Tým vědců z Torontské univerzity sledoval zhruba rok 145 žen, které měly nádor na prsou. Účastnice výzkumu vyplňovaly dotazník, jehož cílem bylo vyhodnotit jejich emoce, schopnost zaměřit se na nové cíle a provozovat fyzickou aktivitu. Ze vzorků slin pak vědci analyzovali hladinu hormonu kortizolu. Týká se to také větší fyzické aktivity, která má klíčovou úlohu pro spokojenost pacientů, ať už ve fyzické či psychické rovině, píše italský deník Corriere della Sera. Při dlouhodobém sledování se ukázalo, že bývalé pacientky, které většinou pociťovaly negativní emoce (strach, úzkost, vztek či pocit viny), byly rovněž nejvíce fyzicky aktivní.
„Negativní pocity mohou přispívat ke zvýšení hladiny stresového hormonu kortizolu, který může mít na organismus negativní vliv. Na druhé straně se však ukázalo, že to bylo účinnou pohnutkou, která stimulovala pacientky, aby provozovaly fyzickou aktivitu a zaměřovaly se na nové cíle, například na to, že začaly chodit stále rychleji,“ uvádí koordinátorka výzkumu Andree Castonguayová.
„Negativní emoce jsou součástí naší existence. Je běžné, že v případě nemocí ohrožujících náš život, stejně jako v mnohých stresových situacích, prožíváme negativní emoce, jako je vztek, pocit provinění, úzkost a strach. To však může plnit i užitečnou roli, pokud vedou k procesu uvědomění a pokud jsou sdíleny. Jejich potlačování naopak vytváří předpoklady pro biologické procesy škodlivé fyzickému a psychickému zdraví,“ vysvětluje ředitel psychiatrické kliniky Ferrarské univerzity Luigi Grassi.
Co je tedy vhodné učinit, abychom pacientům pomohli překonat tyto „obtížné“ pocity? „Možnost projevit negativní pocity, aniž bychom se za ně styděli nebo se jich děsili, je důležitým krokem. Jestliže k tomuto procesu přispěje rodina, příbuzní a přátelé, je mnohem pravděpodobnější, že pacient pozvolna pociťuje větší a větší úlevu, nebo že v závislosti na tom, jak silné jsou negativní pocity, snáze požádá o pomoc odborníky na psychoterapii,“ uvádí Grassi.
Asi polovina onkologických pacientů trpí stresem, úzkostmi a depresemi. „Odhady se různí podle toho, o jaký nádor jde, v jakém je choroba stádiu a přirozeně i podle toho, v jaké rodině nemocný žije, čili jak ho rodina podporuje,“ říká prezident Italské psychoonkologické společnosti (SIPO) Paolo Gritti. „Lze říci, že zhruba polovina nemocných rakovinou pociťuje psychické problémy. Ale jen části z nich se dostane pomoci psychologa, která však může být velmi užitečná. Je prokázáno, že programy psychické podpory, které tu jsou nezbytné, mají pozitivní dopady na stav pacienta a na průběh choroby, protože ovlivňují to, jak jeho tělo léčbu přijímá, jaký je vztah k lékaři a k rodinným příslušníkům. V případě psychických potíží je důležité požádat o pomoc, bez strachu a rozpaků,“ uzavírá Gritti.