Jaký je váš názor na kampaň Děkujeme, odcházíme?
To je velmi složitá otázka, která se týkala především lékařů mladého a středního věku. Mně osobně se hodnotí těžko, protože pocházím ze starší generace. Navíc nejsem ani odborář. Když se podíváme do historie, zdravotní plán se připravoval už za války. Po jejím skončení bylo uvedeno národní pojištění schválené vládou a už tam byly platy lékařů nízké. Po únoru 1948 se opět projevilo špatné platové ohodnocení lékařů, které, vzalo-li se v úvahu studium, práce, kterou vykonávají, a jak se povolání obětují, bylo opravdu nespravedlivé. Pozvolna se však situace za všech vlád velmi, velmi pomalu zlepšovala až do současnosti. Ani po roce 1989 se ale žádná vláda neodvážila ke skokovému řešení, protože to by mělo domino efekt, kterého se báli. Za této situace došlo na akci Děkujeme, odcházíme. Tudíž k tomu mohu říci jen tolik, že platy nemocničních lékařů a zvláště těch mladých jsou nepochybně nízké.Vněkterých případech až mizerné, což je nutné nějakým způsobem napravit. S formou protestu, kterou si lékaři zvolili, jsem nesouhlasil a souhlasit ani nemohu.
Proč?
Považuji jej za nepatřičný. Akce vytvářela atmosféru nedůvěry k lékařům, obavy o zajištění akutní péče i o dětské pacienty a já sám jsem byl frustrován možností odchodu kvalitních lékařů z Baťovy nemocnice. Bylo nutné hledat východisko z této situace. Naštěstí se našlo. Pokud bychom zobecňovali, lze říci, že naši političtí představitelé se velmi často aktivně snaží o regulaci a řízení zdravotnických problémů. Zasahují do faktického řízení a mechanismu zdravotnictví.Tím však nepřímo odvádějí od zodpovědnosti lékaře.
Jak byste nyní situaci řešil?
Myslím si, že je nutné bojovat o to, aby lékaři dostali důvěru, že dokážou tyto záležitosti řešit sami ve prospěch pacienta. Politický představitel má určit směr zdravotnictví a ekonomické mantinely, ve kterých je třeba se pohybovat. Svá rozhodnutí vysvětlit lékařům i pacientům s tím, že by je musela respektovat také zdravotní pojišťovna. Samotná provádění a zlepšení péče, které z toho vyplývají, by ale měli realizovat sami lékaři.
Co byste si od takového vývoje sliboval?
Došlo by tím ke zlepšení vztahů, obnovení důvěry a k rozvoji nemocnice. To byl tedy snad jediný klad celé akce Děkujeme, odcházíme - poukázali například na problémy financování nemocnic a záležitosti, které je v pojišťovacím systému nutno vyřešit. Za celá léta jsem neměl anemám pocit, že by představitelé Zlínského kraje nebo města Zlína nevěnovali zdravotnictví pozornost. Zvláště když hejtman Stanislav Mišák, vzdělaný ve zdravotnictví, rozumí problematice a procesům, které zde fungují.Sám jsem s ním na toto téma několikrát hovořil a měl velmi chápavý přístup. Nynější primátor MiroslavAdámekje rovněž lékařem. Z tohoto pohledu si myslím, že situace je příslibem rozumného řešení.
Jakým způsobem by měl být nastaven vztah lékaře a pacienta?
V moderní medicíně musí být pacient středobodem tak, jako tomu bylo za Tomáše Bati. Faktem je, že požadavky na lékaře jsou obrovské. Musí plnit mnoho administrativních povinností ze stran pojišťoven a nejrůznějšího vykazování či hlášení. To vše jej od pacienta odvádí. Proto si myslím, že je třeba systém zjednodušit. Stále pracuji jako vedoucí lékař a v minulosti jsem měl i dvě stě podřízených, a vím tedy, co to je management a vedení.
Můžete být více konkrétní?
Někdy člověk musí odporovat v praxi nesmyslným návrhům.
Než se lékaři podaří dokázat, že se skutečně nejedná o dobrý nápad, vezme mu to mnoho času, který jej odvádí od práce a pacientů. To jsou okolnosti medicíny, které veřejnost zatím nevnímá. I když na vztahu lékaře a pacienta je stále co vylepšovat.
Co vnímáte jako největší slabinu českého zdravotnictví?
Nedostatků je více. Nejen hledisko ekonomické, ale rovněž etické, například korupce. Rezervy jsou také v samotné organizaci zdravotnictví. Kontrola kvality péče je nedostatečná. Zdravotnictví je navíc limitováno ekonomickými podmínkami a narůstající nabídkou medicíny i narůstajícími požadavky pacientů.
Na nedostatku peněz se mimo jiné podílí také exploze v oblasti zdravotnické techniky i eskalace cen léků i moderních zdravotnických prostředků. Své negativní dopady má i ta skutečnost, že zdravotní pojišťovny hodnotí jen ekonomickou stránku věci a málo přihlížejí k rychlému zavádění moderních diagnostických a terapeutických metod. Progresivnímu vývoji se nelze vyhnout. Pojišťovny také často nepřihlížejí a s velkým zpožděním vyhodnocují lokální potřeby zdravotnictví. Dovoluji si opět připomenout baťovskou zásadu, že stát nemůže řešit každý problém a má dost svých vlastních. Je nutno přispět s vlastní iniciativou a obhájit ji.
Kdybychom se podívali na vaši stálici, Baťovu nemocnici, dokázal byste říci, jaké jsou její klady a zápory, či, chcete-li, slabiny?
Je jednou z největších nefakultních nemocnic, která má nesporně dobrou historii i současnost. To je dobrý základ. Ke zdi ji však tlačí několik skutečností. Není totiž fakultní nemocnicí, přestože jsme se o to pokoušeli a byli jsme k tomu i vyzýváni například ministerstvem zdravotnictví.
Proč se to tedy nepodařilo?
Největším problémem je obrovská administrativa s tím spojená, jelikož jsme nebyli kompaktní. Pouze vybraná pracoviště nemocnice by splňovala přísná kritéria. Dalším problémem je konkurence, které se to samozřejmě nelíbilo. Ne každý je nakloněn tomu, aby vznikla další fakultní nemocnice.
Vraťme se ale ke slabinám Baťovy nemocnice. V čem spočívá největší problém?
Už v minulosti jsme zůstali okresní nemocnicí a jako taková jsme měli omezený prostor rozvoje. Náhle jsme se však přehoupli do krajského systému. Fakultní nemocnice jsou oproti krajským výhodněji financované. Dalším důvodem je, že pravděpodobně nebyla správně nastavena pravidla pojišťovacího systému. Některé obory či výkony jsou na tom lépe. Dokonce za stejný výkon můžeme být jinak odměněni v jedné nebo druhé nemocnici. Baťova nemocnice se stala obětí těchto systémových nedostatků. Tady se nikdy nedělala špatná medicína, ale naopak výborná. Ve všech směrech jsme ochotni ke spolupráci s ostatními nemocnicemi a v některých oblastech můžeme poskytovat péči na krajské úrovni jako fakultní nemocnice. Zbývá tedy náprava chyb.
Jaké chyby máte na mysli?
Například ve financování směrem k pojišťovně. Přibližně v roce 2005 až 2007 se totiž podařilo nešťastně nastavit systém. Další léta se od tohoto nastavení úhrad pojišťovnám odvíjela, což pro nás bylo velmi nevýhodné. Chybné nastavení se nepodařilo napravit a do toho přišla hospodářská krize. Rovněž se na situaci podepsalo i rychlé střídání managementu nemocnice. Myslím si ale, že současné vedení nemocnice a kraje dělá vše pro to, aby se Baťově nemocnici pomohlo a aby se opět nastolily standardní podmínky rozvoje.
Jaký máte osobní vztah k Baťově nemocnici? Pracujete zde takřka celý svůj život.
Všichni, kdo žili svůj život v moderním Zlíně, byli ovlivněni baťovským fluidem - ať to byli zaměstnanci Baťových závodů, či ne. Baťův duch byl cítit na každém místě a ve všem, co bylo budováno.O obrovské dynamice v době rozvoje Zlína svědčí i to, že stavba zlínské Baťovy nemocnice začala v roce 1927 a první pacient byl přijat již v témže roce 21. listopadu.Vroce 1931 do Baťovy nemocnice nastoupil doktor Václav Tolar a založil zde interní oddělení. My jsme pak měli každý rok na interní klinice dobrou záminku abychom 21. listopad slavili.
Čím si vysvětlujete tehdejší mimořádně vysokou úroveň Baťovy nemocnice?
Baťa měl na ni vysoké nároky. Kladl na zdravotní péči a sociální péči svých zaměstnanců a jejich rodin velký důraz. Nemocnice měla vysokou odbornou úroveň a v čele jednotlivých oddělení byli vynikající odborníci. Stala se i působištěm několika univerzitních profesorů. Podle mého názoru byl Tomáš Baťa nejlepším příkladem zdravotního a sociálního programu.V tomto ohledu by mohl být naším vzorem. Pokud budeme respektovat myšlenky a cíle zakladatelů nemocnice, naše práce bude jistě dobře hodnocena. Lékaři působící v této nemocnici je plnili. Vyrostla zde řada univerzitních profesorů. Podle mého názoru je právě on důkazem, že za kapitalistického režimu bylo možné prosadit myšlenky, které se skloubily s progresivním kapitalismem. Ten přitom respektoval sociální požadavky zaměstnanců a Zlíňanů. To byl velmi důležitý faktor. Zlínská nemocnice je důkazem realistického humanismu Tomáše Bati. I v tomto by mohl být naším vzorem. Kdybychom následovali myšlenky a cíle zakladatelů nemocnice, jistě bychom nedělali špatně.
Myslíte si, že se nemocnici podařilo tento odkaz zachovat?
Určitě. Nelze říci, že by se odchýlila od těchto humanistických cílů. Vedoucí management a představitelé kraje si to uvědomují. Dbají na to, abychom byli dobrými následovníky původních záměrů Tomáše Bati.
Kdy jste se rozhodl věnovat medicíně a následně pak také diabetologii?
Už na gymnáziu jsem měl znamenité učitele a tehdy jsem se rozhodl pro studium medicíny.Mým koníčkem byly přírodní vědy. I když nelze říci, že medicína by byla jen přírodní vědou. Je totiž určitým způsobem uměním a posláním. Jedná se i o otázku vztahu lékaře a jeho osobních vlastností, aby se na něj pacient obracel s důvěrou. Nejdříve jsem se hodně zajímal o farmakologii. Již na studiích mě velmi zaujala a dodnes vzpomínám na veselé historky, jak jsem se na farmakologickém ústavu rafinovaně vyhýbal pokusům na laboratorních zvířatech. Poté jsem přešel na neurologii, o které jsem si myslel, že je mým oborem. Na konec mě však jako obor zklamala.
Čím?
Tenkrát byly léčebné výsledky dosti smutné. Rozhodl jsem se pro internu.V té době vedl interní kliniku fakultní nemocnice znamenitý kardiolog, předseda evropské kardiologické společnosti a pozdější signatář Dvou tisíc slov, pan profesor Pavel Lukl, který mě pro internu získal natolik, že jsem odešel do Zlína na interní oddělení.
Ovlivnily váš profesní a do jisté míry i soukromý život i další osobnosti medicínského prostředí?
Můj medicínský život se velmi změnil poté, co můj přísný primář Otto Soyka chtěl, abych se soustřeďoval nejen na to, co mě baví, ale abych se naopak dobře věnoval tomu, co mě nebaví. Takže jsem se zabýval například hematologií či endokrinologií. Vyžadoval přesnost a důslednost v práci. Pomohl mi odhalit, že inklinuji k problematice metabolismu, tedy chorob výměny látkové. Navrhl mi, abych se soustředil na diabetes mellitus. Časem mě seznámil s tehdejším velikánem české vědy a profesorem interní medicíny Josefem Charvátem. Právě tento okamžik změnil můj život.K tomu se váže zajímavá příhoda.
Ta mne zajímá.
S panem primářem Soykou jsme pana primáře Charváta očekávali v luhačovickém hotelu Alexandria u slavnostního oběda. Bohužel Soyka dostal astmatický záchvat a musel do nemocnice. Společnost jsem tedy Charvátovi dělal sám. Po obědě jsem však nevěděl, o čem hovořit. Byl jsem mladý a nezkušený. Mou nesmělou nabídku prohlídky Lázní Luhačovice odmítl s tím, že je znal, už když já jsem chodil do školy. Ale zeptal se, zda umím hrát šachy. Já byl dobrým šachistou, odpověděl jsem však spíše zdrženlivě, že hraji pouze trochu. Pořádný šachista však nedovede prohrát, i když to je ku prospěchu další kariéry.
Takže…
Porazil jsem ho několikrát, naštěstí se však dostavil opačný efekt, než jsem očekával. Charvát si mě oblíbil a navrhl Soykovi, že bych mohl dělat aspiranturu u slavného profesora Jiřího Syllaby, který léčil prezidenta Beneše a jehož otec byl zase lékařem prezidenta Masaryka. Jiří Syllaba byl nadaný po všech stránkách. Byl polyglot, básník, spisovatel a malíř.Mám zde v pracovně vystavený i jeden akvarel, který mi daroval. Byl světově známým internistou a zakladatelem československé diabetologie. Byl u prvního pacienta, kterému se u nás v roce 1922 aplikoval inzulín. Tehdejší režim dovolil Syllabovi přijmout prvního aspiranta. Přijel jsem tedy na velké přijímací zkoušky před komisi.
Byl jste tehdy nervózní? Kolik zájemců chtělo, aby byl po několik let jejich učitelem?
O místo se ucházelo sedmnáct uchazečů a snad každý z nich znal někoho z komise či přímo profesora Syllabu. Já ale nikoho neznal a z jejich řečí jsem byl nervózní. Proto jsem se vydal na tamní vinohradský hřbitov, abych své myšlenky soustředil jen na přijímací zkoušky. Úplně jsem ale ztratil pojem o čase. Dorazila tam za mnou slečna z děkanství, která mi sdělila, že všichni už čekají jenom na mě. Utíkal jsem tedy zpět. Předseda komise chtěl vědět, kde jsem byl, a já na to odpověděl, že jsem se soustřeďoval na vinohradských hřbitovech tak, že jsem na to zapomněl. Komise se začala smát a zkušební otázky mi předali.
Jak výběrové řízení nakonec dopadlo?
Profesor Syllaba si nakonec zvolil za svého aspiranta právě mě. Byl mimořádnou osobností a já jsem měl štěstí. On byl velmi tolerantní a oblíbil si mě. Pomáhal mi celý život a tehdy se mi naplno otevřel medicínský svět. Posílal mě sbírat zkušenosti do světa. Když neznáte prostředí ani nikoho, kdo by vás vedl, je důležité, aby vás někdo směroval. Bylo to první krásné setkání, které pokračovalo celý život. Naštěstí se dožil velmi vysokého věku, zemřel až v pětadevadesáti letech. Jeho radami se řídím dodnes.
Celý rozhovor si můžete přečíst na www.zlinskydenik.cz