Přesto je dobře, že doktoři nehnali na včerejším jednání Nečasův kabinet až k úplné kapitulaci. A netrvali na ještě větším zvýšení platů, než jim vláda nakonec nabídla.
I tak vítězí na všech frontách. Vynutit si zvýšení měsíční mzdy o pět až osm tisíc korun v postkrizové době, kdy zhubly peněženky státních zaměstnanců - to je husarský kousek.
A ještě dotlačit kabinet ke změně platových tabulek, v nichž největší vládní strana spatřuje nástroje ďáblovy? To už svědčí o síle doktorů, jež zaskočila politiky i veřejnost. A možná i lékaře samotné.
Pravda, odboráři prohráli boj o veřejné mínění. Zcela zaslouženě. Vystupování Engela i Kubka bylo chvílemi příšerné. Jenže, co by mělo vyděsit vládu: důvěra v ni se nezvýšila ani o píď.
Takový kabinet těžko může vyžadovat solidaritu občanů v případě krizového stavu, kdy i nikým nezaviněná úmrtí pacientů by byla přičítána krachu jednání a odchodu tisícovek doktorů.
Odpor by se nutně obrátil nikoli proti lékařům, nýbrž proti politické reprezentaci. Zvláště když víme, že prominenti by nouzovou péčí netrpěli. Prostě by si „narazili kulicha“ a šli si vyjednat protekci.
Část veřejnosti viní lékaře z vydírání. Jenže „vyděračský potenciál“ měli doktoři vždycky. A přesto jedna vláda za druhou přehlížela jejich požadavky. A můžeme teď jen litovat, že politici nechali neduhy ve zdravotnictví přerůst do dosud netušených rozměrů.
Odborářská vzpoura totiž měla jeden překvapivý efekt: V plné nahotě odhalila poměry ve zdravotnických zařízeních. Před námi defilují úniky stovek miliard za předražené nákupy zařízení, nástrojů a léků, stavby pavilonů.
Celý článek si můžete přečíst na serveru iHNED.cz nebo ZDE.