Očima Cyrila Höschla
Opakovat zde to, čeho jsou plné noviny, bylo by příliš laciné. Mne stav našeho zdravotnictví sice trápí už dlouhou dobu, ale na rozdíl od kritiků, kteří nemají srovnání, si nemyslím, že by byl z odborného hlediska nějak špatný.
V čem hlavně spočívá potíž našeho zdravotního systému, si uvědomuji denně, když jsem bombardován prosbami o nějakou intervenci: abych léčil toho či onoho, abych zařídil vyšetření pokud možno na Homolce, abych vyjednal operaci tu či onde. Mohl bych si na to otevřít kancelář a nedělat nic jiného.
To znamená, že někde vskutku musí být chyba. Postupně jsem pro sebe dospěl k názoru, že takto nastavený systém nespraví žádný ministr a žádné oddlužování chybějícími miliardami, tu do pojišťovny, tam do krachujících špitálů (mimochodem ti, co nekrachují, si připadají jako idioti, protože se příliš uskromňují a nedostanou nic!).
To je celé úplně špatně. Tak obrovské chyby (miliardové dluhy na všech stranách a nízké platy sester a mnohých lékařů) přece vytváří systém, který onu příčinu musí mít zabudovánu přímo v sobě, jinak to není možné.
Navíc je divné, že velmi podobné problémy má zdravotnictví prakticky ve všech zemích světa. Nedávno jsem potkal bývalého polského ministra zdravotnictví a říkal jsem mu, že průměrná doba přežití ministra zdravotnictví je u nás asi 15 měsíců (Klener, Bojar, Lom, Rubáš, Stráský, Roithová, David, Fišer, Kubinyi, Součková, Emmerová, Rath). “ Tak to máte stabilní zdravotnictví,“ zasmál se, “ u nás je za poslední čtyři roky už šestý ministr.“
Podobně tomu je ve Francii a mnoha dalších zemích. Problém je v tom, že ekonomicky perverzní systém, kdy ne vy, ale prodavač určuje, co a v jakém množství potřebujete koupit, a za váš nákup je placen ne vámi, ale někým jiným, nemůže fungovat.
Solidární systémy vždy svádějí ke zneužití. Tomu se stát brání represemi a kontrolou. Represe a kontroly umrtví tržní mechanismy, čímž se dále prohloubí ekonomická perverze a to nakonec vede k miliardovým dluhům, nespokojenosti, korupci a snížení kvality péče (čekací lhůty).
Ani ten, kdo by si chtěl normální slušnou péči zaplatit, nemůže, protože poskytovatel mu ji nesmí prodat, máli smlouvu s pojišťovnou. Příjem od pojišťovny je zastropovaný, takže pracovat se nevyplácí. Čím více máme pacientů, tím víc na ně doplácíme, proto musíme odmítat.
A když odmítáme, zhoršujeme kvalitu služeb, takže začnou zvonit telefony se žádostmi o výjimku a protekci. Začarovaný kruh se uzavírá. Ptal jste se mne, co si myslím o našem zdravotnictví. Odpovídám, že je na tom v průměru podobně jako každé jiné v Evropě. Naštěstí jste se neptal, co s tím.
CYRIL HÖSCHL, Reflex