nese nejen problém finanční udržitelnosti, což má dopady na kvalitu produktu (ať jde o vzdělávání, či lékařskou péči), ale též vznikají výrazné strukturální nevyrovnanosti.
Jen tak si lze vysvětlit, že ač máme nejvyšší počet lékařů na 1000 obyvatel, jsou často problémy s kvalitou a dostupností péče. A s tím souvisí i druhý moment. Pokud je u nás lékařů téměř dvojnásobek oproti Německu, i kdybychom dávali naprosto stejné peníze na zdravotní péči jako Němci, bude příjem lékařů oproti Německu poloviční. Že na tom finančně nejsme tak dobře jako sousedi na západ od Šumavy, ví každý.
Pokud však máme dvojnásobný počet lékařů, a ti přitom mají neskutečné přesčasy a jsou přetíženi, nelze než konstatovat, že je systém navíc naprosto špatně nastaven. To je právě symptom strukturních nerovnováh a případně ještě nesprávné alokace činností: tak jako soudci nemají dělat administrativu případů, tak lékaři jsou příliš kvalifikovanou silou na to, aby se jejich časem plýtvalo.
Ovšem řešení této situace není na vládě, ta ani nemůže vědět, kde jsou skutečné rezervy na úrovni jednotlivých zařízení a lokalit. Již maďarský ekonom Janos Kornai při analýze problémů plánovaného hospodářství definoval makroekonomickou nerovnováhu jako součet všech drobných nerovnováh, o kterých vláda ani nemůže vědět.
A přitom plán byl přece dobře nastaven a vše v něm vycházelo správně, a najednou vláda vidí, že na makroúrovni to nevychází. Platí to i dnes, zejména pokud provádíme mezinárodní srovnání: u nás je průměrná vytíženost lůžek v nemocnici pod 70 procenty, jinde je okolo 85 procent. Nevyužívané kapacity užírají fixní náklady, rozdrobenost zvyšuje ceny dodavatelů.
Ovšem jediný, kdo má skutečně kvalifikované informace k řešení místních problémů, je management jednotlivých nemocnic a sami místní lékaři - i ti v odborech. Jenže to se dostáváme k tomu problému rušení místní školy…
Takovými věcmi se vláda zabývat prostě nemá, od toho tu jsou jiní, kteří to mají - na rozdíl do vlády - přímo v popisu práce.
Autor je ekonom