Ministr zdravotnictví Julínek předestřel plán ODS na zavedení bezvýjimečných poplatků za návštěvu u lékaře, za pobyt v nemocnici, za recept a za návštěvu lékařské pohotovosti.
Dále má od dubna tohoto roku dojít k významnému snížení úhrad běžných léků, které Julínek nesmyslně označuje za neúčinné, čímž dojde k nárazovému růstu spoluúčasti pacientů prakticky na všech široce užívaných lécích.
Na jednu stranu ministr tvrdí, že poplatky mají především regulační ráz, tedy jejich cílem je snížit počet kontaktů pacienta s lékařem, současně však dodává, že doplatky přinesou až 5 miliard ročně. Navíc dubnové snížení úhrad léků z pojištění má přinést 1,5 miliardy ročně.
Problémem všech těchto plánů je skutečnost, že poplatky a doplatky nezaplatí všichni občané rovnoměrně, ale výhradně relativně úzká skupina občanů, kteří potřebují zdravotní péči. Tudíž avizovanou úsporu 1,5 miliardy za léky a dalších 5 miliard vybraných na poplatcích zaplatí tak 1,5 až 2 milióny spoluobčanů. V drtivé většině jde přitom o starobní důchodce a malé děti.
Ministr Julínek logicky, byť poněkud asociálně, podotkl, že právě tyto skupiny není možné z poplatků vyjmout, neboť tito lidé konzumují největší díl zdravotní péče a právě proti nim jsou poplatky zaváděny, aby zregulovaly jejich „rozmařilé“ chování. Vysoký počet kontaktů pacienta s lékařem v ČR má řadu příčin a nelze očekávat, že poplatky u lékaře dlouhodobě tento počet sníží bez dalších zásadnějších změn systému a bez dlouhodobé, až generační změny zvyklostí. To se konečně ukázalo i na Slovensku, kdy po zavedení poplatků u lékaře počet kontaktů klesl, aby po čase začal opět stoupat.
Vysoký počet kontaktů pacienta s lékařem není vysoký jen ve všech tzv. postsocialistických zemích, ale také třeba v Japonsku. Pacient-důchodce se po zavedení Julínkových poplatků dostane do neřešitelné situace. Na jednu stranu bude muset platit ze svého důchodu to, co měl nyní bezplatně, což jednoznačně a skokem sníží jeho životní úroveň. Na druhé straně bude pod tlakem dlouhodobého zvyku, fungování systému zdravotní péče a reálných potřeb svého zdravotního stavu. Náš systém zdravotní péče funguje velmi specificky, přičemž není možná rychlá náprava.
Páteří zdravotnictví jsou nemocnice a na druhém místě ambulantní specialisté. Praktičtí lékaři hrají roli podstatně nižší, a to hned z několika příčin. Na rozdíl od všech západoevropských zemí neposkytují péči o své pacienty 24 hodin denně, ale výhradně jen v době 5 ordinačních hodin denně. Na rozdíl od mnoha západních kolegů poskytují užší spektrum péče. Například praktický lékař, který sešije řeznou ránu, je u nás spíše raritou.
Naši „rodinní“ lékaři nechodí ošetřovat své pacienty do nemocnice v okamžiku, kdy jsou hospitalizováni, a dokonce v posledních letech už drtivá většina z nich ani neslouží LSPP. Kombinace „špatné tradice – zvyklostí“, chybného dalšího vzdělávání praktiků, systémové chyby v neprovázanosti nemocnic se soukromými ambulancemi, nezájmu zdravotních pojišťoven o úroveň a rozsah zajištění primární péče a dobrá dostupnost ambulantních specialistů činí z podstatné části praktických lékařů pouhé „dispečery“. To se poplatky nezmění, zde se platit nemají.
Pacient stejně jako dnes bude léčen specialistou a zde zaplatí padesátikorunu. Podle Julínka mu to zvedne sebevědomí a bude si proto moct u specialisty „dupnout“. U praktika, dle Julínka, mu zůstane sebevědomí nízké. Hodně zvláštní reforma…
David Rath, člen ČSSD, předseda zdravotního výboru Sněmovny
Právo