ČRo: Rozhovor s Pavlem Pafkem o situaci ve zdravotnictví

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dnešním hostem je profesor Pavel Pafko, emeritní přednosta 3. chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Motol. Dobrý den, já vás vítám.

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Dobrý den, děkuji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
O situaci ve zdravotnictví bude znovu jednat krizový štáb nemocnic, pacientů a odborů. Podle odborářů, kteří jsou ve stávkové pohotovosti je minimálně třetina nemocnic existenčně ohrožena. Jak vážná je situace podle vás, pane profesore, ve zdravotnictví. Hrozí kolaps nemocnic?

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Nejsem ekonom, sleduji média a myslí si,že hrozí kolaps, že schází nějakých 5 až 7 miliard a samozřejmě, že dodavatelé léků, potravin, všeho možného, potřebují zaplatit a když ty nemocnice nemají ty peníze, tak v ohrožení jsou dodávky toho materiálu a tím pádem celá léčba.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Může za to z velké části nebo z rozhodující části úhradová vyhláška, jak se objevuje v mnoha komentářích?

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Já si myslím, že z určité části ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vy jste si přinesl i různé statistiky a různá čísla.

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Já bych rád, víte, člověk má mluvit konkrétně. Tak tady je OECD, porovnává evropské země, tak na zdravotnictví v amerických dolarech, Rakousko dává 49 tisíc na obyvatele na rok, 49740 dolarů, Německo 43 tisíc, a česká republika 20927 dolarů. V roce 2010 to je poslední statistika, prostě dáváme málo, ale přitom chceme pro českého občana stejnou péči a já to mohu potvrdit, jakou dostává občan Rakouska nebo Německa, operace, které provádíme, léčbu, kterou provádíme, ta je úplně stejná jako tam, jenže za tento rozdíl financí, o kterých jsem mluvil a to dřív nebo později se musí nějakým způsobem obrazit a máte dvě možnosti, buď snížíte ten objem té péče, či už v kvalitě nebo kvantitě, anebo přisypete peníze do systému. Jiná možnost není a jestli si někdo myslí,že je tady dost peněz, tak by měl jít radit do Rakouska nebo Německa, jak lze s těmi 20 tisíci dolary poskytnout stejnou péči jako s těmi 43 nebo 9 tisíci dolary, které tam vydávají na zdravotnictví.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Stát přidá ročně do našeho zdravotnictví, 4,7 miliardy korun. Senát minulý týden přijal zákonná opatření, které umožňuje navýšit platbu za státní pojištěnce, tedy děti, seniory či nezaměstnané. Pomůže to, pane profesore, stabilizovat tu situaci?

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Pomůže to, ale nevyřeší to ten problém. Zcela jistě to nevyřeší ten problém. A je smutné, že ten stát reaguje takhle pozdě. Vždycky když je díra v lodi, tak se rychle snaží zalepit ji. Vždyť to se má dělat dopředu a to si měli uvědomit lidé, kteří rozhodovali o zvýšení DPH, že tedy je třeba přidat do těch nemocnic, protože všechny ty materiální vstupy byly zatížený zvýšením DPH a přitom za polovinu víc než polovinu obyvatel, po které platí stát zdravotní pojištění, to jsou ti nezaměstnaní, děti, důchodci, invalidé a tak dále, tak za ty vůbec nedošlo k navýšení a přitom se navýšilo DPH.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem, když hovoříme, abychom byli konkrétní, tak stát za každého z těch státních pojištěnců, těch je více než 6 milionů, platí 723 korun měsíčně a to zákonné opatření tu částku navýší o 64 korun.

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Ano, je to tak. Ale já nejsem ekonom, abych řekl, já myslím, že to stačit nebude a ten problém bude chronický. Je si třeba uvědomit, že samozřejmě česká společnost generuje méně prostředků, ten hrubý domácí produkt na obyvatele je daleko menší než řekněme v těchto zemích, o kterých se mluví, Rakousko, Německo, ale musíme si uvědomit, že ten hrubý domácí produkt je třeba nějakým způsobem přestavme si, že je to dort rozkrájet a tady opět OECD ukazuje jasně, že my dáváme v roce 2010 jsme dali 7,5 % HDP do zdravotnictví, zatímco tyto země dávají kolem 9 % až 11 %.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je to u srovnatelných zemích s Českou republikou, co do počtu obyvatel?

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Přesně můžeme říct, že to je, procento HDP do zdravotnictví Rakousko 11 %, Německo 11,5 %, Slovensko 9 %, Česká republika 7,5 %, Polsko 7. Průměr OECD je 9,5 %, my 7,5 %.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co by tedy tu situaci mohlo nebo tu aktuální asi těžko říct, jak odvrátit ten hrozící kolaps nemocnic.

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Odvrátit to můžete, jak jsem říkal, dvěma možnosti, buď do systému přidáte nebo uberete péči. Jiná možnost není a ubrat tu péči můžete buď v kvalitě nebo v kvantitě. A je samozřejmé, že nikdo z nás nebude dneska léčit tak jak léčit před 20 nebo 30 lety. To znamená, v kvalitě už nikdo nebude chtít couvnout, takový by to bylo jaksi nevhodné, tak se musí klesnout v kvantitě, to znamená,omezí se počet ošetřených, řekněme, během týdne, měsíce nebo roku za určitou dobu. Jiná možnost není, když by někdo z diváků zavolal a poradil, jistě to všichni rádi včetně ministra zdravotnictví si poslechnou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ještě jeden drobný trochu ekonomický dotaz. Pane profesore, měla by se ta platba za státní pojištěnce valorizovat pravidelně nebo automaticky?

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Samozřejmě, jestli je inflace každým rokem, tak je třeba o tu inflaci navyšovat tuto platbu, to přece je samozřejmé.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Aktuální průzkum, který přišel včera, počty sester v nemocnicích jsou podle asociace zdravotních sester zcela nepřiměřené. Nedostatek personálu tak prý může ohrozit léčbu. Také podle toho průzkumu se zhoršují pracovní podmínky zdravotníků, sestry i lékaři jsou unaveni z množství služeb a práce. Kvůli nízkým počtům personálu, cituji dál, z výsledku toho průzkumu si polovina zdravotníků často nestíhá ani vyprat povinnou přestávku. Co na to říkáte?

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Budu-li objektivní, opět se musím podívat, jak je to v okolí, abychom mohli říct, jestli je nás moc nebo málo. Já bych to přečetl. V Rakousku na tisíc obyvatel 4,8 lékaře, v Německu 3,7, Slovensko 3,3, Česká republika 3,6. Sestry Rakousko 7,7, Německo 11,3, Slovensko 6, Česká republika 8,1 sester. Průměr v OECD je 8,6 sester, to znamená, že v průměru máme lékařů řekněme přiměřeně, ale sester také přiměřeně. Takže není pravda, že by tady bylo málo sester. Možná jak kde. Chápu určité hlasy u určitých lokalit, ale já se musím na to dívat v průměru za celou republiku a nemáme málo sester a nemáme ani málo lékařů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Lze ale připustit, že mohou být pracoviště, kde trpí tím?

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
To nepochybně, to nepochybně, ale vy mluvíte o tom syndromu vyhoření, to je dneska takový šlágr. Já si to tak. Já si myslím, že vyhoří lidé, kteří obrazně řečeno, od mládí doutnají. Protože zdravý člověk, uznávám, že jsou výjimky, v případě, že má pocit, že ta práce ho už obtěžuje, že tam chodí nerad, je citově vyprahlý, cynický začíná být k okolí, prostě není efektivní ve své práci, takový člověk podle mě má jen dvě možnosti, buď chodit k lékaři a polykat prášky anebo změnit zaměstnání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vy jste někdy, během vaší kariéry?

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Nikdy, nikdy, protože jsem měl to štěstí, že jsem si vybral práci, kterou mám rád. Člověk, který osm hodin denně sedí v úřadě a otravuje se, a těší se, až ve 4 hodiny půjde na zahrádku, ten člověk měl být zahradníkem. Prospěl by sobě a prospěl by i svému okolí. Uznávám a možná někdo z posluchačů si to myslí, ne každý má to štěstí, že to může změnit. Ale dneska jsme otevřená země a možnosti máme nesrovnatelně víc, pracovních myslím různých. Než jsme měli za komunismu. Hranice jsou otevřené a já bych se jen zamyslel nad tím, že ve 20. letech nejchudší Slováci odjížděli do Ameriky za prací.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Myslíte, pane profesore, že by to přesto mohlo souviset i s těmi zvyšujícími se nároky,s tím jak je nastavena společnost na úspěch, na kariéru, nemusí to znamenat, že třeba někoho ta práce nebaví, ale prostě je jí například více a více? Jenom příklad, abych vám možná trošku jen pomohla. Slavný mexický tenorista Rolando Villason, kterého práce určitě nesmírně baví, také musel mít právě kvůli syndromu vyhoření a dalších potíží, které s tím souvisely, minimálně, pokud se nepletu, půlroční přestávku.

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Dobře. Myslím, že neuvádíte dobrý příklad, protože tento člověk si objem své práce dirigoval sám. Byla to jeho hloupost, že šel za hranici svých možností. Pak se musel léčit. To tak není přece. Většina lidí podle mého názoru trpí vyhořením ze zevních podmínek, které jsou jim dány. Počet pacientů, které musím ošetřovat a ne tím, že já si to tak vybírám.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nebo mu to vybírali manažeři, kteří mu dělají ten kalendář. Myslím agentura.

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Jistě, mohl ovlivnit jejich jednání, to bych nepřijal.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co se týče toho syndromu vyhoření, tak ho tady i nedávno průzkum právě České lékařské komory a psychiatrické kliniky, 1. Lékařské fakulty, 83 % lékařů u nás se domnívá, že jsou ohrožení právě tímto syndromem. To je hodně vysoké číslo a jen abych to ještě upřesnila, tak ten fenomén se nejzávažněji projevuje u lékařů úrazové chirurgie, infekčního lékařství a interny.

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Nevím, v mém okolí, moji kolegové nakonec tímto syndromem netrpí. Těm lidem, kteří mají pocit, že jsou ohroženi nebo dokonce trpí, těm radím změnit zaměstnání. Vždyť ten člověk může pracovat, medicína na rozdíl od mnohých jiných oborů má od laboratorních možností přes klinické a tak dále, tolik různých parket, kde se můžete uplatnit, já to nemohu přijmout, že inteligentní člověk nemá možnost změnit práci, pokud se cítí vyčerpaný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vy jste uměl nebo umíte vždy čelit vyčerpání nebo dobíjení baterek?

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Pozor, jsou situace samozřejmě, kdy po takové noční službě nebo sobotě a neděli jste vyčerpaná, ale to není syndrom vyhoření, tak se vyspím, najím a pracuji dál.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Na konci října začne platit bruselská směrnice, která umožňuje nechat se operovat kdekoliv v Evropské unii. Nás se to zatím netýká, protože Nečasova vláda už jí nestihla schválit. Bude to tedy na té vládě příští, která vzejde z předčasných parlamentních voleb, jak vy to vidíte, začne volný pohyb služeb, konkurenční boj o pacienty, pane profesore?

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
To já si nemyslím, dovolte jen čerstvý případ. Včera přišel na kliniku 64letý podnikatel ze Slovenska, konkrétně z Trenčína. Měl nádor v hrudníku a byl už na konzultaci ve Vídni a přišel se poradit do Prahy a chtěl slyšet druhý názor. Oni mu spočítali v té vídeňské univerzitní fakultní nemocnici, že by ta operace 14denní pobyt v nemocnici, a ta operace celé dohromady, že by to stálo 20 tisíc euro. 20 tisíc euro, to je půl milionu. Chtěl vědět, jaký je náš názor a kolik by to tady stálo. Za tuto operaci tady by pojišťovna naší fakultní nemocnici zaplatila 120 až 150 tisíc korun. To je odpověď na vaši otázku. Samozřejmě, toto je člověk zřejmě bohatý, který si může vybrat. Na Slovensku ho operovat nechtěli, proto hledal v cizině pomoc a tady je to úplně jasné, protože když chcete, to i dneska můžete, ale problém je jen v tom, že pojišťovna vám zatím jen velmi obtížně zaplatí to, co by ta operace stála tady, ale zcela jistě vám pojišťovna nedá víc a ten zbytek, jak vidíte, je velmi velký a nevím kolik lidí si to bude moci dovolit a všichni dobře víme, že stačí si zlomit na lyžovačce v Rakousku nohu a může to slabší rodinu stát existenci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nebude hrozit třeba upřednostňování zahraniční klientely?

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Ta nemocnice, nevím, to jestli začnou české nemocnice jinak účtovat zlomenou končetinu nebo operaci slepého střeva Rakušákovi než Čechovi, pak by to tedy bylo jistě zajímavé. Ale já myslím, že to by bylo z hlediska Evropské unie jaksi nepředstavitelné, abychom my účtovali cizincům jinak než účtujeme vlastním občanům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Myslíte, že může právě naše zdravotnictví, může to být jistá finanční injekce v tom pozitivním slova smyslu?

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
To si nemyslím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem ten zásadní rozdíl.

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Musíme si uvědomit, že tam bude také jazyková bariéra. Ono ošetřovat a ležet někde, kde se nedomluvíte s ošetřujícím personálem, musí být jistě velmi nepříjemné pro toho pacienta.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Že ten zásadní rozdíl je v tom, že nepůjde o tu neodkladnou péči, ale o to plánované zákroky, takže víceméně není to špatná věc z vašeho pohledu.

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Určitě ne, ale čeští občané z toho moc profitovat nebudou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Spíš cizinci tedy.

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Spíš obráceně, ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Podle dostupných statistik stouply u nás počty porodů doma, za dvě desítky let téměř desetinásobně. Ministerstvo zdravotnictví, Česká lékařská komora i odborná společnost gynekologů a porodníků to dlouhodobě odmítají ty plánované domácí porody jako nepřiměřené riziko pro matku a dítě, jak vy to vidíte?

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Tak upřímně, já jsem chirurg, ale mám tři dcery, které mají děti, ale samozřejmě, že jsem o tom přemýšlel. Víte, v tom 89 vznikla tady nebo jsme na jakési vlně svobody, ale málo lidí si uvědomuje, že svoboda je také určitá odpovědnost. Jinak je to anarchie, a pokud jde o ty domácí porody, já osobně to vnímám tak, že je to jistý egoismus té matky, která si přeje obrazně řečeno, vlastní peřiny. Přemýšlel jsem o tom a chce porodit doma, ale musí nést také odpovědnost nejen za sebe, ale i za to dítě. Jenom abyste věděla, v České republice, když přivezou dítě, které má řekněme, zánět slepého střeva a rodiče odmítnou nechat to dítě v nemocnici, tak za osud toho dítěte nenese odpovědnost ten rodič, ale stát a ošetřující, když vidí, že je v ohrožení zdraví dítěte, nebo život dítěte, musí zavolat policii, která rozhodne, aby obrazně řečeno, v nadsázce, hysterická matka nerozhodla osud dítěte. Když o tom tak celém přemýšlím, tak vlastně ta matka v tom domácím porodu rozhoduje osud toho dítěte, a nese za něj odpovědnost. Já bych si položil otázku, když dojde k nějakému neštěstí, hypoxie plodu, nedostatek kyslíku, udušené dítě, v domácím porodu, pak za osud toho dítěte během celého jeho žití, neseme odpovědnost my jako společnost. Protože to dítě není schopno, dítě školní docházky není schopno. Já to nechci dramatizovat. Mají pravdu ti, kteří řeknou: No, dobře, ale jsou i neštěstí, které si stanou i v porodnici. Určitě jsou, ale tam se předpokládá, že se udělalo vše, co se dalo, protože tam byly přístroje a byli tam odborníci. A pak ten stát nese odpovědnost za to dítě během jeho života celého. Já si myslím stále, že moje babička se narodila doma v posteli, ale moje maminka už v nemocnici, já taky, tedy v porodnici a nechápu, proč bychom to měli vracet zpátky. Já to stále vnímám jako takové zvláštní určité egoistické postavení nebo myšlení té ženy. Uvědomuji si to, třeba se řešilo, jsou rodičky, které odmítají, aby byli medici přítomni u porodu, nebo dokonce aby pomáhali při tom porodu. Ale jak tyto ženy uvažují, vždyť každý medik se to musí naučit, aby to potom mohl dělat. A kdyby to řekli obrazně řečeno všichni, tak jak se to kdo naučí? Přece musíme tady respektovat trošku celé to společenství, ne vidět jen sám sebe.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Našel byste i nějaké pro nebo spíše?

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Pro určitě, ale na tom pro z jednou ze svých dcer jsem o tom mluvil a ta říkala: Táto, tak za prvé, to jsou ojedinělé případy a za druhé je pravda, že v těch porodnicích není asi všechno úplně v pořádku ve smyslu té interakce ošetřujícího personálu k té rodičce. Že ta intimita a tak není taková. To uznávám. Určitě se na tom pracuje, že se připravují ty podmínky tak, aby ta žena tam měla větší pohodlí a větší soukromí, ale musí počítat s tím, viz třeba ten personál, který se to musí naučit, vždyť se to musí někdy naučit. Je to tedy nepochybně ojedinělé. Já nevím, jsou takové debaty ty porodní domy. Já nevím co si to ti lidé představují pod porodními domy. Pokud to bude porodní dům, tak to už nebude doma, ale bude to v nějaké, a pokud v tom porodním domě bude personál a budou tam přístroje, tak pak je to porodnice. Tak to je.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dotaz pro vás, zda je z pacienta nyní klient. Pana Petra to zajímá.

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Ano, je. Také v jednom rozhovoru se mě ptali, jaký největší rozdíl vidím v tom zdravotnictví teď proti tomu, jak to bylo před rokem 1989. Ano, máte pravdu. Největší rozdíl je v tom, že z pacienta se stal klient. Já jsem měl možnost pracovat rok tenkrát v západním Německu a mohu srovnat z vlastní zkušenosti tu situaci, ve které jsem žil za socialismu, kdy z pacienta nebyl zisk. Pacient nebyl předmětem zisku. V Německu jsem zažil systém, kdy pacient byl předmětem zisku. Oba ty systémy jsou z pohledu pacienta špatné. Záleží vždycky na tom personálu. Jakmile je pacient zdrojem zisku, tak ten personál, pokud nemá morálku, tak využije to, že on je, ten personál je odborný, zatímco pacient je laik a v systému, kdy pacient není zdrojem zisku, často jsem zažil, že o něj nebyl zájem a vždycky bude záležet na morálce toho zdravotníka, lékaře nebo sestry, jak se bude chovat, věnovat svému člověku a nesmí vidět ty peníze jako na prvním místě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Obraťme list. Sociologové upozorňují na fakt, že velká část občanů se nezajímá o to, co se děje před prahem jejich domu. Do značné míry za to prý může dosavadní ignorace takzvaného občanského vzdělávání. Co si od něj slibovat, pane profesore?

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Občanské vzdělávání, myslíte občanskou společnost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nebo jak se stát sebevědomějším občanem se zájem o život komunity.

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Určitě. Já mám chatu na Orlíku a tam je vesnice. Nedávno tam otevřeli takovou výstavu historie té vesnice. Na těch fotografiích dobových z před války jsem si uvědomil, jak ta byli ochotníci, kteří hráli divadlo, jak tam byli hasiči, kteří měli své spolky, bály, rybáři, prostě byly tam organizace, to jsou všechno občanské organizace, které mají, na jedné straně máte stát reprezentovaný politickými stranami a orgány vedoucími stát, tedy vladaře, jak se říkalo dřív a na druhé straně máte prostý lid a mezi nimi je mezera, kterou musí vyplnit právě ta občanská společnost, která řekl bych, je pružnější než ten stát a je schopna tu mezeru mezi tím občanem nebo tou rodinou a tím státem, vyplnit. Já si myslím, že to je od starověku přes středověk naprosto jasné, že to musí být a dokonce ta občanská společnost tím, že je pružná, rychleji je schopna reagovat, může trošku tlačit ten stát, což ti politici neradi slyší, může tlačit k určitým změnám, byť takovým segmentem, který to změní nebo tlačí na tu změnu. Já si myslím, že to je velmi potřebné a také ta občanská společnost je organizace, v podstatě jejich počet narůstá naštěstí postupně u nás od roku 1989. My jsme měli občanskou společnost i před revolucí, jenže všechny ty organizace jako byl Svazarm a já nevím jaké, byly řízeny v podstatě státem. Ale tady teď se dostává element, který je ještě jednou mezi tím státem a tou rodinou a je to dobře, samozřejmě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Říká profesor Pavel Pafko, emeritní přednosta 3. chirurgické kliniky, Fakultní nemocnice Motole. Já vám děkuji za názory, za rozhovor a budu se těšit na ten další, ať se vám daří. Na shledanou.

Pavel PAFKO, emeritní přednosta, 3. chirurgická klinika, Fakultní nemocnice Motol:
Děkuji pěkně, na shledanou.