K tomu vyjde nařízení vlády s navýšenými platovými tabulkami. Má to však mnoho háčků. Poměrně velká část veřejného zdravotnictví je již v režimu podnikatelském, z některých nemocnic jsou akciové společnosti, u dalších je to zřejmě jen otázka času. Na zaměstnance těchto zdravotnických zařízení, stejně jako na většinu ambulantní péče, se nevztahuje zákon č. 143/1992 Sb. a příslušná nařízení vlády včetně katalogu prací. Jejich odměňování se řídí jiným zákonem, a to Zákonem o mzdě č. 1/1992 Sb. Ten je původně koncipován ne pro veřejné služby, ale pro podnikatelské subjekty. Jako základ pro vyjednávání jsou v nařízení vlády dány pouze minimální tarify pro 12 tarifních tříd a jak jsem se již zmínila, podrobný katalog, na kterém jsme se tak „nadováděli“, pro tento zákon neplatí.
Jsme na tuto situaci připraveni? Odbory sice vyjednávají zvýšení minimální mzdy i zvýšení minimálních tarifů, aby základ pro vyjednávání byl vyšší, ale vyšší kolektivní smlouva, kterou by uzavíral odborový svaz se zaměstnavatelskou organizací, není v dohledu pro neochotu vyjednávat ze strany zaměstnavatelů. A tak nezbývá, než jít do tvrdšího kolektivního vyjednávání na úrovni pracovišť. To může vést pouze odborová organizace. Prosadit pokud možno spravedlivý funkční systém je pěkná „fuška“ a vyžaduje schopné vyjednávače, případnou podporu expertů a hlavně podporu vlastních členů. Připadá mi dost zbabělé, když zaměstnanci, kterým nestojí za to odevzdávat členský příspěvek, útočí na členy odborů na úrovni pracovišť i svazu s požadavky a stížnostmi. Hřeší na to, že vyjednané podmínky v kolektivní smlouvě i další dohody platí pro všechny. Ale je to kolegiální a taktické? Kde se za těchto podmínek budou brát ti stateční, kteří do toho půjdou bez masivní podpory, a tím i v osobním ohrožení?
Dalším úskalím v navyšování platů a mezd ve zdravotnictví je jiný zdroj finančních prostředků než v ostatních službách a správě. Systém zdravotního pojištění byl u nás zvolen jako veřejnoprávní ke správě prostředků vybraných od občanů, zaměstnavatelů a státu (za tzv. státní pojištěnce). Nedá se říci, že by těchto prostředků nebylo dost, ale ani málo.
Každopádně každoročně rostou. Problém je v tom, že místo kultivování systému, zavedení standardů, vytvoření efektivní sítě zdravotnických zařízení nastoupila řada opatření, která pojišťovnám ukládají více vydávat, než tvoří jejich příjmy. Tím se prodlužují i lhůty plateb za zdravotní péči a ztěžují situaci jak managementům, tak jejich dodavatelům. V tomto v podstatě zadluženém prostředí se těžko vyjednává i v příspěvkových organizacích, kde jsou úpravy platu nařízené vládou povinné.
Vedení často řeší situaci snižováním nadtarifních složek platů, i když k tomu nejsou faktické důvody - zaměstnanci neodevzdávají méně kvalitní práci, rizikové prostředí se nemění. Otázkou je, zda by se nedalo mnohde ušetřit jinak. I to by mělo být předmětem vyjednávání, odborová organizace má právo na informace o hospodaření a měla by s nimi umět pracovat. Předmětem vyjednávání by měla být rovněž alespoň elementární spravedlnost. Na zajištění zdravotní péče se podílejí pracovní týmy složené z různých profesí. Bohužel ve většině jsou výrazně preferováni tzv. nositelé výkonů - lékaři. Zcela nejhůře dopadají nezdravotnické profese. To se týká nejen rozdílných tabulek, ale i motivačních složek platů a mezd. Větší rozdíly jsou i v podnikatelském prostředí. Přitom kvalita poskytovaných služeb závisí z velké části právě na nelékařích i nezdravotnických pracovnících.
Považujeme za spravedlivé zrušit základní platovou tabulku tak, aby se na vyšší platovou úroveň dostali i nezdravotničtí pracovníci. Rovněž odměny a osobní ohodnocení by měly být rozdělovány spravedlivěji. Bohužel zkušenosti z podnikatelského prostředí o tom zatím nesvědčí. Za vrchol diskriminace považujeme návrh vyhlášky ministerstva zdravotnictví, kterou se mimo jiné upravuje indexace ceny práce pouze lékařům s komentářem, že na nelékaře dojde později. Tak tedy - nebuďme lhostejní, braňme se a nebuďme pouze přihlížejícími nespravedlnostem.
O autorovi: Jana Dvořáková, místopředsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR (dvorakova.jana@cmkos.cz)