Odpověď není jednoduchá. I proto si sám kladu otázky, jež se pokouším alespoň trochu probrat v tomto úvodníku speciálního čísla Postgraduální medicíny, které vychází při příležitosti Výročního sjezdu České internistické společnosti ČLS JEP v Praze.
Asi je nošením dříví do lesa konstatování, že specializace je nezbytná, že potřebujeme specialisty v mnoha oblastech původně jednotné, všeobecné, velké interny. Specializaci možná vnímáme jako fenomén zejména posledních několika let, maximálně desetiletí. Není to ale úplně tak - už v polovině minulého století, a dokonce i dříve, měli velikáni interny, jakým byl třeba i zakladatel naší kliniky, profesor Charvát, výraznou afinitu k některému z „podoborů“ interny. Takže specializace tady byla, je a jistě bude, a její existenci velmi doceníme v konkrétních případech, kterých jsou desítky. Znamená to vše ale také konec všeobecného internistického vzdělání? Došlo k atomizaci interny tak, jak to propagovala celá řada velmi významných osobností v posledních letech s racionálním zdůvodněním, že pokud chce někdo držet krok se světem v provedení speciálního výkonu, musí těchto výkonů provést co nejvíce, až v optimálním případě nebude dělat nic jiného. Ano, i tyto specialisty potřebujeme.
Na druhé straně jsem někdy sám velmi skeptický k tomu, že by tak úzké zaměření mohlo někoho celoživotně uspokojovat. Z hlediska pokroku v oboru si pak dovolím tvrdit, že nová řešení lze očekávat při dobrém, širokém záběru a práci na rozhraní oborů. A ještě jeden aspekt: prakticky všichni, kteří se stali skvělými „superspecialisty“ a propagátory nutnosti specializace, byli na začátku své kariéry vysoce vzdělanými všeobecnými internisty s nesmírně širokým záběrem.
Zmínil jsem výše profesora Charváta, uvedu tedy i příklad z naší kliniky (asi také proto, že mi Michael jako blízký přítel a kolega odpustí, že o něm píšu v úvodnících…): současný předseda České kardiologické společnosti profesor Aschermann. Na klinice jsem ho poznal jako renomovaného, ale především opravdu „bohem nadaného“ intervenčního kardiologa. Kromě toho ale byl a je lékařem s širokým interním rozhledem, který rozhodně nepotřeboval konzultaci diabetologa ani u nemocného s infarktem a diabetem prvního typu (ale současně měl dostatek medicínské pokory, aby se u tohoto diabetika poradil, nevedla-li standardní léčba k požadovanému efektu).
Asi i proto Michael ani mnozí další nepředpokládali problémy mladých kolegů, kteří se „vrhli“ na svou specializaci prakticky bez přípravy. Samozřejmě, že tyto problémy by mělo vyřešit postgraduální vzdělávání v interně i v oborech z interny vzešlých. Společný interní kmen by mohl zajistit mnohé. Střílím do vlastních řad, i ČIS se podílela na jeho přípravě. Příprava a záměr je však věc jedna, realita každodenního života pak druhá. V rámci tohoto kmene někdy v praxi vidíme spíše „turisty“ jednotlivými stážemi na speciálních interních oborech (kterých je zbytečně mnoho a požadavky jsou často přehnané) než mladé lékaře, kteří se seznamují s širokou problematikou interny. Ti, kteří již mají svou specializaci „předpřipravenou“ (pracovali ve svém specializovaném oboru, třeba již za studia), se snaží „uniknout“ co nejdříve (v dobrém úmyslu) třeba do katetrizační nebo endoskopické laboratoře.
Na tomto místě ponechávám zcela stranou otázku, kterou nechci rozebírat vůbec -mladý lékař-klinik, který má vědecky pracovat v laboratoři v rámci doktorandského studia. Může to působit staromilsky, konzervativně, ale já bych v rámci interního kmene zdůraznil hodně práce (více služeb, rutinu na netříděném interním příjmu), konkrétní zodpovědnost za svěřené nemocné, kterých by mělo být raději více než méně v rámci konkrétního interního oddělení. A tady se dostáváme i k tomu, že stále jsou a budou interní oddělení. V současné době je jistě široce pojatá interna doménou především ambulantních internistů a regionálních nemocnic. I ve fakultních nemocnicích však musí všeobecná interna existovat a dále se rozvíjet nejen z důvodů pregraduální i postgraduální výchovy studentů a lékařů. Musí existovat proto, protože je nezbytná!
Až budete číst články v této příloze Postgraduální medicíny, určitě si uvědomíte, jak je interna široká, pestrobarevná a zajímavá. Většina z nás asi nebude chtít soutěžit s autory článků o prestižní postavení v jejich oboru. Snažme se ale osvěžit si znalosti v té největší šíři - pro pacienty, pro sebe i pro královnu internu.
Hezký pobyt na Výročním sjezdu ČIS v Praze těm, kteří budou mít možnost se jej osobně zúčastnit, a samozřejmě moc hezké čtení vám čtenářům.
Richard Češka