Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jsem moc ráda, že jste přijala pozvání rozšířit řady našich „jaktovidičů“. Vy jste se, paní docentko, vrátila shodou okolností včera z Londýna, prozradím. A vy jste mi říkala, že vlastně vždycky, když Londýn a Anglii navštívíte, tak vás dostane v uvozovkách chování tamních lidí.
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Ano, ono to už je takové zvláštní. Já, když už jsem byla poprvé v Londýně, díky k catsching up trust, paní doktorky Storkové, to bylo v 90.letech, a měla jsem možnost navštívit tamnější zdravotnická zařízení, a setkat se s mnoha lidmi a odborníky, a tak dále, ale také jsem žila v jedné rodině, díky vlastně tomu stipendiu, tak jsem si říkala, že vlastně návštěva a tato setkání, že to není ani tak otázka vzdělání, ale takové trochu výchovy a to jsem si z toho tehdy jsem si to říkala. Já bych řekla spíše, že se mi to za ta léta potvrzuje, že nějak se mi tam líbí a ráda se tam vracím.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co konkrétně máte na mysli, jak to chování vypadá? Protože prozradím. Ráno jste si přečetla jeden list, který se rozdával v našem metru.
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Ano, jeden list nenápadně. Čeští řidiči, vulgarity i nebezpečná rychlost. Ono možná řidiči, já neznám anglické řidiče, protože tam se řídí vlevo a toho já se bojím, takže tam přestože jinak všude řídím, tak tam neřídím, ale opravdu v té společnosti, v té běžné společnosti není tolik vulgarit, mám pocit. A lidé se k sobě chovají opravdu ohleduplněji. Taková ta moje kufrstory, o které jsem vám také povídala, to je moje dlouhodobá zkušenost. Vždycky, když jedu třeba pražským metrem do Ruzyně, tak už na té poslední stanici v tom Zličíně mám pocit, že nějak překážím s tím svým kufrem a takoví ti třicátníci, čtyřicátníci zejména, těmi svými lokty mi dávají najevo, že nejsem dostatečně rychlá zřejmě a potom se tedy přenesu přes ten kanál vzduchem a najednou přistanu v Londýně a v tom metru, které je stejně ošklivé a nepohodlné nebo možná to naše je krásnější ještě, tak tam se mi zcela pravidelně stává, protože tam jsou také schody, které je potřeba překonat s tím kufrem a zcela pravidelně se mi stává, že do mě nikdo nestrčí, ale že vždycky se tam naskytne nějaká ruka, která bezprostředně a okamžitě mi s tím kufrem vlastně pomůže. A to je věc, která mě opravdu fascinuje a která se tam stává pravidelně a já neříkám, že se to tady nestává a děkuji těm všem, kteří mi s tím kufrem pomohli za ta léta tady, abych je zase nezranila.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Počkejte, až příště pojedete tím metrem.
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Ano, ale nestává se to tak často, nestává se to tak pravidelně a spíš tedy opak je pravdou a to si myslím, že je takový ten první pohled.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Čím je to podle vás, řekněme, větší míra galantnosti, nebo tolerance, vstřícnosti?
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Já si myslím, že to je tím, že se ti lidé více na sebe dívají, že nemají tolik rozpaků a že vědí, že oni potřebují pomoci a že tomu druhému možná také ta pomoc nabídnutá bude dobrá a že prostě se spíš vcítí do té situace. Já bych neřekla, že oni jsou lepší než my. Já si naopak a je to zcela prokázáno, že čeští lidé jsou dobří, co se týká, dejme tomu darování, podpory nadací, reakce při různých katastrofách. Ale to jsou takové ty společensky jakoby přijatelné anebo neutrální věci. Zatímco v tom kontaktu mezi lidmi jsme možná takoví ještě stydlivější a prostě nemáme tolik sebevědomí vlastního a překonáváme to takovou nějakou prapodivnou nebo takovými nějakými prapodivnými vztahy, které možná někdy působí jako agresivita a třeba to agresivita není.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vy jste byla v Londýně především na konferenci o zajištění dlouhodobé péče v nesoběstačnosti. Co zajímavého jste se tam dozvěděla, jak vůbec přistupují k této problematice, protože slýcháme, Evropa i Británie stárne. Ten demografický trend je víceméně podobný.
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Ano, velmi podobný. Evropa celá stárne. Tohle to téma právě péče v nesoběstačnosti je velkým tématem, o kterém se zatím u nás nemluví, ale třeba Evropská komise vydala takové velmi závažné materiály loni, které hovoří o tom, že ano, všichni stárneme, je to úžasný úspěch humanity, máme naději se dožít. Ta naděje dožití je kolem osmdesátky, ale není provázena zatím tím zdravým dožitím, takže v Evropě, zatímco se dožíváme 80, se ve zdraví dožíváme asi jen 60.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To znamená?
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Což je problém, protože to znamená, že vlastně v Evropě každá čtvrtá žena a každý pátý muž v průběhu svého života po nějakou delší dobu budou potřebovat velmi intenzivní významnou dlouhodobou péči a to má nejen význam pro zdravotnické systémy a sociální systémy, ale také pro ekonomy a London Scholl of Economics, významná to škola ekonomická, vlastně pořádala seminář na to téma, který byl mezinárodní a který se zabýval nejen těmi zdravotnickými aspekty tolik, ale právě tím financováním a možností organizace služeb, možností pojištění a podobně. Pro mě to bylo zajímavé samozřejmě takové trochu okrajové téma, já jsem si tam vyhledávala přeci jen spíše ta zdravotnická a taková ta obecně teoretická témata, ale to, že tato významná škola organizuje seminář o dlouhodobé péči, o čemsi vypovídá. Je to prostě problém.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Možná jste už částečně odpověděla na dotaz paní posluchačky Věry, cituji, vítá vás v pořadu a klade těžkou otázku, jak sama píše: „lékaři dnes vymění klouby, srdce, tím se však prodlužuje věk dožití a riziko demence, kterou léčit neumíme. Dává vám to smysl?“
doc. Iva HOLMEROVÁ:
No, to je opravdu těžká otázka. Ale já se na ni pokusím odpovědět. Nevím, zdali to dává smysl. Je to prostě realita. Otázka smyslu, to je něco dalšího, ale já bych odpověděla spíš na ty technické věci, nebo na tu podstatu. Opravdu se dožíváme delší doby, demence nebo syndrom demence a onemocnění, která je způsobují, je skutečně daleko častější ve vyšším věku. Zatím je zpravidla neumíme léčit a jsou významnou příčinou právě té nesoběstačnosti té disability. A jsou tam dva důležité momenty, nebo tři důležité momenty, samozřejmě tím nejdůležitějším je nalezení léku proti Alzheimerově chorobě. A tam víme, že pravděpodobně ještě během deseti až 15 let nebudeme mít lék, který to onemocnění vyléčí. Máme léky, které působí symptomaticky, které zpomalí, oddálí ten průběh, ale zatím nemáme lék, který by ji vyléčil. Ale co je docela dobrá zpráva je to, že přece jen fungují preventivní opatření ve smyslu zdravé životosprávy tak jako u kardiovaskulárních onemocnění, onemocnění cév a tak dále, a týká se to životosprávy, týká se to diety, která kromě toho,že by měla být jaksi zdravě složená, měla by být ještě čerstvá, aby obsahovala antioxidanty. Týká se to dostatku aktivity jak duševní, tak tělesné a samozřejmě prostě uvarování se škodlivých návyků, zejména kouření. A ukazuje se, že pakliže se aplikují tato preventivní opatření, pakliže žijeme zdravěji, tak skutečně žijeme déle i bez demence. Takže to je jedna taková lepší zpráva než ta první a třetí také snad lepší zpráva je ta, že přestože zatím demenci neumíme léčit zásadním způsobem, tak umíme odstranit některé příznaky, umíme zlepšit kvalitu života lidí a ukazuje se a nakonec vlastně takové to přijetí lidí s demencí, přijetí lidí s kognitivní poruchou v naší společnosti. To já bych řekla, že je jedna z velkých výzev naší společnosti, abychom i jim ulehčili lepší život a myslím si, že se to v mnoha aspektech daří, aspoň v některých společnostech. Zatím ne příliš u nás.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V té Anglii, o které také hovoříme?
doc. Iva HOLMEROVÁ:
V Anglii to je velké téma. V Anglii to je velké téma, tam skutečně britský ministerský předseda David Cameron vyhlásil problematiku Alzheimerovy choroby jako vyslovenou prioritu. To je prostě jeho velké téma. On ví, že to je téma, které se týká vlastně každé rodiny v podstatě buď tím, že mají někoho nemocného nebo někoho známého, nebo pečují, takže je to i téma politické a David Cameron dokonce jaksi pojmenoval /nesrozumitelné/ čili vysloveně problém, který hodlá on řešit. Hodlá zorganizoval v prosinci loňského roku, to byla ještě G8 setkání na téma lepšího výzkumu Alzheimerovy choroby, efektivnějšího výzkumu Alzheimerovy choroby a v té Británii skutečně mají strategii, národní strategii, v péči o lidi s demencí v boji proti demenci a skutečně se tam aplikují jednotlivé kroky, jak v léčbě, tak v prevenci, vyhledávání těch lidí, ale také právě v tom, co je nesmírně důležité, když už se ten problém rozvine, když už to nastane, tak aby se to pojmenovalo, aby si lidé nějakým způsobem pomohli, aby nalezli pomoc, aby byly služby, aby ty služby byly vlídné, důstojné, podporující lidskou důstojnost a o tom všem se tam mluví, řekla bych, na velmi vysoké úrovni a co je také důležité a to si myslím, že je pro nás nesmírně důležité a z toho, myslím si, že bychom si i u nás měli vzít příklad, je to, že vlastně veškeré ty změny ve zdravotnickém nebo sociálním systému vychází z nějakého výzkumu, z výzkumu, který jaksi odpovídá na praktické otázky, jak zorganizovat služby. Jak je poskytovat nejlépe a podobně. Takže takový ten teoretický rámec, který se potom aplikuje v praxi, je důležitý pro to, aby ta opatření nebyla nesmyslná.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mělo by to být vlastně komplexní systém propojen, protože jak jste hovořila o těch financích, tak se zdá, že jsou to několik různých světů jednoduše.
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Ano, je to zatím několik různých světů, řekla bych, nejen u nás i v celosvětovém měřítku a ty světy se propojují a musí se propojovat.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem vaše společnost alzheimerovská organizuje nebo připravuje týden paměti. Můžeme se nechat otestovat jak jsme na tom s našimi schopnostmi.
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Ano, ano, v Českém rozhlase přímo, ano, za to moc děkujeme, to jsme skutečně velmi rádi, že Český rozhlas dlouhodobě věnuje téhle té problematice pozornost a je to pro nás takové milé, nechci říci překvapení, protože to je vlastně výsledek dlouhodobé spolupráce, ale milé pozastavení. Je to skutečně radost, že nám s tím takhle pomáháte.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Rádi. Od 15. do 21. září jen upřesním. Jak to mimochodem lze jistit za pomoci jakých metod, paní docentko?
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Paměť je funkcí mozku a je to funkce, která je také měřitelná. A my jsme zvyklí měřit různé funkce tělesné nikoliv tak duševní. Měříme si tlak, jsme zvyklí si měřit hladinu krevního cukru a tak podobně. Ale paměť je také měřitelná ani to nebolí, nemačkáme si ruku, ani si nemusíme odebírat krev, ale musíme odpovídat některé záludné otázky. Tak vždycky varujeme některé pacienty, když k nám přichází a existují různé baterie testů, od těch nejjednodušších až po takové ty trochu složitější. Na základě kterých můžeme říci, jestli se opravdu jedná o poruchu paměti nebo jiných kognitivních funkcí nebo zdali se tam jedná o třeba jinou poruchu, protože vlastně se často stává, že ta porucha paměti přichází v souvislosti třeba s depresí, a na rozdíl třeba od neléčitelné Alzheimerovy choroby, která je určitým strašákem, tak deprese je velmi dobře léčitelná a to je vlastně strašně dobrá zpráva, že na ta naše kontaktní místa se obrací mnoho lidí s poruchami paměti a zpravidla se ukazuje, že se jedná o příčinu, která je nějakým způsobem odstranitelná, takže není třeba se bát si nechat změřit paměť.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nedávno jsme se dozvěděli o případu úmrtí v rumburské nemocnici, který rozvířil debatu o euthanasii. Jenom ve stručnosti připomenu, vážně nemocná, 72-letá žena zemřela poté, co jí zdravotní sestra do žíly vpíchla draslík. Spekulovalo se, zda šlo v uvozovkách o akt milosrdenství, protože žena byla nemocná, měla rakovinu, což syn pacientky pro reportéry České televize vyvrátil. Řekl, že matka sice byla vážně nemocná, ale nešlo o onkologické onemocnění a neuvažovala o dobrovolném odchodu ze života. Teď ponechme stranou případ a dalších 11 podezřelých úmrtí v nemocnici, které vyšetřuje policie. Zajímalo by mě, paní docentko, váš názor na euthanasii, ta není v Česku legalizována.
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Já se musí přiznat, že jistě na tyto složité otázky mít názor absolutní, si myslím, tam je skutečně mnoho různých aspektů, které je potřeba vzít v úvahu. Ale já jsem odpůrcem euthanasie v České republice v roce 2014. To bych chtěla zdůraznit. Já si myslím, že ta diskuse se může ubírat různými směry, ale v současné době bych se jaksi i diskuse, i když diskutovat se samozřejmě může, ale takové vážné diskuse, která by vedla k zavedení euthanasie, toho se skutečně obávám, protože ono existuje to spektrum mezi zabitím euthanasií a to je vlastně jedna stránka toho spektra a péče o nevyléčitelně nemocné lidi a péče, která je marná nebo léčba, která je marná, to je druhá stránka věci. A my tyhle ty dvě věci zaměňujeme. Jestliže je člověk nevyléčitelně nemocný, jestli je v terminálním stavu stádia nevyléčitelného a my se snažíme nějakým způsobem jej intenzivně léčit, zachraňovat, živit, dávat léky, které nemají vlastně žádný význam pro jeho celkovou kvalitu života, tak vlastně děláme to, čemu se říká marná léčba. Touhle tou problematikou, ta je nesmírně složitá a jen pro informaci bych řekla, že se jí zabývala v nedávné době Rada Evropy, její etická komise, která by dala takový návod na jaksi pomoc při rozhodování lékařů v situacích na konci života. A tam se říká, že vlastně lékaři, když o tomto rozhodují a je důležité právě i to zejména to lékařské rozhodnutí, aby brali v úvahu zejména blaho pacienta, nikoliv blaho jeho orgánu jednoho v podstatě, aby neléčili jeden orgán, ale aby léčili celého pacienta, aby se snažili jaksi v souladu s ním, v souladu s jeho názorem, protože on je tím nejdůležitějším, vlastně zavést takovou léčbu, která bude zlepšovat kvalitu jeho života a nejen zbytečně prodlužovat jeho život. To je důležité a já bych řekla, že u nás zatím na to nejsme příliš zralí, že zatím nedostatečně ještě komunikujeme s pacienty, neznáme, snažíme se příliš léčit i v situacích, kdy ta léčba v podstatě nevede k žádnému užitku toho pacienta.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak by měl lékař postupovat v takových případech, když už opravdu se zcela neoddiskutovatelně prokáže, že se jedná o to terminální stadium, že tak kvalita života už bohužel jaksi jí nelze vrátit?
doc. Iva HOLMEROVÁ:
My se setkáváme i často v našem zařízení s tím, že k nám přichází pacienti, vlastně umírající pacienti. Pacienti skutečně v terminálních stavech a oni ještě o té situaci prakticky příliš neví. Oni nebyli dostatečným způsobem poučeni. Možná, někde podepsali k něčemu informovaný souhlas, možná jim někdo řekl diagnózu, a i v tom doporučení té Rady Evropy se jednalo vlastně o to, aby lékaři dostatečně komunikovali s pacienty, aby jim opravdu vysvětlili tu situaci, jaká je a aby jim samozřejmě nevzali naději, protože ta naděje stále existuje. I v situaci, kdy vlastně ty léky, nejúčinnější léky proti bolesti, opiáty nepoužíváme k tomu, abychom zkrátili život. Naopak my je používáme jen k tomu, hlavně k tomu, k tomu, abychom odstranili bolest a nám se ukazuje, že když se odstraní bolest, tak paradoxně přestože o těchto lécích se říká, že zkracují život, tak naopak lidé třeba ještě lépe komunikují, dostanou chuť k jídlu, lépe se hýbou právě proto, že nemají bolesti, takže o tom všem je zapotřebí komunikovat a samozřejmě tuto léčbu nemůžeme zavést bez vědomí pacienta. Když zavádíme tuto léčbu, tak je důležité, aby o tom pacient věděl, aby s tím souhlasil, abychom to vysvětlili, abychom samozřejmě ponechali naději, ale aby ten pacient věděl, aby prostě společně s tím celým týmem, který jej obklopuje a s celou svou rodinou, aby prostě věděli, že se jedná o závažnou situaci, která má skutečně omezenou prognózu. Ten výhled dožití, ale samozřejmě vše v lidském životě se může stát. Tam vždycky může být naděje i v těch nejzávažnějších stavech.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co když ale, když ten pacient vlastně už bohužel ani nevnímá? Už nemůže, není v jeho moci, v jeho silách, schopnostech, se rozhodnout, co by si přál? To je těžké.
doc. Iva HOLMEROVÁ:
To je těžká otázka, a to právě bylo také předmětem toho návodu na rozhodování, samozřejmě se všemi rezervami s tím, že ta rozhodování nejsou nikdy jednoduchá a nejsou absolutní zase. Je tam zase jenom takové směřování k tomu nejsprávnějšímu rozhodnutí, ale nikdy nevíte, zdali to rozhodnutí je nejsprávnější, tak v téhle té situaci jistě pomohou takzvaná předem vyslovená přání, na která máme právo vlastně, která bychom měli stanovit podle konvence o biomedicíně. Myli bychom umět říci, když je nám sdělena nějaká závažná diagnóza, jak by se mělo postupovat v situacích, kdy už nebudu schopen o tom svém osudu rozhodovat, což se velmi týká právě i lidí s demencí. Takže to je jedna věc a potom by ten celý tým jaksi velmi svědomitě a řekla bych, velmi pokorně, měl vzít v úvahu nejen ta přání, ale také hodnoty pacienta. Prostě to, jaké postoje zastával v celém životě, a tyto postoje vlastně může vyjádřit, přenést, říci rodina, která o toho pacienta pečovala a pečuje, jeho blízcí, tak je to skutečně velmi komplexní, jak vidíme a není to na jednu stranu euthanasie, na druhou stranu nic. Je tam ještě mnoho celé spektrum toho, co vlastně moderní medicína nebo medicína a ošetřovatelství mohou pro pacienta učinit.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Po šesti letech dostanou naši poslanci opět návrh zákona o euthanasii. Myslíte si, paní docentko, že bychom takový zákon měli přijmout?
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Já si myslím, že by měla jaksi proběhnout skutečně zodpovědná, svědomitá a pokorná diskuse, která by měla brát v úvahu stav jaksi současného zdravotnictví, současné sociální péče. U nás umírá asi 120 tisíc lidí ročně, více než 100 tisíc lidí ročně a my víme a naše data je zcela jednoznačně ukazují, že 6 tisíc z nich umírá v zařízeních sociálních služeb, kde vlastně není zajištěna ani taková základní úroveň zdravotní péče. A proto bych se nesmírně bála euthanasie v České republice v roce 2014.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co nejvíce vás zneklidňuje, pokud bychom schválili třeba takový zákon nebo řekli: Ano. Co máte nebo byste měla největší obavy?
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Naše společnost nevnímá problém nedostatku zdravotní péče v zařízeních třeba sociálních služeb nebo poskytování zdravotní péče, dostatečného, některým lidem, kteří jsou zásadně znevýhodnění, lidé s těžkým postižením s demencí a tak dále. Obávám se, že tak jak nevidíme tenhle ten problém, tak bychom nemuseli vidět, že některým lidem se v uvozovkách aplikuje euthanasie, to říkám, viďte strašně - aplikuje euthanasie, že ti lidé vlastně zabíjíme, i když bychom jim vlastně mohli poskytnout péči.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Spíše bychom tedy měli se zamýšlet nad takzvanou paliativní péčí.
doc. Iva HOLMEROVÁ:
A to si myslím, ano, to jste řekla velmi přesně, paliativní péče jako péče úlevná, jako vlastně alternativa té marné léčby v situacích, kdy marná léčba už nemá žádný význam, tak tam by měla nastupovat paliativní péče, nejen tam samozřejmě velice už dříve, ale ta je nesmírně důležitá pro péči na konci života.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Na jakém stupni, na jaké úrovni a dostupnosti hlavně je u nás. Máme, pokud se nepletu, 16 kamenných hospiců, asi 460 lůžek aktuálně.
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Ano, paliativní péče, to je vlastně směr, a nemusí být poskytována jenom v hospicech. Je to vlastně přístup a zejména lékaři a sestry by měli být vzděláváni v paliativní péči, v paliativní medicíně. Měla by to být nedílná součást výchovy lékařských fakult. Takže mělo by to být vlastně součástí péče tam, kde ten osud pacientů je skutečně limitován a kde jsou nevyléčitelně nemocní.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Měla by být, říkáte. Není?
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Měla by být, to znamená, že není.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Proč ne? Na čem to vázne? Neuvědomujeme si třeba její význam?
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Já myslím, že to je spíš otázka naší akademické medicíny, která je zatím velmi, velmi zaměřena na takovou tu technologickou medicínu, na to zachraňování, ale náš život je konečný, zatím umíráme v důsledku nemocí nevyléčitelných nemocí, takže i s tímhle faktem se i naše medicína musí a by měla vyrovnat právě prostřednictvím paliativní medicíny.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jinak zdravotní pojišťovny poprvé připustily, že budou těžce nemocným hradit péči u nich doma. Jde o službu mobilního hospice. Ta dosud nebyla hrazena z veřejného pojištění a poskytovatelé žijí v podstatě z darů, ze sbírek, příspěvků od pacientů. Vidíte to jako dobrou cestu nebo další krůček vlastně ke zlepšení této péče?
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Já si myslím, že každý krůček je dobrý. U nás je potřeba udělat velký krok v celém systému, v celém systému návaznosti, prostě v tom, aby po té akutní medicíně, která je u nás skvělá, naprosto i ve srovnání s jinými zeměmi, tak aby potom následovalo dobré doléčení, rehabilitace a také kvalitní péče o ty, kteří jsou stále pacienty, ale o kterých někdy naše moderní medicína říká, že jsou causus socialis, i když to zdaleka není pravda. Protože vlastně ta jejich sociální problematika vyplývá pouze z toho jejich zdravotního postižení anebo z té těžké nemoci, kterou mají.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem starší lidé se bohužel čím dál častěji stávají obětí podvodníků, násilníků. V létě přišla Rada seniorů s návrhem, aby získali senioři status chráněné osoby. Co o tom soudíte, paní docentko?
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Ano, to je trošku anekdotické, ve srovnání s tím tématem, o kterém jsme mluvili. Já si nejsem příznivcem tohoto doporučení, přestože si myslím, že se zastávám seniorů, kde mohu, a nakonec se tomu věku blížím, takže i ta opatření děláme nakonec pro tu naši generaci, pro sebe. Já si myslím, že senioři jsou velice heterogenní populací, velice rozličnou, jsou tu lidé, kteří začínají běhat maratón, a také samozřejmě ti, kteří potřebují nějakou pomoc a hlavně jsou to dospělí, normální dospělí lidé, takže si myslím, že by neměli být nějakým způsobem segregováni. Možná, takhle ta opatření by měla určitý význam právě u těch lidí s nesoběstačností, se zdravotním postižením, s nějakými speciálními potřebami, dobrá, to je otázka diskuse, ale určitě ne všechny seniory.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak bojovat proti násilníkům, zlodějům a asi se to tedy netýká jen kategorie seniorů?
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Já si myslím, že se to vůbec netýká kategorie seniorů. Naprosto nejsem odborníkem v téhle té problematice, ale myslím si, že vlastně se tam obloukem vracíme k tomu, o čem jsme hovořili v tom úvodu, o té lidské zdvořilosti, která možná vychází z takové větší vzájemnosti a všímavosti. Ono možná nejlepší boj proti těmhle těm podvodníkům je určitá prevence, určitá vzájemnost, i dejme tomu v sousedských vztazích. Prostě všímat si toho, co je okolo nás a nebát si říci, pozor dejte tady, to je uličník, to je zloděj a to si myslím, že se u nás zatím stále nedělá.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A také se říká, že řada lidí navštěvuje různé ty předváděcí akce, protože se jednoduše cítí osamoceni, tak hledají společnost.
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Ano, a to je velká otázka a velký problém a velká výzva zejména obcím.
Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Tak si o tom popovídáme příště. Budu se těšit, docentka Iva Holmerová, předsedkyně České alzheimerovské společnosti a proděkanka Fakulty humanitních studií pro zahraniční vztahy, na slyšenou.
doc. Iva HOLMEROVÁ:
Na slyšenou. Děkuji za pozvání.