Vzhledem k tomu, že novelizace obou zákonů nabyla účinnosti v době hospodářské krize, přinášíme informace o změnách, které se bohužel mohou některých z našich čtenářů v této nelehké době bezprostřední týkat.
Rozšiřuje se okruh zaměstnanců, na které se zákon nevztahuje
Vzhledem k tomu, že statutární orgán nebo člen statutárního orgánu zaměstnavatele nese nebo může nést vinu za úpadek zaměstnavatele, zákon tyto osoby, které jsou současně zaměstnanci a mají nejméně poloviční majetkovou účast, z ochrany poskytované tímto zákonem vylučuje. Zákon tudíž nově výslovně stanoví, že se nevztahuje na zaměstnance, který byl v rozhodném období zaměstnancem zaměstnavatele, který je v platební neschopnosti, a současně v tomto rozhodném období byl jeho statutárním orgánem nebo členem jeho statutárního orgánu a měl u tohoto zaměstnavatele nejméně poloviční majetkovou účast.
Nové vymezení pojmů
Rozhodné období: Nová právní úprava rozhodného období by měla poskytnout ochranu i těm zaměstnancům, kterým nebyla vyplacena mzda za měsíc, ve kterém byl podán insolvenční návrh, jakož i za další 3 následující měsíce a 3 měsíce předcházející měsíci, ve kterém byl podán insolvenční návrh. Takto rozvržené rozhodné období umožňuje lépe a spravedlivěji uspokojit mzdové nároky zaměstnance. Celková délka rozhodného období se nemění a zůstává 6 měsíců. Shodný způsob stanovení rozhodného období je nově spojen s případem, kdy bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení. Zákon nyní stanoví, že rozhodným obdobím je kalendářní měsíc, ve kterém bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení nebo ve kterém byl podán insolvenční návrh, jakož i 3 kalendářní měsíce předcházející tomuto měsíci a 3 kalendářní měsíce následující po tomto měsíci.
Zaměstnavatel v platební neschopnosti: Zákon dále nově stanoví, že pro jeho účely je zaměstnavatel v platební neschopnosti, jestliže neuspokojil splatné mzdové nároky zaměstnanců, a to dnem následujícím po dni, kdy na něho bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení nebo po dni, kdy na něho byl podán insolvenční návrh u příslušného soudu v České republice, nebo u nadnárodního zaměstnavatele také dnem, kdy byl prohlášen za platebně neschopného u příslušného orgánu v jiném členském státě Evropské unie. V tomto případě jde o legislativně technickou úpravu v souvislosti se zapojením institutu moratoria před zahájením insolvenčního řízení do rozhodného období.
Institut moratoria se promítá i do dalších ustanovení zákona: Místně příslušný úřad práce vyvěsí na úřední desce neprodleně poté, co jej soud vyrozumí o vyhlášení moratoria před zahájením insolvenčního řízení nebo o zahájení insolvenčního řízení, informace o zaměstnavatelích, jejichž zaměstnanci mohou uplatnit své mzdové nároky u úřadu práce, a současně informuje o lhůtě, do které mohou zaměstnanci tyto nároky uplatnit.
Lhůta pro uplatnění mzdových nároků zaměstnance se prodlužuje: Vzhledem k tomu, že rozhodné období nově zahrnuje 3 měsíce následující po měsíci, ve kterém bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení nebo byl podán insolvenční návrh, musí mít zaměstnanci možnost podat žádost nejen po celé rozhodné období, ale i 15 dnů po uplynutí splatnosti mzdy za poslední měsíc, za který mzdové nároky uplatňuje. Proto zákon nově stanoví, že mzdové nároky může zaměstnanec uplatnit nejpozději namísto l měsíce, do 5 měsíců a 15 kalendářních dnů následujících po dni, kdy úřad práce zveřejnil informace o zaměstnavatelích, jejichž zaměstnanci mohou uplatnit své mzdové nároky, na úřední desce, jsou-li splněny další podmínky stanovené tímto zákonem. Jestliže v této lhůtě zaniklo moratorium vyhlášené před zahájením insolvenčního řízení nebo soud rozhodl o insolvenčním návrhu jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku, lze mzdové nároky uplatnit nejpozději v den zániku moratoria nebo v den právní moci soudního rozhodnutí.
Uplatnění mzdových nároků zaměstnancem: Zaměstnanec bude mít možnost sám se rozhodnout, za které 3 měsíce rozhodného období bude uplatňovat mzdové nároky nevyplacené zaměstnavatelem, a tuto skutečnost uvede úřadu práce v žádosti o uplatnění mzdových nároků. Současně se zpřesňuje právní úprava omezení pro výplatu mzdových nároků z titulu vzniku dalšího rozhodného období, a to následovně. Mzdové nároky může zaměstnanec uplatnit nejvýše v rozsahu odpovídajícím splatným mzdovým nárokům za 3 kalendářní měsíce rozhodného období. Po uspokojení alespoň části uplatněných mzdových nároků může úřad práce uspokojit další mzdové nároky zaměstnance uplatněné vůči témuž zaměstnavateli až po uplynutí 12 měsíců ode dne vydání příkazu k úhradě mzdových nároků.
Dále se bude nově vycházet z rozhodné částky a z minimální mzdy platné v den vyhlášení moratoria před zahájením insolvenčního řízení nebo v den podání insolvenčního návrhu. V písemné žádosti, ve které zaměstnanec uplatní mzdové nároky u úřadu práce, musí nově uvést kalendářní měsíce rozhodného období, za které uplatňuje mzdové nároky, a při uplatnění mzdových nároků je zaměstnanec povinen prokázat dobu trvání pracovního poměru nebo dohody o pracovní činnosti. Povinnost prokázání existence pracovního poměru nebo dohody o pracovní činnosti je jednou z podmínek pro rozhodnutí o přiznání mzdových nároků nevyplacených zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti, proto je v zákoně tato povinnost jednoznačně stanovena zaměstnanci, který žádá o vyplacení splatných mzdových nároků.
Jelikož po vydání rozhodnutí soudu o úpadku nakládá s majetkovou podstatou určený správce, je nutné, aby si úřad práce vyžádal od správce nové seznamy dlužných mzdových nároků zaměstnavatele - dlužníka, neboť právě po správci budou úřady práce žádat vrácení finančních prostředků vyplacených zaměstnancům dlužníka včetně srážek a odvodů. V souvislosti se zařazením institutu předběžného moratoria může tato povinnost přejít též na předběžného správce. Zákon proto nově stanoví, že v případě, že práva a povinnosti zaměstnavatele ohledně zaměstnanců vykonává předběžný správce nebo insolvenční správce (dále jen „správce“), přecházejí na něho povinnosti zaměstnavatele uvedené v zákoně.
Dále se nově stanoví, aby úřady práce měly zákonnou možnost v případech, kdy zaměstnavatel vyčíslí dlužné mzdové nároky zaměstnanců včetně různých odměn nebo prémií, příplatků za práci přesčas aj., které nejsou mzdovými nároky podle tohoto zákona, a zaměstnanec takto vyčíslené mzdové nároky uplatní ve své žádosti, tyto položky z celkové výše uplatněných mzdových nároků odečíst a zbývající část uplatněných mzdových nároků zaměstnanci přiznat. Z uvedeného důvodu proto zákon výslovně stanoví, že uplatnil-li zaměstnanec mzdové nároky a zaměstnavatel nebo správce potvrdil mzdové nároky zaměstnance včetně částek, které nelze podle tohoto zákona považovat za mzdové nároky, úřad práce tyto částky z celkové výše uplatněných mzdových nároků odečte a zbývající část mzdových nároků zaměstnanci přizná. Úřad práce předá peněžnímu ústavu příkaz k úhradě přiznaných mzdových nároků nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o jejich přiznání.
Opětovné rozhodování úřadu práce o mzdových nárocích: Úřad práce opětovně rozhodne o mzdových nárocích nejpozději do 7 pracovních dnů, jestliže zaměstnanec dodatečně prokáže dobu, za kterou mzdové nároky uplatňuje, nebo je dodatečně prokáže ve výši rozdílu mezi poskytnutou částkou a jejich skutečnou výší. Tyto nároky musí však zaměstnanec prokázat nejpozději do 15 pracovních dnů ode dne, kdy je mu doručeno rozhodnutí úřadu práce o přiznání mzdového nároku v daném měsíci v prokázané výši.
Novou úpravou tohoto ustanovení by se lhůta pro prokázání mzdového nároku, která zaměstnanci umožňuje, aby po vydání rozhodnutí úřadu práce ještě mohl dodatečně prokázat dobu, za kterou mzdové nároky uplatňuje, resp. skutečnou výši dlužných mzdových nároků, počítala nikoli od podání insolvenčního návrhu, ale od doručení rozhodnutí úřadu práce zaměstnanci. Lhůta, která začne běžet dnem následujícím po dni, kdy je zaměstnanci předmětné rozhodnutí úřadu práce doručeno, lépe odpovídá účelu předmětného ustanovení zákona, neboť zaměstnanec zde prokazuje mzdové nároky poté, co úřad práce ve věci již rozhodl. Nová úprava též zamezuje případům, kdy lhůta pro dodatečné prokázání mzdových nároků zaměstnanci uběhla, aniž by ji zaměstnanec mohl využít, protože rozhodnutí úřadu práce bylo vydáno až po lhůtě stanovené pro jejich prokázání.
Zaměstnavateli se ukládají další povinnosti: Zákon stanoví, že zaměstnavatel je povinen uhradit úřadu práce finanční prostředky vyplacené zaměstnanci podle tohoto zákona a částky odpovídající srážkám a odvodům, které úřad práce odvedl podle zvláštních právních předpisů, v případech, kdy soud pravomocně:
a) rozhodl o insolvenčním návrhu jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku,
b) rozhodl o tom, že dlužník není v úpadku,
c) zrušil konkurz z jiného důvodu než po splnění rozvrhového usnesení nebo proto, že majetek dlužníka je zcela nepostačující, a to do 15 pracovních dnů ode dne, kdy byl úřadem práce písemně vyzván k jejich úhradě.
Dále zákon nově stanoví, že zaměstnavatel je též povinen uhradit úřadu práce finanční prostředky vyplacené zaměstnanci podle tohoto zákona a částky odpovídající srážkám a odvodům, které úřad práce odvedl podle zvláštních právních předpisů, v případě, že moratorium vyhlášené před zahájením insolvenčního řízení zaniklo, aniž bylo zahájeno insolvenční řízení, a to do 15 pracovních dnů ode dne, kdy byl úřadem práce písemně vyzván k jejich úhradě. Vzhledem k tomu, že v praxi může nastat situace, kdy úřad práce bude vyplácet mzdové nároky zaměstnancům dlužníka později než ve lhůtě stanovené nyní dlužníkovi k úhradě finančních prostředků vyplacených úřadem práce, bylo nutné stanovit dlužníkovi lhůtu pro jejich úhradu od doručení výzvy úřadu práce k úhradě těchto finančních prostředků, a to pro oba případy, kdy úřad práce nebude vyplacené mzdové nároky uplatňovat v insolvenčním řízení.
Nová povinnost součinnosti dalších právnických a fyzických osob: Za účelem zjištění, zda pracovní poměr žadatele o uspokojení mzdových nároků skutečně existoval, se obracejí úřady práce na finanční úřady a správy sociálního zabezpečení s dotazem, zda zaměstnavatel za žadatele uhradil daň z příjmu fyzických osob a zálohy na ni, pojistné na sociální zabezpečení a všeobecné zdravotní pojištění. Proto se ukládá finančním úřadům a správám sociálního zabezpečení výslovná povinnost k poskytnutí příslušných údajů, čímž se sleduje zájem zkrátit čas nezbytný pro rozhodnutí úřadu práce o nároku žadatele. Zákon nově stanoví, že státní orgány, obce a kraje a jejich orgány, další právnické a fyzické osoby sdělují na výzvu příslušného úřadu práce bezodkladně a bezplatně údaje rozhodné pro uspokojování mzdových nároků zaměstnanců podle tohoto zákona a mohou tak učinit způsobem umožňujícím dálkový přístup.
V přechodných ustanoveních se minimalizují sociální dopady: V přechodných ustanoveních novely zákona se stanoví, aby o žádostech zaměstnanců o uspokojování mzdových nároků, které byly uplatněny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodovaly úřady práce podle dosavadních právních předpisů. Současně se ale výslovně stanoví, aby zaměstnanci, kteří nesplňovali podmínky pro uplatnění mzdových nároků podle dosavadní právní úpravy, avšak splňují podmínky stanovené zákonem č. 118/2000 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, mohli v případech, kdy k vyhlášení moratoria nebo k podání insolvenčního návrhu došlo v období od 1. září 2008 do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, mohli podat žádost o uspokojení svých splatných mzdových nároků do dvou měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona s tím, že je pro ně stanoveno rozhodné období zvláštním způsobem - zahrnuje kalendářní měsíc podání insolvenčního návrhu nebo vyhlášení moratoria a 6 následujících kalendářních měsíců.
Účelem tohoto přechodného ustanovení je minimalizovat sociální dopady vzniklé v souvislosti s propuštěním zaměstnanců a nevyplácením jejich mzdových nároků zaměstnavateli, a to včetně specifické situace v oblasti sklářského průmyslu.
O autorovi: Mgr. Olga Bičáková
Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, v. v. i., výzkumná skupina Trh práce a zaměstnanost, Praha