Zita SENKOVÁ, moderátorka: Lékařské konsilium stvrdilo, že 5letý britský chlapec s nádorem na mozku může podstoupit protonové ozařování v pražském Protonovém centru. Jakou, nebo pro jakou onkologickou diagnózu, pane profesore, je vhodná tato léčba?
Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha: No, tak léčba protony ve skutečnosti je totéž, co léčba fotony. To jsou ty normální ozařovače, protože jde o to dopravit do toho ložiska určité, tu dávku záření a je jedno, jestli jí tam dopravím pomocí těch protonů, nebo fotonů. Ale ty protony mají tu výhodu, že tam existuje něco, čemu se říká Braggův pík a tenhle ten nárůst jakoby energie se dá nacentrovat do toho ložiska. Takže okolí toho nádoru dostane menší dávku nežli při ozařování fotony.
Zita SENKOVÁ:
Takže šetrnější?
Vladimír BENEŠ:
Šetrnější. Efekt stejný, ale šetrnější pro okolí. Což zejména u, u mozku je nesmírně důležité. Tak.
Zita SENKOVÁ:
Jaké další výhody eventuelně má proton vůči jiným druhům radioterapie?
Vladimír BENEŠ:
Je to, je to míň dávek. Normální ozařování klasickými fotony je 35 dávek, u těch protonů to dokáží tam dostat tu finální dávku v míň sezeních, tuším, že je to tak kolem 20. Takže je to rychlejší, je to kratší, je to šetrnější, ale efekt je týž.
Zita SENKOVÁ:
U jakých diagnóz, jakých indikací se používá? Zejména je to evidentně také diagnóza, kterou má tento chlapeček.
Vladimír BENEŠ:
Je, je, je, je to /nesrozumitelné/ ideální diagnóza jsou dětské nádory zejména mozku z toho prostého důvodu, že malé dítě si člověk netroufne ozařovat. Tam máte tak těžké poškození mozku, že de facto to dítě ničíte. 80 % ozářených dětí, mozku, má IQ pod 80. Což znamená, že ve většině těch protokolů se ozařování mozku odkládá co nejdál, dokavaď to jde odložit, tak se ten nádor kontroluje jakkoliv jinak, než se šáhne k tomu ozáření. Kdežto ty protony přece jenom to, to tím šetřivým efektem k tomu okolí se dají použít v nižším věku. Takže ideální indikace opravdu pro protonovou léčbu jsou dětské nádory hlavy a krku. Takhle bych to řekl.
Zita SENKOVÁ:
Nevím, jestli lze hovořit, protože je to velmi individuální, co se týče úspěšnosti této terapie takového druhu.
Vladimír BENEŠ:
Jako každé jiné záření. To je stejné. Je-li nádor senzitivní na ozařování, tak je jedno, jak, jakým stylem ho ozářím, hlavně, že ho ozářím. Takže ten efekt na léčbu je de facto stejný a neexistuje žádná studie, která by srovnávala ty dva typy léčby natolik, aby člověk mohl říct: fajn, tohle to je u této diagnózy lepší, fajn tohle je u této diagnózy horší. Ale prostá logika věci to, že je to pořád to samé gama záření, dává jasný, že je to totéž.
Zita SENKOVÁ:
Centrum protonové může léčit, jak samo uvádí na svých stránkách, až 2,5 nemocných ročně ve dvou směnném provozu, 6 dní v týdnu. Do jaké míry je ale podle vašich informací využito? Protože centrum má smlouvu pouze s Vojenskou zdravotní pojišťovnou, ty další individuálně posuzují ty žádosti, zda tu léčbu proplatí, či nikoliv. Ta částka je opravdu horentní.
Vladimír BENEŠ:
Ta částka je horentní a pokud vím, tak to centrum je využito někde kolem 3, 5 % své kapacity. Víc ne. Je to škoda, protože, když už stojí takováhle věc v České republice, tak by bylo dobré je, ji využívat pro české pacienty. Oni de facto dodnes žijí z cizinců, kteří si to platí na dřevo jim. To, to je hlavní klientela, kterou mají. Tu a tam někdo z Čech se tam dostane, tu a tam někdo z Čech je ochoten si to taky zaplatit sám, pokud není pojištěncem vše…, Vojenské zdravotní pojišťovny. Takže je škoda, že tady máme takovéhle zařízení a že ho neu…, nevyužíváme. Protože ty indikace tam jsou, ale dost pochybuju, že by to bylo 2600 nemocných za rok. To asi …
Zita SENKOVÁ:
To je asi počet, který jsou schopni zvládnout.
Vladimír BENEŠ:
To asi počet, to je teoretický počet, to je jako když si koupíte pekárnu a máte pocit, spočtete si, kolik ty stroje dokážou vyrobit rohlíků ve dvou směnách za sebou a myslíte si, že ty rohlíky prodáte ve dvou, všechny. To nikdy není pravda.
Zita SENKOVÁ:
Proč se ale pojišťovny jaksi nehrnou, nebo se nedohodnou s tím centrem na proplácení této léčby. Vždyť je to, jak jste sám řekl, naprosto unikátní pracoviště.
Vladimír BENEŠ:
Já si myslím, že ty důvody jsou dva. Zaprvé ten vznik toho centra byl trošku takový v šedé zóně, se aspoň to tak mám ten dojem. A zadruhý ta cena tím, že to centrum bylo tak drahé a že je to opravdu přepychové zařízení, já tam byl několikrát vevnitř, to, to je vopravdu světová špička to, co tam stojí na té Bulovce. Tak to samozřejmě, když se to pak rozpočte na to, kolik má stát to jedno léčení, tak ta cena je velmi vysoká.
Zita SENKOVÁ:
Myslíte, že se něco změní, nebo rýsuje se třeba nějaká dohoda, pokud máte tedy informace?
Vladimír BENEŠ:
Já, já jasné informace nemám, ale z obecného hlediska si myslím prostě, že když už tady ta, to centrum stojí, tak by se mělo využívat. Jde o to, že potom zase samozřejmě menší prostředky půjdou na ta stávající onkologická centra, která ozařují fotony, tak těm ukousnou tyhle ty peníze. Takže ty se taky budou logicky bránit, aby tam ty pacienti šli od nich jinam. Takže tam pravděpodobně bude mnoho bojů, ale pevně věřím tomu, že k nějakému konsensu dojde a že to alespoň na ty vybrané indikace, zejména ty ná…, nádory prostaty jsou kupříkladu vcelku vhodné na to a že snad i třeba dokážeme udělat nějakou studii, abychom našli, kdy ty protony jsou lepší nežli fotony. Ale to je asi ještě na…, na delší lokte.
Zita SENKOVÁ:
Česká lékařská komora spolu s vysokým školstvím přišla s plánem, jak vyřešit úbytek lékařů, a to přijmout více posluchačům medicíny. Co na to říkáte, pane profesore?
Vladimír BENEŠ:
Já neznám tahle ta demografická čísla, jestli máme doktorů hodně, nebo málo. Já, já si myslím, že jich nemáme tak málo, protože od nás těch lidí do ciziny tolik zase neodchází tak, jako je to jinde v Evropě, kde ten pohyb je ohromný…
Zita SENKOVÁ:
Těmi, těmi důvody, promiňte, jenom to doplním, je třeba stárnutí. Odchází lékaři do penze a také dalším důvodem je i to, že dokonce sami praktičtí lékaři nedávno spočítali, že asi čtvrtina pacientů by mohla zůstat bez praktického lékaře v nějakém časovém horizontu.
Vladimír BENEŠ:
Já si myslím, že hlavní důvod úbytku lékařů je ver…, je ta, to nařízení o pracovní době…
Zita SENKOVÁ:
Přesčasy, hm.
Vladimír BENEŠ:
Tam, kde dřív byli 4 doktoři, tak teď jich musí být 8. To je hlavní důvod a to je taky hlavní důvod proč každej vod nás najde místo venku, protože ten problém mají všude v Evropě, že mají málo doktorů. A to neznamená, že jich je na to vlastní léčení málo. Že jo? Na to vlastní léčení by jich bylo relativně dost, ale není jich dost na to, abychom pokryli požadavky na pracovní dobu. Protože to je nepřetržitý provoz 24 hodin. Takže najednou tam, kde dřív měla 3 lidi, jich potřebujete opravdu 6. A to je problém. A proto taky ty naši najdou snadno místo venku a proto taky, vono jich zas tolik, který odcházejí, ale odcházejí mladí lékaři. Na druhou stranu si myslím, že je to zcela správné. To je, já už jsem to řekl několikrát, i hloupý Honza šel do světa. Tak proboha proč by ten doktor po škole musel ausgerechnet léčit tady v Čechách? Ať jde ven. Já kdybych tu možnost měl poté, co jsem skončil školu, tak jsem taky vypad někam na 3, na 5 let. Člověk se naučí jazyk, člověk vidí něco jinýho, systém vzdělávání třeba v Německu, nebo ve Francii je mnohem systematičtější a přesnější nežli u nás. Takže vypadnout ven, udělat si atestaci z kýženého voboru venku, pak se třeba vrátit, nebo si najít někde místo jinde. Proč ne? To je jenom dobře ve skutečnosti…
Zita SENKOVÁ:
A když každý odejde, tak tady opravdu nikdo nezbude.
Vladimír BENEŠ:
Ale oni neodejdou všichni. My jsme peciválové jako národ. Copa my jsme pomalu jak Fini, který se v životě nehnou ani o 10 metrů. To jako, to neodejdou. Samozřejmě dá se udělat určitě nějaká statistika, kolik těch doktorů odejde, kolik jich potřebujeme, kde a tak dále a podle toho můžem trošku nafouknout fakulty. To asi by velký problém není, nebyl …
Zita SENKOVÁ:
O 15 % by to mělo být.
Vladimír BENEŠ:
Klidně vo 15 % by to určitě šlo. Problém samozřejmě je potom ten, že tou fakultou to nekončí, že ta výchova lékaře trvá potom ještě dalších 5, 7 let. Takže ve skutečnosti, když teď se začneme o tohle to starat, tak ten efekt se projeví až dejme tomu za těch 12, 14 let, až ty lidi si projdou 6 lety školy a dalšími 5, 7 lety postgraduálního vzdělávání.
Zita SENKOVÁ:
Jak vy byste řešil ten nedostatek lékařů?
Vladimír BENEŠ:
Já bych zrušil nařízení o pracovní době. To by byla první věc. Protože, když to někdo dělá rád, tak tam samozřejmě s klidem bude daleko víc času nežli tam být má. Když ho to baví, tak se neunaví. Takže ten argument, že je unavený a že udělá chybu, je zcela lichý a chybný a je opakovaně prokázáno, že je to špatně todle to, že to neexistuje. Je dokonce opakovaně prokázáno, že se zkrácením pracovní doby se zhoršila ta péče. A je to logický. A takže tímhle tím bych to s klidem řešil, nechal bych kli…, zas ty lidi dělat znovu. Samozřejmě bych jim to zaplatil, protože to je slušnost zaplatit za to, když ten člověk něco dělá a zvlášť, když dělá něco ví. Ale nechal bych v tomhle tom volnost. Chceš to dělat? Buď tam. Chceš jít domů, jsi odborář, běž.
Zita SENKOVÁ:
Otázka nás ještě vrátí k předchozímu tématu. Cituji. „Nejsem jaderný fyzik, ale zajímalo by mě, proč se používají protony a ne neutrony?“
Vladimír BENEŠ:
Jéžišmarjá to…
Zita SENKOVÁ:
Otázka spíš pro fyzika nežli pro chirurga.
Vladimír BENEŠ:
Spíš pro fyzika, to já nevím, já ty částice znám ze školy jako pod názvy jednotlivými, ale proč to nejde s neutrony, to nevím.
Zita SENKOVÁ:
Dobře. Vrátíme se do praxe. Stejně jako pacienti máme nyní právo vybrat si lékaře. Tak by to mohlo platit také obráceně. To je návrh lékařské komory, že by si vlastně lékaři, ordinace mohli vybírat lidi a respektive je odmítat v případě, že by třeba nerespektovali léčbu, nebo si opakovaně stěžovali.
Vladimír BENEŠ:
To, to si myslím, že je zcela správné a todle je jedna z věcí, kde s komorou souhlasím, protože ten proces opravdu musí být obousměrný. Má-li pacient právo vybrat si mě, tak já musím mít právo odmítnout pacienta. Ne vybírat si pacienty, to je špat…, špatně, že jo, ale prostě odmítnout, když někdo mi nekonvenuje, když někdo nedodržuje léčbu, ne ani nedodržuje léčbu, ale znáte, že vznikají osobní animozity, aniž by to mělo třeba nějakou příčinu. Takže pokud-li něco takovédleho vznikne, tak ten lékař by měl opravdu mít právo velmi slušně říct: nezlobte se, najděte si jiného lékaře, nebo vám tady poradím. Ale to právo by tam mělo být.
Zita SENKOVÁ:
Jenom doplním, že těm případně odmítnutým pacientům by musely zdravotní pojišťovny okamžitě najít náhradu. Aby se nestalo, že by pacient zůstal bez …
Vladimír BENEŠ:
Nevidím problém, protože …
Zita SENKOVÁ:
Lékařské péče.
Vladimír BENEŠ:
Ty zdravotní pojišťovny jsou dost velké úřady na to, aby věděly, kde kdo je a aby todle to dokázaly. Ale to se dá řešit i bez zdravotních pojišťoven. Není problém, když se nedohodne ten doktor s tím pacientem, aby mu řekl, hele tady vedle ordinuje doktor ten a ten, běžte za ním, zvedne telefon, zavolá doktorovi tomu a tomu a řekne, prosím tě, vezmi pacienta, já ho, já jsem se s ním nepohodl. To nic, nic špatného na tom nevidím. Navopak. Myslím si, že ten proces opravdu by měl být obousměrný.
Zita SENKOVÁ:
Svaz pacientů nicméně má jisté pochybnosti, nebo obavy. Cituji: „Abychom se nestali vazaly, kteří musejí poslouchat a nesmějí nic říct.“
Vladimír BENEŠ:
Mě by spíš zajímalo Svaz pacientů, kdo, koho reprezentuje. Pacienti jsme poci…, jsme všichni, že jo. Ale nikdy za celá ta léta jsem neviděl nějaký počet členů, neviděl jsem nějaký jiný úřad, než vždycky toho jednoho člověka, který za ten Svaz pacientů vystupuje a je zván na všechna jednání na ministerstvech a s pojišťovnami a tak dále, ale nic nevím o základně členské, nic nevím o tom, jak se tam jaksi přihlásit, nic neví, jestli, že by měli nějaké sjezdy, ne…, jo, to je prostě zcela samozvaná organizace, která nemá …
Zita SENKOVÁ:
To asi ne.
Vladimír BENEŠ:
Ani žádnou strukturu, o které by veřejnost věděla a která se víceméně jaksi dostala tam, takže to, co říká Svaz pacientů, mě do té doby, nežli bude, budu znát strukturu toho Svazu pacientů, která bude kredibilní, tak pro mě neexis…, ne…, nepředstavuje partnera, nebo hlas, který by bylo potřeba poslouchat. Je mi líto.
Zita SENKOVÁ:
Určitě je to k dohledání.
Vladimír BENEŠ:
Způsobili si sami. Je to asi k dohledání, ale …
Zita SENKOVÁ:
Bezesporu.
Vladimír BENEŠ:
Nikdy to nikde nebylo ve veřejných sdělovacích prostředcích tak, abych si toho všiml, takže sorry, to není pro mě, to, to i ta broukařská organizace, že jo, má určitou strukturu, je to při Akademii věd, má to nějaké představenstvo, má to nějakého předsedu, který se volí v určitých časových intervalech a má to zcela jasnou a dohledatelnou se vším všudy struktury. Svaz pacientů pro mě představuje cosi amorfního a nevím jestli doktor…
Zita SENKOVÁ:
Ale existuje, určitě má svoji strukturu, pane profesore…
Vladimír BENEŠ:
Myslíte, že může být doktor členem Svazu pacientů? Asi ne …
Zita SENKOVÁ:
Pokud…
Vladimír BENEŠ:
Protože ten Svaz pacientů se trvale vymezuje proti lékařům, že jo. Takže asi …
Zita SENKOVÁ:
Třeba vás teď osloví.
Vladimír BENEŠ:
Já si myslím, že ne.
Zita SENKOVÁ:
Od metanolové aféry uplynuly dva roky. Podle lékařů i policie se ale nezdá, že bychom vlastně nás nějak odradila od konzumace zejména toho tvrdého alkoholu. Myslíte, že měla zůstat tato kauza, měla by zůstat nějakým strašákem, mementem?
Vladimír BENEŠ:
Strašák, memento, ano. Ale já si myslím, že alkoholik nemá tak dlouhou paměť aby si to pamatoval ta touha do sebe něco znovu nalít, je pravděpodobná taková, že je mu jedno, kde to vezme a jak to vezme. Ale nutno přeznat, přiznat, že takové ty bílé chlasty, jak nosí lidi z Moravy, že jo, něco špecielního pro vás, tak z toho já mám strach a to odmítám, to nikdy jsem to nevzal do, do huby, takže je to jenom votázka toho konzumenta, jeho rozumu, jeho přístupu k životu. Tam si myslím, že se to klidně může vopakovat.
Zita SENKOVÁ:
Říká se, že spíše posílily tradiční značky, že přece jenom možná více hledíme na značení …
Vladimír BENEŠ:
Samozřejmě.
Zita SENKOVÁ:
Nebo si všímáme výrobce.
Vladimír BENEŠ:
Samozřejmě. Taky si nekoupíte auto, který vyrobil někdo v garáži, koupíte si značku, že jo. Takže tohle by u toho chlastu asi mělo být také a ty kolky jsou zcela logická a jasná věc a je, je, jestli alkoholik ztrácí až tak zdravý rozum, aby do sebe nalil cokoliv, což asi ano, no, tak s tím se asi dělat nedá nic. Protože na druhou stranu, zda chtivost těch různých prodejců a výrobců alkoholu je taky neo…, nekontrolovatelná svým způsobem.
Zita SENKOVÁ:
Situaci v protialkoholních záchytných stanicích kritizovala ochránkyně lidských práv paní Šabatové. Podle vlastně té analýzy, kterou její úřad jaksi absolvoval, tak je v těch, na záchytkách málo personálu, málo lékařů, paradoxně hodně žen, což může být problematické právě jaksi v té komunikaci s agresivním opilcem a také jsou tam prý tvrdé donucovací prostředky proti těmto lidem. Co tomu říkáte?
Vladimír BENEŠ:
No, já nevím teda, jak si paní Šabatová představuje, že se má chovat k opilcovi, jestli ho mám přesvědčovat, aby se nepral, nebo něco, ale u těch záchytných stanic mě už od dávného komunismu unikalo, proč jsou součástmi zdravotnických zařízení. To přeci nemá se zdravotnictvím nic společnýho. To, to není nemoc.
Zita SENKOVÁ:
Ono, promiňte, ty záchytky, které existují u nás, fungují už jenom v Polsku, dokonce i v Rusku…
Vladimír BENEŠ:
Už jenom v Polsku?
Zita SENKOVÁ:
Byly zrušeny.
Vladimír BENEŠ:
Neříkejte? V Rusku říkali, že měli ten trest, že je oholili dohola, když byli na záchytce a byl nějakej velmi významnej hudebník někdy v 60. letech, koncertoval na Západě a byl plešatej a nechal si nastřílet vlasy. Přijel domů, opil se a o ty vlasy nastřílený za drahý peníze přišel …
Zita SENKOVÁ:
No vidíte.
Vladimír BENEŠ:
Nevím. Možná, že by to bylo i nás dobré. Tam spíš mě zaujalo, že jsou snad dva kraje, kde vůbec není záchytka. A ty záchytky by asi fungovat přece jenom měly, protože jsou opilci, že jo, kteří jsou agresivní a kteří do takovéhleho zařízení patří, ale pak nevím, proč by se vo to měl starat, mělo starat zdravotnictví. To mi jaksi uniká.
Zita SENKOVÁ:
Kancelář ombudsmanky také kritizovala ceny, které vlastně fungují a jsou v nich velké rozdíly. Třeba některé záchytky chtějí za noc 4 300 korun, jiné jenom 600. Kolik bychom, kolik by se mělo platit vlastně na těchto místech?
Vladimír BENEŠ:
Já to zase otočím. Co je do toho tý ombudsmance? Ombudsman pro mě reprezentuje něco jinýho. Ne, aby se staral o cenové hladiny záchytných stanic v republice. To se na mě paní ombudsmanka určitě nebude zlobit, ale za chvíli budou určovat ceny nanuků?
Zita SENKOVÁ:
Ale spíš, aby to bylo jednotné. Proč třeba …
Vladimír BENEŠ:
Ale proč?
Zita SENKOVÁ:
Ne?
Vladimír BENEŠ:
Proč bysme měli v tom státě mít všecko jednotný. Vždyť my jsme nejagilátářštějsí stát v Evropě, všichni máme všechno, všude, všichni musíme mít stejně, jak je někdo trošku úspěšnější a bohatší, tak dostane po hubě. Jak je někdo neúspěšnej, tak mu my vostatní rychle pomůžeme, aby byl na tom zase stejně. Tak proč se vo todle to starat? Vždyť ta diverzita je hezká. Nějaká uniformovanost, jeden mozek s milionem pěti, kristapána, v tom já žil celý první polovinu života. Teď už to nechci v tom žít. Jestli paní ombudsmanka, která je z rodin, že jo, velmi doleva orientovaných, v tom chce žít …
Zita SENKOVÁ:
Tak to sem nepatří, ne?
Vladimír BENEŠ:
To já vím, že to sem nepatří, ale todle to mě zlobí, proč se o todle to má starat? Ať se stará vo lidi, který mají problémy se státní správou, kterým ta státní správa ublížila, jakože takovýto kolos těm lidem ublíží třeba i nechtě. To je poslání ombudsmana. O to ať se stará. Ale vo cenové hladiny záchytných stanic? No to, to mi přijde opravdu absurdní.
Zita SENKOVÁ:
Úřad se nestará. Úřad jenom provedl jaksi analýzu, zkontroloval, jak to funguje a vyhodnotil.
Vladimír BENEŠ:
Já, vo…, vopravdu si myslím, že by se měl úřad starat o něco trošku jiného, vopravdu než o záchytky.
Zita SENKOVÁ:
Tak to je jenom část …
Vladimír BENEŠ:
Já vím, ať si to dělají …
Zita SENKOVÁ:
To je jenom část.
Vladimír BENEŠ:
S pánembohem, ty záchytky …
Zita SENKOVÁ:
Nicméně možná …
Vladimír BENEŠ:
Nepochybně problém jsou, že jo, to, ne, že ne. My jsme, my míváme, dřív jsme to měli, teďka už jak ty záchytky tolik nefungujou, že tam omylem přivezli mírně přiopilého člověka, kterej si způsobil úraz mozku a tam na té záchytce propásli epidurální krvácení a dostal se k nám třeba až druhý den. To výjimečně jsme tohle to viděli. To je to určité nebezpečí na těch záchytných stanicích. Ale na to stačí vychovat jednoho, dva záchranáře, který by tam byli a kteří by tohle to dokázali odhalit a i tak se to stane asi znovu, ale jinak si myslím, že jako lékař a zdravotnický systém by se záchytkami neměl nic mít společného.
Zita SENKOVÁ:
Možná bych citovala, pane profesore, primáře kliniky adiktologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze pana Popova, který říká, že ty výtky úřadu ombudsmanky odpovídají té situaci na záchytkách a vlastně připomíná, že ta stanice, kterou vymyslel v roce 1951 docent Skála, vznikla spíše jako preventivní zařízení …
Vladimír BENEŠ:
Ano.
Zita SENKOVÁ:
Že dnes vlastně má jinou funkci.
Vladimír BENEŠ:
Dnes má funkci sběrnou a přespávací, ale to, jak to pan docent Skála tehdy zavedl a vymyslel, tak to byl nejen řekl bych ten aspekt pro ty opilce, ale bylo to i pro studium toho opilství, že jo, bylo to i proto, aby se získaly informace, takže tehdá to mělo vopravdu neuvěřitelný efekt a bylo to velmi inovátorské a velmi cenné. To znamená, že by to nemělo fungovat. To by mělo fungovat samozřejmě.
Zita SENKOVÁ:
V dotazu, respektive v odpovědi pana Václava v e-mailu se teď dozvíme odpověď na to, na co se vás ptal předchozí paní posluchačka. Cituji: „Protony se ozařuje proto, že jsou elektricky nabité, tudíž říditelné magnetickým polem.“
Vladimír BENEŠ:
Aha?
Zita SENKOVÁ:
Tak, takhle to je.
Vladimír BENEŠ:
Tak to, to já nevím, já opravdu fyzik nejsem a děkuju za informaci, to je dobře.
Zita SENKOVÁ:
Otázka pro vás: Jak se díváte na lidi, kteří se polévají ledovou vodou, aby upozornili na nemoc ALS, tedy amyotrofickou laterální sklerózu, vzácné onemocnění, velmi závažné, hm.
Vladimír BENEŠ:
To je vzácné onemocnění, ale velmi neblahé onemocnění, s velmi nehezkým průběhem a jako já si myslím, že je to zcela v pořádku. Proč ne? Někdo vymyslel zajímavou pěknou kampaň, která určitě nějaké peníze do výzkumu té nemoci přinese, která určitě do určité míry zpopularizuje to onemocnění a povědomí ve společnosti o takovýchto i vzácných onemocněních, určitý smysl má. Takže svým způsobem to byla geniálně vymyšlená kampaň, která se zásluhou, že jo, Internetu a všech těch médií dostala do povědomí. Myslím si, že je to velmi, velmi chytře vymyšlené a velmi, velmi cenné a že to má i efekt, že už jenom upozornit na to, že něco takovédleho existuje.
Zita SENKOVÁ:
Možná jenom krátce, pane profesore, v čem spočívá toto onemocnění?
Vladimír BENEŠ:
To je demyelinizační onemocnění, kdy vlastně odumírají ty puchly, v kterých jsou nervová vlákna a samozřejmě ta obnažená nervová vlákna, to znamená, že to je progresivní onemocnění, které neumíme léčit…
Zita SENKOVÁ:
Právě, promiňte, posluchač, nebo posluchačka se ptá, proč současná medicína nedokáže pacientům zatím účinně pomoct?
Vladimír BENEŠ:
No, protože to patří svým způsobem k tomu, že neumíme léčit poškozený nervový systém centrální, protože ten neregeneruje, takže my mu akorát umíme dát pohodu a klid, aby si pomohl sám. My neumíme léčit poranění mozku. My umíme akorát léčit toho pacienta, ale to vlastní poranění mozku ne. My neumíme léčit ztrátové poranění třeba míchy. Úplné poranění míchy už nikdy ten člověk prostě chodit nebude. Ať s ním budeme dělat psí kusy, kdybysme ho koupali v kmenových buňkách, tak ta mícha prostě se nespraví. To je bohužel dáno tomu centrálnímu nervovému systému, ta absence regenerace. To znamená, že cokoliv je tam jednou ztraceno, je ztraceno na vždy. A ta amyotrofická laterální skleróza do této, do toho balíku, co neumíme a co se nám dosud vymyká, patří.
Zita SENKOVÁ:
Bude třeba i toto vzácné a závažné onemocnění nějakým předmětem diskuse na kongresu, který připravujete?
Vladimír BENEŠ:
Ne, ne, ne, to není chirurgické onemocnění, tam my jako nic nemáme. Samozřejmě, že ten výzkum třeba v oblasti transplantací nervové tkáně, samozřejmě, že je výzkum třeba v oblasti i těch kmenových buněk, tak je částečně provozován i v těch našich kruzích, ale není to pro nás jako nosné téma. Roztroušená skleróza, amyotrofická laterální skleróza a všecky tydle ty degenerativní onemocnění, to je mimo náš obor. To je neurologie, čistá neurologie.
Zita SENKOVÁ:
Hm. Možná zaznamenejme alespoň krátce propuštění Michaela Schumachera do domácího léčení od pádu na sjezdovce uplynulo 254 dnů. Chápu, pane profesore, že nemáte k dispozici lékařskou zprávu, přesto, co si říkáte, když slyšíte přání rodiny i nejbližších, že si od toho přesunu slibuje rychlejší zotavení?
Vladimír BENEŠ:
To je to, co, to je to, co jsem říkal před chvílí, že poškozený nervový systém je poškozený navždy. A todle to už z těch prvních kusých zpráv o tom průběhu onemocnění bylo zjevné, jak to může dopadnout a je čím dál tím víc zjevnější a čím dál tím víc je to i pochopitelnější, že ta prognóza je velmi chmurná. A ono může dojít k nějakému určitému zlepšení, ale to zlepšení může být v takové té, v takovém ranku, dejme tomu, že pohne dalším prstem, nebo, že bude jakoby bdělejší. Jo? Ale tam samozřejmě u nás existuje to, ta nadace Cerebrum. Ty se starají o lidi po těžkých poraněních mozku. A tam jsou ti, kteří dopadli dobře svým způsobem. Přesto ti lidé mají určité deficity a určité poruchy. A mám obavy, že Schumacher nepatří do této optimističtější skupiny.
Zita SENKOVÁ:
Profesor Vladimír Beneš, přední český neurochirurg. Děkuji vám za vaše názory a přeji vám hezký den.
Vladimír BENEŠ:
Já taky děkuju a na shledanou.
Zita SENKOVÁ:
Na slyšenou.